14.7. - Přejezd Pečky - Tatranská Strba

Odjezd byl naplánován na osmou hodinu , jelikož máme neplánované výdaje (pas pro psa, čipování v rámci pohotovosti 1160,-), šetříme za dálniční známky. V praxi najedeme jen o 15 km víc, ale čas jízdy se vyhoupne na 8 hodin + přestávky. V půl deváté, kdy se mi podařilo rozčesat dredy jsem si dobalil krosnu – ke třem trikám lemroteam jsem nacpal chlast a Poděbradky – a v 9 jsme vyjeli. Lepší počasí na cestování jsme si nemohli přát. Bylo teplo, dusno, aspoň že sluníčko moc nepálilo. Cestovní rychlost byla bídná, na silnicích I. třídy jezdí v česku řidiči 70 km/h. Tuto rychlost drží i v obcích a díky jízdě „lížu levým kolem prostřední čáru“ mě brzo vytočili, takže jsem brzo jel jako prase. Na Slovensku – to je jiná – tam se jezdí úplně stejně, ale konstantní rychlost je 80. Touto cestou bych ještě chtěl pozdravit placaté čapky z obce Horní Buková před CZ/SK hranicema, kde v této vísce dlouhé jak tejden na tříproudé silnici měří 50 v obou směrech. Riskantní jízda okolo chalup rozházených po stráních je třeba trestat. Tu prudkou bouřku s kroupama vám přeju, doufám že jste se nestihli schovat. Ono teda ani v autě to nebylo nic příjemného. Na silnici přes hranice to ani v třicetikilometrové rychlosti nebylo snadné trefit se na silnici. Slabší povahy odpadávaly, my teda nakonec taky – využili jsme býv. hraničního přechodu jako odstavného parkoviště. Pršelo pak až do Martina, celkem nic moc cesta. Ve Štrbě máme penzion hned u odbočky na Štrbské pleso. Po příjezdu pizza, bouřka, procházka, spánek. První slovní pře s místní obyvatelkou – bába měla jiný názor na chůzi se psem bez vodítka. Pracuje prý na obecním úřadě, máme si dávat majzla. Takže si dáváme majzla.
 

15.7. - První vejlet

Ráno pro probuzení 7:30 máme pocit, že jsme zaspali a tak se snažíme vše dohnat ikdyž venku leje jako z konve. Když v 8:00 řeknu JeDovi co chce k snídani tak na něj jdou mrákoty a prej jakože zase zdržuju. V 9:00 vyrážíme směrem na Štrbské pleso. Na parkovišti cálnem 160,- za celodenní parkování kdekoli ve Vysokých Tatrách a za silného mrholení vyrážíme k horskému jezeru. Jsou tam mraky turistů a mraky rozestavěnejch hotelu, penzionů nebo kdovícotoje. Takže část cesty kolem plesa vedla po staveništi.Cestou se pěkně rozpršelo, takže já s Feldou jsme byly promočený až na kůži zatímco JeD se svou luxusní bundičkou byl pěkně v suchu. Po obhlídce jezera jsme zamířili zpět na parkoviště, kde nám hovorná pani výběrčí dala pár tipů na výlety a ještě se zeptala, jestli Felly nežere kačeny, že jim tam nedávno nějaký psisko sežralo 8 kačen z jezírka. Cestou do Štrby jsme si ještě nakoupili nějaký to jídlo a pití. V penzionu jsme veškeré šatstvo rozvěšeli kde se dalo a začali jsme hodovat. Odpoledne přestalo pršet takže jsme se vydali na výlet do Smokovce. Moc hezký vesničky… tam jsme dali 2 příjemný pěší túrky a díkybohu využili parkovací kartičku (jinak by s JeDem nebylo k vydržení :). JeD mi odepřel zmrzlinku a tim mě teda pěkně nasral, protože se zrovna udělal pěknej pařák. „Domu“ do Štrby jsme se vraceli kolem sedmý se zaplejma mlhovkami, páč jsme jeli v mrakách. Den jsme zakončili v místní pizzérii, což už se stává téměř tradicí (aby taky ne, když tady jinej podnik ani není). Dali jsme si poctivou gulášovku a JeD halušky. Já sem na sladký, takže jsem si jako dezertík objednala palačinky s ořechy. Bohužel tam byly namletý i skořápky což vydávalo dost divný zvuky. V pondělí jdu naštěstí k zubaři… kdyby něco. Po pár pivech jsme se odebrali konat manželské povinnosti. Jsme na dovolený, tak co :P JeD – ještě poznámečka – na patro nám do vedlejšího pokoje přibyl pár z Polska, čímž jsme byli nuceni se stáhnout z „bytu“ 1+1 zpět do pokoje. Škoda, doteď bylo ubytování skutečně velkorysé. Ještě druhá poznámečka – Slováci až na vyjímky mají z Fellynky přímo panickou hrůzu. Vodíme ji stále na vodítku (jak blbci), i tak jsou ale někteří schopni uhybných manévrů do příkopu, do stráně, na skálu, někteří raději volí úplně jiný směr. A když nejsou na křížení cest, klidně se otočí o 180 stupňů a dělají jakoby nic.
 

