10.8.2000

Když jsem se ve tři odpoledne vrátil z Berouna, zavolal mi Sjöda, že už je JohnGin u něj na Břevnově a kdy že teda pojedeme nakupovat zásoby na cestu. Dohodli jsme se na čtvrté a už v pět jsme jeli do Tesca. Někde se zdrželi a tak jsem měl alespoň čas na to, abych dal byt do původního stavu po včerejší pařbě a zabalil si věci. Nečekal jsem ovšem, že cesta na nákup bude pro mě zároveň odjezdem do Portugalska, protože po nákupu několika desítek polívek a paštik /A také několika Gambrinusů./ jsme jeli rovnou na Břevnov. Spát jsme šli, nebo spíš chtěli jít, docela brzo, JohnGin asi v deset a my po půlnoci, neboť jsme si ještě chvíli povídali s MNEm. /JeD zapoměl podotknout, že jsme se ještě před spaním stavili na Hrádku, kde jsme dali rozuMNÉ množství pivek, tak akorát, aby jsme se moc neopili, ale přitom aby se nám dobře spinkalo. /

11.8.2000

Budíček jsme stanovili na čtvrtou hodinu, což bylo sice sebevražedné, za to ale praktické. Se Sjödou jsme zblajzli polivku z nonstopu a JohnGin byl po půllitru kafe taktéž nasycen. Pak jsme naložili auto a po té, co se dostavila Jůlie s Mirkou, které JohnGin sehnal na autostopu.cz a jež jsme vezli do Francie kousek za Moulen, měli jsme z toho příspěvek na naftu, vlastně přes Německo jsme tak jeli zadarmo. Když jsme do kufru narvali i jejich bágly, hráli jsme si ještě chvíli s ledničkou, která se odmítala spustit bez spuštěného motoru, což jsme nevěděli a tak jsme lomcovali se zapalovačem a nadávali na to, jakej to je krám a litovali se, že budeme mít ty lahváče teplé. V pět hodin pak narvaný Seák vyrazil. / Složení tedy : Sjöda, JeD, JohnGin, Julie, Mirka, a hlavně Vilík, maskot naší výpravy./ V Plzni jsme byli hnedka, na hranicích vlastně taky. V Německu se nic zvláštního nedělo, asi do půlky cesty byla v autě nuda a my jsme více méně spali. Holky jely rovnou z pařby a my jsme taky nebyli zrovna nejčerstvější, takže bděl jenom JohnGin za volantem, aspoň myslim že nespal /Taky myslím./. Asi každých 150 kilometrů jsme stavěli na cigárko a občerstvení, takže většinu nealkoholických nápojů jsme spotřebovali. V poledne už bylo v autě jako v sauně a tak jsem si dal první pivo z lednice, která mi začala být ihned nesmírně sympatická, neboť přesně vystihla tu nejlepší teplotu pro lahváče. Přes Německo se jelo svižně a tak jsme byli ve Francii co by šláp /Když někdo půlku cesty prospí, tak neni divu, že mu to tak uteče./. Tam už to bylo horší, protože jsme nejezdili po placených dálnicích a tak cesta byla o hodně pomalejší a vedro nesnesitelnější. Bylo mi z toho vedra trochu mdlo a tak jsem si ještě zdřímnul, pak jsme hráli domino /Domino nehráli moc dlouho, protože brzy zjistili, že po každé zatáčce musí začínat znova, neboť kostičky nejsou v autě moc stabilní./ a karty, Sjöda sehnal /Ukrad./ slunečnici a tak jsme hráli o semínka, já jsem furt prohrával a musel jsem si pořád dloubat další a další. Ale když jsme si dali prší, tak jsem ani jednou neprohrál, zatímco Sjöda i Jůlie byli po ramena ve sračkách. No a v devět jsme byli na místě, cílem byla vesnička s fotbalovým hřištěm, kde parkovalo pár karavanů. Tam jsme spokojeně přenocovali, byly tam i otevřené záchody a prostě luxus. Postavili jsme stany, přičemž ten holek vypadal, že každou chvíli spadne a pak jsme vypili pár piv a šli se mrknout na opuštěný barák, který z jedné strany vypadal jak zámeček a z druhé jako statek. O půlnoci přišli známí holek, Lenka a Marek, dlouho kecali, zatímco unavený JohnGin šel spát a časem i já, Sjöda s nima vydržel asi do čtyř. JohnGin vstával už v šest, prý je to u něj běžné /Zase tak běžné to není, ale na dovolený se mi to stává docela často./ , no já dřímal asi do devíti a Sjöda ještě dýl. A pak jsme se spakovali, rozloučili a pomalu odrazili směrem na Andorru. /Ještě před tím, jsme domluvili místo, kde se s holkame sejdem na zpáteční cestě./

12.8.2000

Ujeli jsme asi 400 kiláků, nikam jsme nespěchali, teď už nevim kde jsme nakoupili na večer nějaká vína a něco k pití a bagetu na cestu /Taky jsme si koupili takovej ten sýr, co je ve vosku, z kterého si pak Sjöda dělal kuličky a také nanuky, které byly již jednou rozteklé a pak znovu zmražené, takže když je člověk rozbalil, tak se hnedka začali rozpadat./, potom jsme si na mapě vyhlídli pěkné jezero a tam jsme chtěli nocovat, že se tam umyjem a tak. Bylo to už trochu v horách, dejme tomu tak kilák nad mořem, přijeli jsme tam asi v osum a místa na stan tam bylo pomálu. Navíc spousta cedulek na břehu, kterým jsme samozřejmě vůbec nerozuměli a po té, co Sjöda strčil ruku do vody, ta mu tam zamrzla a Sjöda řekl "no nevim", bylo jasné, že tady se koupat nebudeme. Jeli jsme o kousek dál, kde vedla do lesa nějaká cesta po té jsme se dostali na takovou mítinku, kde na druhém konci parkoval francouzský karavan. Tak jsme si našli nejvhodnější prostor, vyházeli jsme všechny klacíky, postavili stan, udělali polívku, otevřeli víno /Nejenom otevřeli, ale také vypili./ a pak šli spát.

