19.7.2002

Milý deníčku, tak jsme se jakožto největší kaliči z Břevnova, Řep a Smíchova vydali na Slovensko. Odjezd jsme plánovali na čtvrtou, ale jelikož se z JohnGina stala na chvíli "kráva" a MNE potřeboval ze svých vlasů udělat strniště pěkně jsme se zpozdili. V pět dovalil Pepíno z práce, řekl nám, že máme jet napřed, že za námi za hoďku dorazí, pravda byla ale taková, že to nějak nestihl. Jeli jsme do Bystřice na ...(prostě nepřečtu)..., která byla úžasná. Cestou do bystřice jsme zvolili úžo cestu, která trvala skoro tři hodiny. JeD a JohnGin kalili - měli pivečka a byla pohoda. V Bystřici jsme se pěkně napapali a dost jsme popili. Tak kolem půlnoci se rodinní příslušníci rodiny Mazourkových, která je velice rozsáhlá pěkně rozkalili. Začali nás napadat úžasné věci, kluci začali dělat blbinky, dali si takovou noční gymnastiku, disciplíny - skok přes květinový záhon Míra zvládl ladně a ...(nepřečtu)... - dokonce i s pěkným "sokolským" předpažením a pak se do toho pustil JohnGin - doraz z obou nohou vypadal slibně avšak pči dopadu se Johngin zarazil hlavou do záhonu. Od té doby ho stále bolí rameno. Večer pěkně plynul a pilo se více a více. A hle nesmíme také zapomenout na Pepína, který za námi dorazil o něco později, tak kolem jedenácté - ha ha ha prý za hoďku po nás dorazí. Takže abych to shrnula všichni jsme se pěkně ožrali a vykalili. Pepíno zkončil ve stanu, JohnGin zmizel už kolem večera a my ostatní jsme šli spát až k ránu. Kalba bula výborná avšak ráno, ale o tom už jiní...Ka-ta
 

20.7.2002

Ráno stálo za to. Všem, hlavně MNE bylo špatně. po ranní hygieně, pár snězených chlebíčkách (změna písma) jsme vyrazili (ehm, změna písma znamenala, že MNE teď píše psacim místo tiskacim, kdo se s tim má přepisovat -pozn.JG 9.11.2007). Po natankování, ještě v Bystřici, a ujetí asi 500m začala...(tak tuhle větu prostě nedam)...Cesta ubíhala celkem plynně, nebo aspoň doufám, bylo mi tak zle, že jsem vlastně ani moc nevnímal. Časem jsme se stavili na polívku v jakémsi motorestu. Po mnoha ujetých hodinách jsme dorazili na hranice. Celník pravil Sjodovi, jaktože hledá pas až na hranici, zatímco jsem já teprve lovil v kufru. Jelikož na začátku Slovenska vedli rychlostní silnici, měnil se náš styl jízdy, ve které se moc nehledí na spotřebu. Ještě k hranicím, jelikož na slovenské straně to celkem zdržovali, šli jsme na pokec z auta. Po několika slovech jsme zjistili, že Sjoda zapomněl zabrzdit auto a to se vydalo vlastní cestou z kopce. Naštěstí ho doběhl a zabrzdil. Já jsem si dal v koloně ruční brzdu jen tak napůl a strkal auto směrem k celníkům. JeD v dobrém úmyslu se mi jal pomáhat. Auto se rozjelo natolik, že jsem běžel před auto a tlačil nazpátek. Duchapřítomná Ka-ta sedící vevnitř to ubrzdila. V ...(tohle nepřečtu)...jsme se rozdělili, Sjoda jel jinam, než já. Za chvíli jsme jeli oba naproti tomu druhému. Bohužel každý jinou trasou. Na konci města jsem to nevydržel a zovolal jsem mu, kde je, načež zmatený Sjoda se vydal celou cestou nazpátek, ...(zase nepřečtu)...jsme čekali my u TESCA, kde se doplnila zásoba piva a kluci (JeD a JohnGin) zakoupili karimatky. Po tom už jsme teprvepřejeli již výše zmíněné hranice a za chvíli se již začalo stmívat. Sjodova avizovaná noclehárna v podobě seníku sice ještě stála na svém místě, ale množství chatařů v blízkém okolí nás odradilo. Proto jsme našli nějaké místo poblíž Terchové. Ohřáli jsme si guláš a vydali jsme se spát. MNE ještě stále nebylo dobře, ale příští den...ale to až někdo jiný...MNE
 

