Česko

...Po rodinné oslavě mých narozenin v Kopidlně, která byla kupodivu decentní, jsme vyrazili v 11:30 do Hořátve. Mamka nám upekla řízky, abychom byli jako správní Homolkovic ve vlaku. V 13:22 jsme nasedli do motoráku, který vyrážel směr Nymburk, tam jsme čekali asi 20 min.a pak jsme jeli do Prahy Hl. N. Odsud jme pokračovali metrem na nádraží Holešovice, kde nás čekal pěkný vyvoněný klimatizovaný rychlík s jídelním vozem, který jel z Hamburku přes Berlín, Drážďany, Prahy, Pečky (tam jsme v duchu zamávali), Brno, Bratislavu a Budapešť. Vlak byl opravdu velký luxus. Když jsme stavěli v Brně, Pepa vyběhl koupit 3 plechovky Gambinusu, aby nám to lépe ubíhalo. Do Budapeště jsme přijeli v 23:15 a v 0:13 následoval další rychlík směr Békéscaba. Rychlík už nebyl tak luxusní, ale za to skoro prázdný...

...Dlouho jsme s MNE přemýšleli, kam vyrazíme na dovolenou. Nakonec vyhrála Ukrajina. Sice jsem chtěl jet vlakem, ale nešel přímí autobus do Rachivu, který odjíždí v pátek v 14h ze Želivského. Měli jsme sraz v 13:30, Iva mě tam hodila z Hořátve. MNE měl jako tradičně 15 min zpoždění. Poté co jsem zjistil, že má bus WC, šel jsem nakoupit 6 Gambaču na cestu. V 13:55 jsme se nalodili a v 14:00 jsme vyrazili...

...Z Ústí vyrážíme v deset, což je sice později než bylo v plánu, ale na naše poměry docela včas. Jedeme kus Německem a pak už jenom Polskem. Jsme připraveni na hrozný stav silnic v Polsku, což se plně potvrzuje. Oproti očekávání tomu tak není po celou cestu. Poláci mají speciání značku - pozor koleje (kolainy) zpravila optimisticky doplněnou vzdáleností v jednotkách kilometrů. Optimismus vás však brzy přejde, když zjistíte, že jedna tato značka následuje další v nekonečné řadě... Jsme nadržení a proto jedeme stále dál, z čehož nás vyruší pouze zabloudění, které nás zavede přímo do centra Varšavy. Potěší nás zjištění, že parkování je po sedmé hodině zadarmo a trochu se procházíme městem. Nakonec frčíme až do 0:22 kdy se ukládáme ke spánku na benzínce. Nocleh ve felicii se ukazuje jako realizovatelný a i celkem pohodlný...

...Nápad vyrazit na cestu s vozidlem, které je v naší kotlině vnímáno jako spotřební zboží (v současnosti jako vrak a bludný koráb našich silnic) v mé hlavě utkvěla po přečtení několika cestopisů Honzy Šťovíčka. Kluk, který si koupil Škodovku a procestoval s ní půl světa byl tím pravým odrazovým můstkem. Ke splnění svého snu jsem si musel projíti cesto trnitou - započalo to v roce 2003 s nápadem generálkovat nápravy a brzdy...

...Měli jsme možnost též zahlédnout prvního soba v Norsku. Byl šedý, docela velký a měl chlupaté parohy. Žral nějaké lišejníky (pozn. autora: dutohlávka sobí) a hejbal zadní nohou. Jinak byl k vidění i jakýsi shop se suvenýry, kde taky prodávali salám ze sobů...

...Z muzea jdeme v půl jedné a míříme přes obrovský kruháč a nějakou centrální třídu do centra k moři. Po cestě vidíme, jak odněkud přijíždí lanovko-tramvaj. Vypadá dost historicky, tak se za 1,40 EURo svezeme kus nahoru...

...Vyrazili jsme teda směr Nízké Tatry. Konkrétně za Tatranskou Těpličku. Tam jsme v takovém prima zvlněném terénu nechali auto a šli na výlet neznačenou polňačkou. Nepršelo, bylo pod mrakem, sem tam jsme se občerstvili ze zásob v báglech. Padlo Lambrusco, žádný spěch, výhled na panorámata (i když z Tanapu nebylo vidět nic), nikde ani živáčka – za celou cestu ani náznak civilizace...