13.8.2000

Vstávali jsme strašně brzo, asi v sedum, JohnGin již dávno vzhůru nám připravil kafíčko a čajík, takže brzké vstávání značně zpříjemnil. Okolo i přes mítinku projelo občas nějaké auto, zřejmě houbaři a rybáři, ani si nás nevšímali, takže jsme v klidu počkali, až doschne stan /Který byl naprosto durch od padlé rosy, a doschnout se mu vůbec nechtělo, takže jsme ho museli důkladně protřepávat, asi tak půl hodinky./ a v půl deváté jsme se vydali do Andorry. Cesta byla krásná, zvláště pak v horách na hranicích. V Andoře jsme došli na nákup, koupili jsme si mimo jiné pivo jménem Super Bock, což je čirou náhodou pivo Portugalské, docela dobré a má 5,5 voltu, což je dost. Dále Sangrii, pro jistotu dvakrát a pak nějaké další důležitosti. Potom jsme se rozhodli, že výstup na horu by jsme špatně stíhali a tak jsme ho odložili na cestu zpátky. Místo toho jsme si prošli město a je fakt dobrý. Stavili jsme se v restauračce /Na kafíčko, který fakt bodlo./ , aby jsme si mohli s klidnym srdcem dojít na záchod, který jsme v obchoďáku nemohli najít. Potom jsme vytáhli mapu a dohodli se, jak zhruba pojedeme dál. Zatím jsme vyjeli na Lleidu a pak k moři, kde pobudeme asi tak 40 hodin a pak pojedeme dál. Dojeli jsme do Tarragony, což je město pomerně hezké, má takový svůj Václavák a vůbec je hodně orientováno na turisty, Zde jsme taky poprvé na naší cestě spatřili moře. JohnGin zavolal Honzovi, což je typ, kterého znám od vidění od Palivce, a když zjistil, že je čirou náhodou taky v Tarragoně /Den před tím jsem s ním mluvil a říkal že je někde na východním pobřeží pod Barcelonou, ale měl jsem slabý signál a pak to vypadlo, takže přesné místo jsem netušil./, hned domluvil sraza. Chvíli jsme se procházeli po městě a pak na něj čekali na konci toho Václaváku u výhledu na moře. Když ale asi hodinu nešel, brnknul mu JohnGin ještě jednou, aby zjistil, že to Honza nevyhmátl a že ušel už asi 8 km a pořád má město jen na dohled. Už se setmělo a tak jsme mu jeli naproti. Ale hned u výjezdu z Tarragony jsme ho potkali, vlastně je, byl tam ještě s nějakou holkou co mlčela, jméno si nepamatuju /Jmenuje se Zůza a obyčejně tak mlčenlivá nebývá, ale asi byla utahaná a trošku naštvaná, že se táhne takovou dálku aby si prohlídla město a pak tam ani nedojde, protože jsme je nakonec odvezli zpátky do jejich kempu. / . Chvíli jsme pokecali a pak jeli hledat vhodný kemp, nakonec jsme jeli tam, kde byl JohnGin minule, mě se tam moc nelíbilo a furt jsem remcal, až si ze mě Sjöda začal dělat srandu. Pak jsme pojedli a se Sjödou se rozhodli, že se půjdem vykoupat. Byl totiž zrovna úplněk a za něho jsem v moři ještě nebyl, bylo teplejší než vzduch, prostě nádhera. Vypili jsme nějaké to pivo a na pláž si vzali Sangrie, první byla hnedka vypitá asi do půlky, pak jsme se šli teda vykoupat a když jsme se vrátili, byla jedna vypitá úplně a druhá zase zůstala na půlce /Myslim, že JeD trošku přehání, tolik jsem toho fakt nevypil./ . Když jsme se začali chechtat, že JohnGin vypil za pět minut litr vína, omluvně prohlásil, že chtěl jenom ochutnat, že si jenom ucuc. Tak jsme dopili ten zbyteček a šli zpátky do kempu. Sedli jsme si ještě na chvíli do auta, kde jsme žrali plechovku oliv /1,5Kg načali jsme jí už na pláži a tady jsme jí dojedli. / a poslouchali Cimrmana. Už jsme pomalu chtěli jít spát, když JohnGin navrhl, že bychom mohli vypít i to červené víno, co nám zbylo v lednici. To nebyl špatný nápad a tak jsme ho během chvilky vyzunkli taky. Ale pak se nám zase už spát nechtělo a tak jsme vypochodovali na pláž hledat nějaký bar, nebo něco tomu podobného. První byl zavřenej, ale už v druhym jsme byli obslouženi./Baru jsme hnedka dali přezdívat u Nika Slotra, protože byl přesně takovej jako z toho seriálu Vražedné pobřeží./ Sice nám litr Sangrie nechtěli dát, že už jako zavíraj, byli totiž tři hodiny, ale pivo nám ještě dali. Zvláštní bylo, že aniž bychom promluvili česky, dostali jsme jako jediní z osazenstva pivo v půllitrech. To se nám strašně líbilo a tak jsme chtěli udělat radost a vypít to co nejrychleji, jak se sluší a patří. Jenže pivo bylo tak hnusný /Zas tak hnusný nebylo./ , že do nás vůbec nelezlo a málem jsem ho ani nedopil. Když šel Sjöda potom platit, zjistil, že barman umí jenom španělsky a že je značně natvrdlý, navíc se nějak zeptal, odkud jako jsme a vůbec netušil, kde by jako CZ v různých jazykových formách (Czech Rep., Czechia a tak) mohla být, tipnul si že v Americe, až nakonec Czechoslovakia mu něco říkala, ale jenom to, že to už někde slyšel. Cestou zpátky jsem si prošel nějaký tunýlek, Sjöda šel taky a když jsme potom JohnGina doběhli, močil na palmu a spokojeně bručel něco o tom, že pochcat strom umí každej, kdežto na palmu už je třeba určitých zkušeností. /To si již nepamatuju, takže se k tomu nemohu vyjadřovat./ No a potom jsme šli už zaplaťpánbu spát.