21.7.2007

Ještě ke včerejšku: tam kde jsme kupovali karitáty byl ...(Nepřečtu)...kde jsme udělali množství ...(nepřečtu, nepřečtu)...a bobků. Proto mě celkem překvapilo, když náš stan začal Sjoda vytápět bioplyny, až se tomu smála Kata ve stanu opodál. No nic. Ráno jako dycky vstal první JohnGin, akorát neměl klíče od aut a tak dával jedno cígo za druhým.Já si v uvolněném prostoru ještě prima zdříml, bohužel sluníčko někdo zapnul na max. a tak bylo už o půl deváté ve stanu k nevydržení. Potom jsme vstali všichni najendou, Kata vykouzlila snídani a poměrně hned po koupeli v potoce jsme vyjeli směrem na Malou Fatru. Minuli jsme plechového Jánošíka a dostali se na parkoviště pod lanovku, kde MNE vynalezl třetí řadu, z čehož okolo na nemožných místech parkující lidé měli ohromnou radost. Lanovka byla dobrá, vylepšili jsme si jí plechovkama CORGOŇE, takže jsme vypadali jako ukázkoví východní němci, ale to nám nevadilo. Už v půlce lanovky začal JohnGin litovat, že si nevzal mikinu, ale pak jí fakt nepotřeboval, spíš naopak. Procházka spočívala ve šplhání po čtyřech vzhůru a ve volném pádu po řádné ...(buď to opisuju blbě, nebo tady chybí půlka věty-JG 9.11.2007)..., na Velký Kriváň to ještě šlo, po hřebeni pak taky, ale cesta "po žluté" se ještě v našich hovorech párkrát objeví. Já, MNE a Sjoda jsme to brali nejdřív sportovně, pak nás humor přešel, Kata se smála i když půlku krpálu sjela po zadku, za to JohnGin, nahoře si myslel, že jde o vtip, v půlce mšl nějký proslov o bezva nápadech, což podpořil pádem na prdel a následné jízdě dolů, což si nikdo nedovolil komentovat, protože jsme věděli, že to je poslední kapka. Bejt poblíž nějaké živé stvoření, JohnGin by tomu zakroutil krkem a odhodil dolu. Těšili jsme se na pivo na chatu na Grúní ...(nevim, jestli to čtu správně)..., ale krpál byl nekonečnej. Sleli jsme ještě poslední ...(Nepřečtu)..., konečně došli k té chatě, všichni se opřeli o jakousi branku, načež došel JG a se slovy "sem se ty auta už jezdit naučej" ulehl na zem. Ani vidina studeného piva ho v tom vedru nelákala. Dali jsme si jedno-dvě a nějakou polívku, chvíli poseděli, slezli ještě párset mertrů převýšení na parkoviště a co nejdřív vyrazili směr Liptovský Mikuláš. Protože JG se rozpadly boty a chtěli jsme ještě nějaké sehnat. Cestou jsem dopil pivo a kdyř si toho Sjoda všimnul, na nejbližším vhodném místě zastavil, abych si pro další zaběh do BZB do lednice. Při tomto manévru jsem našel na silnici telefon (N3210 - GLOBTEL) a opodál pak i klíče od auta. Nejdřív jsem tipl, že to bude daleko vepředu jedoucího cyklisty, ale MNE pak ještě radši zavolal na pár čísel v telefonu a asi napotřetí se domluvil s ňákou ženskou, ale chtěla kupodivu vědět, kde jsme, což byl poměrně ořech, nahlédl jsem do ...(nepřečtu jaký)...mapy a řekl nejbližší město poblíž, což se jí asi moc nezdálo, takže se radši zeptala na naše vozy a sama si nás našla, pak z ní vypadlo, že byla akorát kousek vedle a po jedné sklence vína, že by jela do cca 10 km dalekého města a zpět...(tohle vůbec nepřečtu)...radost, pozvala nás na kafe a víno, ze kterého pak sice sešlo, ale zato nás vybavila potřebnými informacemi o Vysokých Tatrách. Za mé nepřítomnosti (no co) dostalo se nám ještě šampusu na cestu, což je myslím korekt. Vymněnili jsme si adresy a jeli vstříc novým večeřím ...(nebo tam je napsáno večerům?)... V Mikuláši jsme samozřejmě žádné boty nesehnali, ale už bylo tak pozdě, že jsme tam už zůstali nejdřív na večeři a pak i nocleh. Restauračku jsme hledali asi hodinu, z cca deseti se nám ale nelíbila žádnáa tak jsme šli zpět do té první. V půl desáté jsme pak za městem našli super nocleh, kde teď kalíme v autě a dopisujem deníky. Končím, jdu si amputovat ...(tohle slovo fakt nedam)...JeD
 