...Cesta po modrý byla daleko pěknější, než po červený. Sestup byl namáhavější než výstup, dole jsme byli všichni dost unaveni,..

...Sednul jsem si na nějakou zahrádku a dal si dvě velký kafe a poseděl jsem si tam u nich asi dvě hoďky. Poté jsem se odebral metrem na stanici Barcelona Sants, kde jsem měl v jednom hypermarketu vyhlédnuté velké pixly s olivama...

...Cesta po hrebenu se zmenila v obrovske, ledove a klouzave kameny. Mela jsem toho plne zuby a nechtela pokracovat. Pepino trval na tom, ze pujdeme az na vrsek hory. Pokracovali jsme tedy dal. Slunce zacalo malinko hrat a na druhe strane vykukovaly ostatni hory Mexica. Nejhezci byl zasnezeny Popo. Blizili jsme se k uplnemu vrcholu hory. Byla jsem strasne zmrzla. Nastesti zbyvalo poslednich par kroku, Kdyz jsem vylezla na vrchol byla to nepopsatelna euforie...

...Dostali jsme dvoje klíče od apartmánu a velmi složitý popis cesty k němu. Mapku musela paní Bibi třikrát otočit dokola a dvakrát jí obejít, aby se zorientovala. Pak nám ještě navrhovala, že pojede před náma na kole, abysme tam trefili. Nakonec s náma vyšla na ulici a ukázala prstem přimo před sebe se slovy "támhle to je". K tomu jsme dostali do mapky zakreslenou polohu dvou supermarketů, což se nakonec ukázalo jako velmi prospěšné, poněvadž jsme si díky tomu mohli večer udělat prima neplánovanou procházku (paní Bibi asi otočila mapku o jednou navíc, no...)...

...Pani pred nama dostala zachvat place a jeji spolucestovatelka ji drzela hlavu v naruci a utesovala ji. Nekolik malajskych deti, jedoucich na lodi, zvracelo. Minimalne jedna evropanka zvracel take. (Ten pan co bezel na ten zachod - no, zachod - proste na zad, take mozna nebyl curat.) Ty vlny proste byly vetsi, nez cela barka (pro znale - portugalsko hadr:) A hazelo to s ni takovym zpusobem, ze maloktera poutova atrakce by mohla konkurovat. Fotak jsem mel celou dobu na krku a neudelal jsem jedinou fotku, presto, ze jsem chtel. Proste jsem se musel drzet...

...Nakonec jsme se zorientovali a už to začalo na mapku sedět. Nejvíce nám asi pomáhaly kamenné značky, ale i buzoly odvedly kus dobré práce. Cesta byla ovšem čím dál náročnější, přecházel se jeden kopec za druhým, občas se šlo po sněhu, ale většinou po kamenech, což bylo dost náročný...

...Vydali jsme se na cestu do Rondy, kterou nám Roman i průvodnce od Marca Pola doporučovali. Trochu jsem se bál, že nás nějaká architektura moc nevezme, přece jen jsme spíš krajinkáři, ale opak byl pravdou. Jednak jsme se prošli po hradbách (byl to jenom kousek, ale výborná cestička), pak městem nahoru k mostu a to byl zlatý hřeb - prostě město rozděluje 80m hluboká rokle, přes kterou je veden historickej mostík. Něco jsme nafotili a jelo se dál, směr Gibraltar...

...a tak jsme se dostali na dokonalý krásný útes, který byl úplně kolmý a strašně vysoký. Tohle místo jsme dokonce našli i v tom průvodci Portugalskem a při tom tam bylo lidí tak maximálně deset. Kromě majáku tu stojí již zřejmě nefunkční klášter, vypadá to tu jak na konci světa, nebo spíš jako v Desperadu. Silnice tu končila na nádvoří toho kláštera, prostě najednou zmizela v prachu. Doufám že ta nádhera bude vidět i na fotkách....