14.8.2000

Ráno bylo v kempu překvapivě klidné, děti zřejmě ještě spaly, anebo už byly dávno na pláži. My jsme vstávali trochu později, dokonce i JohnGin spal asi do devíti, navíc se probral s kocovinou, takže to ráno vlastně bylo klidné, ale zároveň i hodně náročné. Dali jsme si jako obvykle kafe a čaj, pak jsme šli ještě na chvíli do moře a pak se zase spakovali a vyjeli na další cestu. Kemp jsme měli opustit do dvanácti a tak jsme kolem půl druhé odjížděli. Zastavili jsme se v Tarragoně, kde si JohnGin směnil franky na pessety, potom jsme jeli do kempu za Honzou, jenže nám pověděli, že i když chceme jít jenom na návštěvu (na kafe), musíme zaplatit za jeden den pobytu. To samozřejmě ani náhodou a tak jsme si jeli dát kafíčko na odpočívadlo, kde sice byla spousta odpadků, ale víte co - pobyt byl zadarmo. Ještě před tím jsme se do kempu snažili dostat zadem, jenže tam to nešlo, nebo možná šlo, ale strašně špatně, přelézat dva ploty a přebíhat koridor, kde jezděj vlaky kolem sto třiceti se nám nějak nechtělo. Tak jsme mezi odpadky chvíli pokecali, mimochodem jsem tam ve stromě našel zapíchlou kudličku, která se mi strašně zalíbila a mrška byla tak ostrá, že jsem se hned kuchnul. No a pak jsme vyjeli dál směr Madrid. Já jsem si zdřímnul a tak vim jen to, že se kolem páté (vyjížděli jsme po půl čtvrté) trochu zatáhlo a tak bylo velmi přijatelně. Zastavili jsme blízko místa, kde by se dalo eventuelně přenocovat a John a Sjöda zkusili své rybářské štěstí. Jenže se jim akorát tak zasekávaly třpytky o šutry a tak to zanedlouho vzdali. Moc se nám na to vyhlídnuté místo nechtělo a zkusili jsme tedy jet ještě o kus dál, až jsme skončili tak, že jsme projížděli po polňačce podél suchých plantáží a hledali kousek místa s alespoň trsem trávy a s minimálním počtem všudypřítomných kamenů. Po chvíli jsme spatřili viditelně opuštěný barák, spíš statek a šli jsme se tam mrknout. Našli jsme hned za ním ideální místo pod borovicí, široko daleko nikde nikdo, jenom na dohled dálnice, hlavní silnice po které jsme jeli a železniční koridor, kde jednou za deset minut prosvištěl vlak. Za statkem byl krásný klid, jenom výhled na blízké hory a na další opuštěný dům v dálce, jinak všude polosuché křoví a mandlovníky. Postavili jsme stan a něco pojedli, vytáhli celtu a zapálili dvě hřbitovní svíce jako osvětlení, pustili Psí vojáky a popíjeli plechovkáče a víno, prostě super atmosférka, super pohoda. JohnGin pak šel spát, se Sjödou jsme ještě chvíli debatovali. JohnGin spal na celtě, protože ve stanu se prý nedalo vydržet. Asi po hodině John vstal a prohlásil, že nemůže spát, že ho štípou komáři a jestli máme něco proti tomu, že bysme jeli dál - přes noc. Tak jsme stan zase složili, natrhali igelitku mandlí a jelo se./Druhý den jsme pak zjistili, že strom, ze kterého jsme skoro všechny ty mandle natrhali byl asi nějakej divnej, takže všechny ty mandle byly neuvěřitelně hořký, nakonec skončili v popelnici a my jsme se dlouho nemohli zbavit tý odporný pachuti z úst./ Já jsem spal, takže nic nevim, ale někde, asi tak ve čtyři, jsme zastavili a na chviličku si schrupli, já a Sjöda na celtě vedle auta na asfaltu a JohnGin v autě. Několikrát okolo projeli policajti, kteří asi koukali jako puci, ale nic proti nám neměli a nechali nás bejt. Spali jsme fakt chvilku, když se jelo dál, tak jsem zase usnul, vstával jsem až v devět a celou dobu se jelo. Ani nevim, s kolika přestávkama. Jo ještě k tomu statku, vymysleli jsme úžasnou věc, že budeme mluvit jenom ve verších, bavili jsme se tak ale jenom chvíli, ale ještě dlouho po tom takhle Sjöda mluvil a ostatní tak mysleli, každopádně nás to už sere a velmi špatně na to zapomínáme, kdyby jsme tak mluvili ještě chvíli, asi bysme se toho nezbavili už nikdy.