22.7.2002

Na dnešek je naplánovanej den klidu, čili, že v klidu vstanem, popojedem do Tater, brzo najdem místo k spánku, prostě pohodička, odpočinek po včerejším turisticky náročnym dnu. Já jsem se probudil asi v půl osmý, chvilku jsem se procházel bos po travičce a pak jsem usoudil, že sraní už je nevyhnutelné. Vyškemral jsem od, v tu dobu ještě spícího, Sjody klíče od rajčete a krásně jsem si za nedalekym křovíčkem ulevil. Chvíli poté začal vstávat zbytek naší výpravy. Poslední vstával Sjoda, kterej v noci nemoh spát a šel se kamsi projít. Kloudně usnul až nějak k ránu, takže byl dosti nevyspalý. Dali jsme si nějaký kafíčka a čajíčky a vyrazili jsme na cestu. Nejdřív jsme se stavili v Mikuláši, kde jsem si koupil boty, poněvadž včerejší výstup ty moje křusky nepřežily. Pak jsme pokračovali směrem k Popradu a dále na Lomnici, kde měl být ten Camp zadarmo. Objevili jsme spoustu kempů, všude jsme si poznamenávali ceny, ale žádnej zadara jsme nenašli. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedem spát do toho prvního, kde jsme byli, protože byl nejlevnější (asi pěťo za všechny). Zapomněl jsem poznamenat, že rajče řídí Kata, poněvadž Sjoda dohání spánkový dluh. Na jídle jsme se stavili v Popradu, v prima hospůdce, se kterou jsme byli všichni velice spokojení. V kempu jsme rozbalili stany, využili místních služeb, jako je záchod, sprcha a v neposlední řadě hospůdka, v které jsme si dali velice hnusné pivo STAIGER, pak raději nějaké lahváče a k tomu tousty a vafle (chtěl jsem říct GOFRI). Nakonec jsme se odebrali k spánku, bez obav, že by nás mohl někdo prudit či vyhánět, přece jenom ten kemp má něco do sebe. JG
 