15.8.2000

Dopoledne jsme se přiblížili k Madridu, který jsme měli zběžně prohlédnutý asi za hodinu. Ke konci jsme si totiž prohlíželi pohledy a zjistili jsme, že osm památek z deseti jsme viděli. Jinak nás Madrid moc nezaujal, prostě nuda město. Stavili jsme se u Meka, kde jsme si chtěli dát akorát tak kolu a zmrzlinu, ale ženská nám moc nerozuměla (ani se jí nedivim) a po té, co nabrala kelímek ledu, přinesla dvoje hranolky. Nevadí, byly docela levné a navíc přišli vhod, když jsme to pak počítali, dokonce nás napadlo, jestli nebyly ty hranolky ke kole zdarma. Sedli jsme do auta a odrazili na západ, směr Portugalsko, ale po asi 70 kilákách bylo už tak nesnesitelné vedro, že když jsme vytáhli ruku ve stovce z okénka, nechladila se, nýbrž se pekla o absolutně rozpálený vzduch. Názorně jsme si tedy vyzkoušeli princip horkovzdušné trouby a tak jsme radši zajeli k nejbližší řece a tam chvíli pobyli./Bylo tam super koupání, neskutečně mělká voda, takže se celá řeka dala přejít s vodou maximálně po pás. Našli jsme tam ale místo, kde bylo vody asi po prsa a proud tam byl tak silný, že když proti němu člověk plaval, tak akorát couval. Bylo to super osvěžení v tom úmornym horku./ Nakonec jsme se dohodli, že už nikam daleko nepojedem a našli jsme si nejbližší vodní plochu - něco mezi rybníkem a přehradou a jeli k ní. Ještě jsme potřebovali něco nakoupit, ale za žádnou cenu jsme nemohli najít nějaký otevřený krám. Všude jenom bary a restauračky, jinak všechny obchody zavřené. Tak jsme si řekli, že nejpozději v pět budou otevírat a že si zatím zajdem na pivo. Jenže když jsme začali hledat vhodný bar, zase měli všechny zavřeno, takže teďko nevim, jestli to zavírali rychle před náma, nebo se nám to před tim zdálo. Po asi hodinovém marném hledání baru nebo krámu nám to nedalo a zeptali se jedné domorodky na situaci a ta nám prozradila, že dneska si nic nekoupíme, jelikož je nějaký svátek a všichni jej dodržují. A měla pravdu, zavřené byly i krámy jako Plus či Ikea. Vodu jsme si tedy nabrali u takové maličké benzínové pumpy bez obchůdku bez ničeho, chlápek nám s úsměvem potvrdil, že je "potable", ale byla tak hnusná, že se nedala pít. Jedině v silném kafi a polívce se to nepoznalo, ale na Sjödův čaj či na pití byla nepoužitelná. Tak jsme alespoň umyli nádobí. U vody jsme zjistili, že je to něco jako chovná přehrada, prostě plná ryb a tak oba zase vytáhli pruty a zkoušeli chytit večeři, já si zatím vlezl na ve vodě ležící kládu a projížděl se, nejdřív jako na madračce a pak jako na pramičce, kláda je zkrátka dobrá věc, byla krásně prohlá a z dálky to zřejmě vypadalo, že jsem si osedlal lochnesku, neboť se na nás přijela podívat nějaká francouzská rodinka. Potom jsme uvařil gulášovku, protože ryba pořád nebyla k dispozici a já už měl hlad. Když jsme jí zblajzli, navštívil jsem Sjödovu příruční knihovničku a pustil se do čtení Hobita, načež Sjöda rybu fakt chytil. Sice spíš omylem, ale byla naše. Hned jí vykuchal a hodil na pánev, to, že jsme neměli olej jsme vyřešili jednoduše, protože jsme měli přece spoustu piva. Ryba na pivě byla výborná, už se těšim na další, třeba nějakou potvoru mořskou. Postavili jsme stan a pomalu se chystali na spánek, už byla skoro tma, když najednou vyskočili všechny ryby nad hladinu. Bylo jich hrozně moc a skočili ve stejném okamžiku, nic jiného, než elektrický proud nás nenapadlo. To samé se stalo potom ještě jednou, asi po půl hodině. Když jsme si šli pak před spaním zaplavat, JohnGin už spal, tak jsme si řikali, že by to mohlo stát zase a co by se nám asi tak stalo, navíc jsem zrovna zakopl o šutr, co byl přesně jako lidská lebka, prostě sranda, vymejšlet si takovéhle věci a pak vybíhat z vody, když už jsme tam byli asi 20 minut a celou dobu v dálce vrčící motor - pro nás generátor - se zastavil, tedy kondik byl nabit a očekával se další šok :-)

16.8.2000

Vstali jsme skoro se sluníčkem, takže jsme měli čas trochu uklidit auto, přitom se okolo nás přehnal pastevec se stádem ovcí, které ho poslouchali líp než mě pes. JohnGin ještě zkusil nahodit, ale mrchy byly asi plné komárů z večera a tak neprojevili nejmenší zájem o náš lahodný toustový chleba. Sjeli jsme na nákup do již otevřeného Plusu, kde jsme nakoupili spoustu vody a dalších 24 piv. A teď se řítíme na Portugalsko po neplacené dálnici. /Která ovšem na dva roky staré mapě vůbec není zachycená./ Chtěli bysme dnes dojet až k moři, ale jestli bude zase tak strašně, tak to vidim bledě. Sluníčko ale nepálilo tak moc a dojeli jsme tedy bez problémů přes Setúbal až k oceánu - na ten výběžek pod Lisboa. Sjeli jsme dolů na pláž do městečka plného hotelů a turistů, ačkoliv bylo už šest hodin, pláž byla přeplněná a to se nám nelíbilo./No, kluci se chtěli vykoupat za každou cenu, narozdíl ode mě. Já když jsem to tam viděl tak mi bylo okamžitě jasný, že mezi tu bandu odporných turistů fakt nepudu. Jediný problém měl Sjöda s JeDem, kde se převléknou do plavek, nakonec objevili převlíkárny. Já jsem šel tedy do kavárny na kafíčko a oni se šli převléknout. Ve chvíli byly ovšem také v kavárně, protože zjistili, že to nejsou převlíkárny, ale sprychy, za které se ještě navíc musí platit./ Vrátili jsme se zase kus zpátky, kde jsme si už předtim vyhlídli místo na spaní, bylo to výborné odpočívadlo, prostě několik stolků rozmístěných celkem daleko od sebe po lesíku, u toho navíc tři kamenné ohrádky s roštem, kde bysme si mohli něco ugrilovat, kdyby jsme ovšem měli co./Mimo to hnedka přes vyschlé koryto malého potůčku, byla spousta hezkých plácků, kde by se bez problémů také dalo stanovat, ovšem měli by jsme to dál k autu a nechtěli jsme ryskovat, že se do něj bude někdo v noci dobejvat./ Zajeli jsme si autem až ke stolku a pojedli, pak si zase nalili víno do sklenic a potom se vykalili. Pustili jsme si k tomu Apokaliptiku a Tři sestry a nic nám nechybělo. Spali jsme na celtě, byli jsme na stan moc líní.

17.8.2000

Trošku jsme zaspali a rozhodli se, že pojedeme na tu samou pláž co včera, kde sice zase budou mraky lidí, ale holt se nedá nic dělat, protože všude okolo byly skály a lezlo by se tam do vody dost špatně - nejdřív přes kopec a pak po srázu. Jenže na odbočce dolů na to městečko jsme zaimprovizovali a jeli dál a tak jsme se dostali na dokonalý krásný útes, který byl úplně kolmý a strašně vysoký. Tohle místo jsme dokonce našli i v tom průvodci Portugalskem a při tom tam bylo lidí tak maximálně deset. Kromě majáku tu stojí již zřejmě nefunkční klášter, vypadá to tu jak na konci světa, nebo spíš jako v Desperadu. Silnice tu končila na nádvoří toho kláštera, prostě najednou zmizela v prachu. Doufám že ta nádhera bude vidět i na fotkách. Odtud jsme viděli po pravé straně krásnou a strašně dlouhou navíc opuštěně vypadající pláž, vydali jsme se k ní po takové prašné silničce, prostě tam nebyl žádný asfalt, jelo se po uježděné zemi a přitom to byla cesta široká jako normální silnice, navíc jsme tam minuli několik aut domorodců s bezvadnými vehikly , jak říkám, Desperado jako vyšité. Když jsme pak projížděli okolo pěkně velkého stáda koz, které hlídali dva starci, dost divně na nás koukali, asi nemohli pochopit naše nadšení. K pláži jsme se potom napojili na nějakou asfaltku a zjistili jsme, že pláž mezi opuštěné opravdu nepatří, ale bylo tam i přes velké množství na parkovištích stojících aut lidí poměrně málo, navíc roztroušených po celé délce pláže, takže pohoda. Z čeho jsme byli hotoví byly vlny. Takhle velký jsem ještě nezažil, navíc s přibývajícím časem rostly. Ke konci už některé měli hodně přes dva metry a bylo to i poprvé, co jsem se vln bál. K dobrému pocitu nepomohlo ani to, že některé z těch vlnek otřásly klidně celou pláží tak silně, že se zachvěla úplně celá a dunělo to taky moc pěkně. Ve vodě lidí čím dál víc ubývalo, ti co zůstali se přiblížili těsně ke břehu, nebyli jsme sami, kdo měl před vlnami takový respekt. Jedné takové vlnce se krátce po našem příchodu na pláž podařilo vyhodit JohnGinovo koleno. Vytáhli jsme ho ven a usadili na celtu, JohnGin pořád řikal, že to je v pohodě a že to nebudem nijak řešit a tak jsme to neřešili. Když jsme potom odcházeli, zjistili jsme,že John až k silnici neodhopsá ani s naší maximální pomocí a tak Sjöda sehnal tři maníky, co tam byli něco jako Mitch v Hlídce, kterým divadelně předvedl, co se jako stalo a jelikož zrovna neměli po ruce žádné auto, co by mohlo drandit po pláži, rozhodli se, že JohnGina odnesou. To se jim asi po patnácti přestávkách povedlo, docela jsem se bavil, jak se lopotěj, ale brali to vesele. Když jsme pak na kraji lesa vařili polívku a přemejšleli, co budeme dělat, zastavila vedle nás červená audina a někdo na nás začal něco mluvit. Okolo byl docela ruch a my jsme mu nerozuměli, tak se ho JohnGin zeptal, jestli mluví anglicky, nacož nám odpověděl "COŽE?". Byl to pražák, co jezdí za příbuznejma do Portugalska a dali jsme se do řeči, pak nám ukázal obchůdek, kde jsme si nakoupili a který bysme asi dost špatně hledali, potom jsme ještě prohodili pár slov v hospůdce, kde seděl právě s těma příbuznejma, zřejmě to byl jeho brácha, co se oženil s Portugalkou, kterou když jsem viděl, tak bych se s ní klidně oženil taky./Dali nám pár užitečných rad, jako například že se auta nekradou, ale dost se vykrádaj, takže nemáme nechávat stát auto na moc opuštěných místech. Dále pak říkali, že jsou tu policajti hodně vysazený na bezpečnostní pásy, a že když je nebudem mít, tak můžem dostat pokutu klidně od padesáti do statisíc escudo, a když nebudeme mít na zaplacení, tak nám prostě a jednoduše vezmou auto. Od té chvíle jsme se poctivě poutali./ Pak jsme se rozloučili a vrátili se zpátky na to odpočívadlo, kde jsme spali včera, postavili stan a dohodli se, že zejtra podle toho, jestli se to zlepší nebo ne, pojedeme do Prahy, k doktorovi, nebo dál./Na tom jsme se nedohodli, nevim proč mi nevěřili, že se to rychle zlepší./ JohnGin se ale večer nemoh ani hnout a tak jsme počítali minimálně s tim doktorem, čemuž se zase John vehementně bránil, že mu prej stejně nepomůže. Nakonec spal v autě, teda spal, prej asi tak 3x půl hoďky. A zapomněl jsem ještě podotknout, že od tohoto dne řídí Sjöda./Což nás velice těšilo, poněvadž ze Sjödy za volantem se dá dělat perfektní prdel, taková, že se chvílema tvářil už dost nasraně a to je u Sjödy co říct./