23.7.2002

Po dni odpočinku jsme měli v plánu brzo ráno vstávat a vystoupat do závratných výšek, bohužel jméno hory mi už není známo. Hned s prvním bodem jsme měli problém, v 10:30 jsme byli připraveni odejít a tak jsme volili náhradní plán - obětujem každý 400Sk a necháme se vyvézt na Lomnický štít. Po té co jsme bravurně zaparkovali před placeným parkovištěm nás u lanovky čekalo nemilé překvapení (v originále Nemylé;). Lístek na Lomnický štít stál 400sk, ale za Skalnatého plesa, kam se dalo taky dojet lanovkou, ale za dalších 320Sk. Dohodli jsme se, že dojdem na Skalnaté pleso pěšky. JohnGin trochu remcal, ale šlo se. Na mezistanici "Start" jsme si dali přestávku a JohnGin už nechtěl jít dál. Po chvíli jsme ho ukecali, po asfaltce to s náma vyjde, záhy se ukázalo, že silnice vede úplně někam jinam a cesta nahoru vede přímo po lanovkou. Nakonec jsme se domluvili, že to vezme lanovkou a my půjdeme pěšky.Výstup nahoru byl úplně super. Chvíli před vrškem přišla SMS od JohnGina "Lanovka nebere, jdu po modré pěšky, počkejte na mě nahoře". Nahoře jsme si prohlédli pleso, zjistili, že lístky na Lomničák už jsou vyprodané, až na pár posledních v 17:50, což jsme zamítli a tak jsme šli do horské boudy na polívku a dali si tam sraz s JohnGinem. Když dorazil, vypadal celkem čerstvě a tak jsme se vydali po jeho trase na Z5. Cesta po modrý byla daleko pěknější, než po červený. Sestup byl namáhavější než výstup, dole jsme byli všichni dost unaveni, nejvíc JohnGin. Ten už byl spíš nasraný a nadával na všechno, co viděl okolo sebe. např. "Zkurvená modrá", "Podívej se, ajk jsou líný, na tý zelený lampě udělali jen dva pruhy namísto toho, aby udělali zelenou značku". Po zjištění, že jí tam namalovali říká "Tak jsou úplně blbí". Další bylo - "Ty Slováci neuměj ani postavit zábradlí" - zdálo se mu moc nízký. Pak zakopl o šutr na trávníku - "Co dělá ten zasranej šutr na trávníku" a když jsme nastupovali do auta, tak to završil hláškou "Proč to auto je tak vysoký?!". Byli jsme dost unaveni a tak jsme jeli na Z5 do kempu, ale narozdíl od včerejška bez placení. Ještě jsme se před tím zajeli najíst do té výborné hospody v Popradě. Večer se už nic nedělo a tak jsme šli brzo spát. Čaues Sjoda
 

24.7.2002

Ráno jsme se vyhrabali z pelechů, posnídali jsme a vyrazili jsme na dnešní odpočinkový den, který byl nasměrován do Dobšínské ledové jeskyně. Cesta byla v poho, vedla skrz hory serpentýnama. Když jsme dojeli pod jeskyni, čekal nás ještě kiláček až pod jeskyni. Šli jsme pomalu. U jeskyně bylo spousta lidí. Šli jsme se podívat dovnitř. V jeskyni bylo spousty velké spousty ledu. Bylo to moc nádherné, docela by to byly (v originále byli) zajímavé skluzavky. V jedné části jeskyně se dokonce kdysi (v originále kdysy:) bruslilo (kraso). Jeskyní procházelo 500 schodů. Když jsme vycházeli ven, všichni jsme měli zmrzlé nosy a obličeje, ale fakt to byl úžasný zážitek. Cestou zpět jsme se rozdělili: Sjoda, JeD a JohnGin jeli nakupovat a já a Míra jsme jeli jezdit na koních. Míra jel správný pravý džokej zvaný kovboj, z filmu Vinnetou (tak tuhle větu tu nechávam v originále...a tohle učí malý děti (pozn. JG 9.11.2007;)). Měli jsme moc pěkné koníky, Míra nadával, že si jeho kůň dělal co chtěl, ale myslím, že jeho "hije" a "jeď" koně přesvědčilo, že je Míra dobrý jezdec. Cesta vedla lesem. Bylo to fajn. Poté jsme jeli za klukama do Kauflandu a pak hledat místo na spaní. To byl pěknej opruz, hledali jsme 3 hodiny, ale je pravda, že místo, které jsme poté našli bylo moc pěkné. Nejkrásnější, které jsme našli. Dělali jsme ohýnek, bylo to super. KaTa