18.8.2000

Když jsem se vyhrabal ze spacáku, zjistil jsem, že jsem totálně rozlámanej. Ani jsem neměl huť něco dělat a tak jsem si po kafíčku v autě ne snad přímo zdřímnul, ale něco mezi tím a četbou Hobita. JohnGin dělal, jako že se to lepší z hodiny na hodinu a tak jsme se vydali podívat do plánovaného cíle naší cesty - do Lisabonu. Tam jsme přijeli asi tak ve dvě, jeli jsme přes ten supr most "25. dubna" a nějak se dostali do centra. Využili jsme podzemních garáží, protože venku se zaparkovat prostě nedalo, ačkoliv byly drahé jako prase a šli se projít alespoň kousek, co JohnGinovo koleno dovolí. Hned za rohem jsme narazili na príma kavárnu, kde jsme si dali nějaké to pivko a JohnGin se došel vysrat. Pak jsme nakoupili dohromady asi 20 pohledů a jali se je rozesílat na všechny strany. Sjöda skočil pro auto a po takové malé motanici v centru jsme vyjeli z Lisboa na sever. Zjistili jsme, ži i dva roky stará mapa je k ničemu, protože Portugalci za ty dva roky postavili několik set kilometrů dálnic, které jsou ovšem placené a tak jsme se proplétali přes menší a menší městečka po silničkách a někdy i cestičkách, takže doba na ujetí 100 kilometrů se výrazně protáhla. Večer jsme nějaké dobré místo nemohli strašně dlouho najít, Portugalci jsou pěkný prasata, i když jsme nějaké místečko třeba našli, bylo plné odpadků, ale nakonec jsme těsně před západem přeci jen něco našli - hruškový sad oddělený od silnice příkopem a vysokým rákosem, na dohled bylo nějaké městečko s výbornou zvonkohrou, takže každých 15 minut se rozléhala krajem fajn melodie, navíc se ani v noci nevypínala, takže spáč měl možnost se tak trochu orientovat v čase, takže například vim, že jsem se vzbudil přesně v jednu, ve dvě i ve tři.

19.8.2000

Ráno začali v sadu pracovat nějací zemědělci a jeden děda s motykou. Který nás akorát pozdravil a něco s úsměvem mumlal, až nás to překvapilo, u nás by nás spíš tou motykou začal lechtat. Byla slušná mlha, vypadalo to, že bude pěkně hnusně, ale za půl hodinky se zvedla a zase svítilo slunko. Dojeli jsme na nějakou vyhlídku na moře, byl to sice útes daleko menší, než ten před tim, ale byl taky hodně zajímavej. Zašli jsme tam ještě na jedno (kafe!)/Co jinýho?/ a oni se tam ještě vysrali, no a pak jsme pokračovali dál směrem na severovýchod. U jednoho parkovišťátka jsme se najedli a jelikož tam tekla voda, umyli jsme si hlavy, protože se nás lidi už začínali bát. Bylo ještě moc brzo na to, abysme tu zůstali přes noc, jenže nás nenapadlo, že to bude poslední slušné místo široko daleko. Když jsme ani do desíti nenašli nic vhodného (samozřejmě že se spát dalo kdekoliv, ale na kamínkách mezi odpadky s výhledem na hlavní silnici, nic moc), rozhodli jsme se tedy, že pojedeme přes noc co nejdál, a kdyby se hezké místečko objevilo, tak tam přenocujem, takhle jsme tedy dojeli 100 kiláků za Španělské hranice, což byla od Portugalského pobřeží také docela štreka, kde jsme asi v půl šesté zaparkovali u polozbořeného baráku v nějaké prdeli, pořád tam cinkala jedna ovce a řvalo nějaké zviřátko, Sjödovi se navíc nelíbilo, že má hlavu na silnici /No místo to bylo naprosto super, vůbec nechápu co se tam klukům nelíbilo./ a tak jsme ještě kousek popojelik nějaké benzínce, kde jsme konečně ulehli do strniště s řádkami slámy, takže se spalo pohodlně jako v postýlce./Kromě nás tam spal akorát jeden cikán./

20.8.2000

Asi v deset jsme se zvedli a po dohodě s mapou jsme se nasměrovali na nedaleký rybník či jezero, tedy asi 250 kiláků na východ, což pro nás už je vzdálenost takřka zanedbatelná. Z dosavadní zkušenosti zde ještě podotýkám, že Sjöda jako řidič dostává svému jménu na výbornou a řídí jako opravdu Sjötý. ačkoliv je střízliv a nezhulen. U jezera, nebo spíš přehrádky, nebo ještě píš nádržky, jsme byli odpoledne a zbytek dne jsme strávili koupáním a rybařením. Veškeré úlovky ale za vraždu nestály a tak byly zase puštěny./No to říká JeD teď, ale tam vždycky, když jsme něco chtili, přemlouval nás, aby jsme to upekli. Nebyl vůbec schopen pochopit, že se dá rybařit i bez toho aby se všechno, co se chytí taky sežralo./ Navíc styl chytání byl také obdivuhodný, například JohnGin, který chtěl jenom znovu nahodit, vytáhl na háčku pověšenou rybičku, nebo Sjöda byl vyprostit háček zpod šutru a než se vrátil na břeh, rybka mu zabrala. Zkrátka pohodička, škoda že tu žádné velké ryby nebyly. V noci spal JohnGin poprvé po úrazu venku na celtě a hned se přehnala bouřka, navíc se JohnGin vzbudil až ke konci, ale kupodivu mu spacák nepromokl. Parkujeme a stanujeme na místě, kam normálně voda sahá, vlastně může sahat asi ještě dvacet metrů nad nás, takže kdyby někoho napadlo přehrádku napustit, byl by to asi veselý pohled na nás.

21.8.2000

Udělali jsme si odpočinkový den. Dojeli jsme na nákup a jinak jen lenošili. Okolo po malé klikaté silničce projelo už asi 50 kombajnů, okolo nás se přehnalo solidní stádo ovcí, přišli se na nás podívat majitelé pozemku - dva kluci v našich letech - něco si s Johnem povidali, prostě pohodička, jenom ty ryby mrchy pořád nějak neberou. JohnGin dnes prvně po úrazu sral ve volné přírodě - nejdřív to párkrát zatlačil, po páté ale málem nedoběh./To bylo fakt vo fous./ Máme tu pár vín a piv, takže to vidím na hezký večer, hlavně že je večírek. Už se těšim na 3 sestry... Večírek samozřejmě byl a byl výbornej. Po té, co šel JohnGin spát, jsme se se Sjödou domluvili na tom, že se půjdem podívat do městečka přes vodu na kopec. To jsme prošli, v jednom místním baru jsme si ještě dali pivečko (0,25 v lahvi) a cestou zpátky se zastavili u hradu. Bylo to docela pozdě večer, ale stejně tam bylo asi dvacet dětí, které když zaslechly, že šprechtíme cizojazyčně, se s náma začaly bavit. Nás to bavilo taky a tak jsme se učili španělsky a pak s nima hráli na schovku, ale hráli to trochu jinak a tak jsme toho zase brzo nechali. Když nám pak začali vyprávět, jak funguje "piča a banana", rozloučili jsme se a šli zpátky do našeho ležení. Mělo to ale jednu výhodu, od té doby jsme na veřejnosti nekleli slovy obsahující slovo píča, protože toto slovo je jak vidno mezinárodní. Potom jsem si ještě poslechnul Leitmotiv a šel spát.

22.8.2000

Vstávalo se asi v půl jedenáctý a po chvilce rybaření jsme se zbalili a vypravili na cestu. Jedeme na Zaragozu a tam si někde najdem místo na spaní, alespoň plánujem. Na pěkném velkém odpočívadle jsme uspořádali piknik, kde jsme zbaštili dva litry gulášovky, také jsme odhalili rozdíl mezi gulášovou polévkou Vitana a gulášovou svačinovou polévkou Vitana. Je jen jeden, svačinové má o asi 90KJ víc. Potom jsme jeli dál a kus před Zaragozou jsme se začali poohlížet po nějakém tom místečku. Při tom jsme našli různé zemědělské produkty, kterými jsme opravdu nepohrdli. Lednice byla brzy plná hrušek, broskví, jablek, rajčat, kukuřice, mandlí a ostružin. /Taky nektarinek. Jo asi polovina ovoce byla nezralá, ale hlavně že jsme to ukradli./ U celkem pěkné řeky jsme si našli plac na stan, i travička tam byla, prostě pohodlíčko, ale těch komárů tam bylo tolik, že jsme tam pobyli asi tak dvě minuty a pak jsme museli ujet. Nakonec jsme se utábořili o kus dál, ale příliš jsme si nepomohli. Takže jsme šli spát dost brzo - asi o půl desáté. Ještě jsme popojeli autem asi dva kiláky do polí, aby jsme si prohlídli zdejší krajinu a když jsme se pak vraceli, i na tomto úseku dokázal Sjöda zabloudit. Ale to je normální.

23.8.2000

Kolem poledne jsme konečně dojeli do druhého vytyčeného cíle naší expedice - do Zaragozy. Ta mě překvapila, kupodivu to bylo velmi hezké, živé a velké město. Prošli jsme se, v centru (něco jako pražský Staromák) jsme poseděli v kavárničce jako praví turisté a pak šli vyměnit escudos na pessety. Zjistili jsme, že máme víc peněz, než jsme čekali a bylo jasné, že to v Andoře roztočíme.Bylo kruté vedro a tak docela bodlo, že jsme už začali stoupat do hor, právě k té Andoře. Vzali jsme to okličkou po skvělé silničce mezi horama, podél které tekla říčka a sem tam nějakou horu podjížděla. Tam jsme se ukotvili na jednom odpočívadle, kde jsme se nadlábli špagetama, popili nějaké to víno a opět celkem brzy šli spát. JohnGin se uchýlil do auta a my na celtu opodál. Ale nespalo se tam moc dobře, jednak jsem se furt budil a navíc k ránu poprchávalo. Byla tam sice taková bouda, dělaná jako pozorovatelna vodního ptactva, ale do ní se nám moc nechtělo, takže ke konci si Sjöda lehnul do auta taky a já se do celty zabalil./Mě se spalo po dlouhé době naprosto výborně, do té doby, než se Sjöda s JeDem přivalili./

24.8.2000

Vstali jsme už v osum a vyjeli. Do Andorry jsme přijeli až kolem jedenácté a šlo se nakupovat. Trochu jsem tam měl problémy s parkováním, prostě se nedalo zastavit vůbec nikde, Andorra je pěkná, ale kam s auty, to neřeknou. Takže jsme nakonec stáli tam kde před tim, prostě v takovém strašném krpálu, kde když jsem musel zastavit v zatáčce, tak už jsem se nerozjel, zkrátka na suchém asfaltu začali kola prokluzovat a to tam byly dva měsíce staré gumy. Ať žije burnout. Dohromady jsme tam nechali přes 12000 pesset (bez nafty), byly to jednak dárečky typu pivo Belzebuth pro MNEho, ale také pití pro nás na cestu typu 4 vína v krabici. /Tam co jsme parkovali se asi parkovat nesmělo, jak jsme pochopili po návratu z nákupu. Přišel tam totiž policajt a začal rozdávat letáčky za stěrače. Psal je tak rychle že během minuty byl u nás (čtvrté auto v řadě), ale ani si nás nevšim a šel hned k dalšímu autu, asi měl nějakou slabost pro turisty z ČR./ Potom jsme překonali Francouzské hranice a namířili si to na místo srazu s holkama. Kus za Andorrou jsme nechali Sjödu, ať najde nějaké to nocležné místo sám a ačkoliv se nám jím vybraná cesta příliš nezdála, místo našel opravdu hezké - v půlce hory s travičkou a výhledem a lesíkem na sraní, paráda. Spát jsme šli se sluníčkem, nějak nám bylo divně, asi jsme něco snědli.

25.8.2000

Vstávalo se v devět a po velkém úklidu auta jsme se rozjeli na francouzké pobřeží. Sjöda si také vyzkoušel burnout, ale jenom na trávě, zkrátka jsme z toho supr místa po zarostlé polňačce do kopce vyjížděli jen velmi špatně. Mimochodem v této chvíli se má finanční hotovost skládala ze 144 korun českých, 1 koruny slovenské, 50 centů mexických, 295 escudos portugalských, 630 pesset španělských a žetonu profit, použitelného jak v Čechách jako desetikačka do nákupních vozejků, tak také ve Španělsku jako 500 pesseta, kdy odemkne vozejk a zase hned vyskočí zpátky, takže jsme si takto v Andoře odemkli každej svůj vozejk, aniž bychom museli použít požadovaných 1500. A ani jsem nezdůraznil, že všechna ta hotovost je v drobných, tedy v kovákách. Dojeli jsme k moři - do městečka, kde jsme se s holkama měli potkat. Jenže holky byly někde na druhém konci města a tak jsme počítali s tim, že pojedem na večer. Zatím jsme se teda šli koupat, což se ale vůbec nelíbilo JohnGinovi a tak jsme pak jeli k Mekovi a projeli se podél pobřeží. Večer jsme se na pláži teda s Jůlií, Mirkou a i Lenkou a Markem setkali. Nějak se jim podařilo nás ukecat, že pojedeme až v sobotu, což jsme po chvilce protestování a upití pár litrů vína akceptovali. Poněkud jsme se vykalili, někdo míň (třeba já), někdo víc (třeba JohnGin), ten například po té, co se chvilku prospal, zatímco ostatní kecali, šel projet autem, zřejmě se mu nelíbilo rozumně zaparkované auto a tak jej zaparkoval přímo před okna hotelu, kde pak v klidu spal a ráno seděl a kouřil jedno cigáro za druhým./Ráno jsem toho moc nevykouřil, nebylo mi zrovna nejlíp./ My jsme spali na pláži, z dálky to vypadalo skvěle, něco jako bezdomovecké ležení. Na mě zapůsobil nejvíc raní šok, kdy mi asi 30 čísel od nohou projel traktor uhlazující sníh a vůbec nevypadal, jako že mě vidí.

26.8.2000

Na tomto místě jsme zůstali i přes den, jenom jsme se koupali a slunili, což mě dopoledne ještě jakž tak bavilo, ale ležet tam celej den jsem zrovna nehodlal. Takže asi od tří jsem začal pakovat a naznačovat, jako že bych už jel, no ale moc se to nepovedlo a tak jsme odjížděli až po páté. Jeli jsme nonstop, střídali jsme se s Pepínem a fakt nevim, jak to předtim moh JohnGin odřídit sám. Skoro půlku cesty pršelo a to bylo ještě ke všemu v noci, takže cesta moc neutíkala, ale ke konci už to bylo dobrý. Hned za našima hranicema jsme si našli hospůdku kde jsme se najedli a napili, nejsrandovnější byl opět JohnGin, který si po hlavním jídle dal jako moučník ještě dvě klobásy, no v hospodě jsme pobyli asi dvě hodiny a ačkoliv jsme pili Bernarda, musim uznat, že tahle mi pivo už dlouho nechutnalo. V Praze jsem vystupoval jako první a tak ani nevim, jak to dopadlo třeba s úklidem auta, které vypadalo, jaky kdyby v něm někdo měsíc žil v poušti./S úklidem to dopadlo velice dobře, žádný nebyl./ Taky nevim, kolik jsme celkově najeli, ale bylo to dost./Bohužel nevím, jestli tam na začátku bylo 65500 nebo 66500, takže jsme najeli buď 6500 nebo 7500Km./ Fotky sem hodím snad o víkendu, dřív nebudou a poznámky Sjödy a JohnGina, jestli nějaké budou mít, sem kdyžtak hodím taky. A ještě něco. Podle příručního počítadla jsme vypili na množství celkem 95 piv, podle počtu obalů pak celkem 124 piv. Když tedy budeme počítat, že jsme vypili suda, dejme tomu půlku vypil JohnGin a druhou zase napůl já se Sjödou, není to špatné. Vína nemám zanesena přesně, ale vychází mi 17 litrů. To jen abyste věděli, kam ty peníze kromě nafty šly...