16.7. - Druhej vejlet

Ráno bylo zase hnusně. Regina vstala v osum, aby vyvenčila Felly. Mě se teda vůbec nikam nechtělo. Nakonec dovolená nemusí být furt na nahou, že? Takže jsem se z postele dostal až na půl jedenáctou. Po snídani jsme chvíli civěli do map – jedna je 1:25000 a jsou na ní jen Tatry, ale doslova. Fakt jen ty štíty, z toho půlka je na polské straně. Druhá je pak mapka z Marco-Pola, který je jinak úplně na prd a ta je zas 1:1000000. To se pak túrky neplánujou úplně snadno. Vyrazili jsme teda směr Nízké Tatry. Konkrétně za Tatranskou Těpličku. Tam jsme v takovém prima zvlněném terénu nechali auto a šli na výlet neznačenou polňačkou. Nepršelo, bylo pod mrakem, sem tam jsme se občerstvili ze zásob v báglech. Padlo Lambrusco, žádný spěch, výhled na panorámata (i když z Tanapu nebylo vidět nic), nikde ani živáčka – za celou cestu ani náznak civilizace. Skvělá alternativa ke včerejšku. Polňačka/lesňačka nás vyvedla na louku, za kterou jsme tušili cestu další kolnou k našemu dosavadnímu směru. Taky že jo, vydali jsme se po ní vlevo. Za chvilku začala dost prudce a dlouho klesat, trochu jsem se bál, abysme ten krpál nemuseli jít zpátky. Naštěstí ale orientační smysl, fotografická paměť a možná díl náhody přispěl k tomu, že nemuseli. Vyšli jsme přímo do JZD, které vypadalo, že funguje od sedmdesátých let bez jediné opravy, nicméně fungovalo. Za ním byla spousta stodol, které už mohly fungovat i jako skanzen. Tam se pohybovalo místní obyvatelstvo, které (alespoň část) na nás koukalo jako na zjevení. Jinak vesnice fajn, pro nás měla hlavně ten význam, že jsme si pamatovali pohled na ní z vrchu, když jsme vyráželi. Tipli jsme tedy silnici a pak další Polačku, která vedla správným směrem, což jsme ovšem do poslední chvíle spíš jen doufali. Pro představu – výlet trval necelých pět hodin, déle jak hodinu jsme dohromady neseděli, takže trochu zabloudit se zkrátka očekávalo. Do penzionu jsme hodili auto a šlo se rovnou do pizzošky. Tam jsme to neprotahovali, v osum byli doma, načal se namražený rum a kola, pustili si „RP“, teda vlastně už „VKV“, ideální večer na dovolené :) Jinak začínáme přemýšlet, že se ve čtvrtek přemístíme třeba na Moravu. Tady nás to hlavně s počasím už moc neba.
 

17.7. - Třetí vejlet

Od 8:00 čekáme až domrholí a vyrazíme do terénu. 9:30 mrholení přešlo v pěknej chcavec :( 11:00 vyrážíme směrem na Popradské pleso. Sotva dojedeme k parkovišti tak zase začne silně mrholit.Už to pomalu začíná být nuda, takže chvilku na dešti přemýšlíme co dál… v dešti se nám na vešlap moc nechce při vzpomínce na prochajdu u Štrbského plesa radši nasedáme do káry. Felda po otevření kufru skáče ladným, čistým skokem což taky hovoří za vše. Asi si taky vzpomněla na ten deštivý výlet. V autě nakukujeme do průvodce od MacoPolo, který je úplně nahovno! Je to spíš průvodce po kavárnách a drahých hotelech než po místech která stojí za to navštívit. Nakonec jsme se rozhodli zajet do nějakého skanzenu. Na rozblácenym poli vybírali mazaně parkovný a ve skanzenu vstupný. Nechtělo se nám dávat těm vydřiduchům ani korunu, takže jsme zastavili opodál a nakoupili pouze suvenýry (pár dřevěnejch píšťalek atd. a několik místních sýrů, který měli pouze v XXL balení, takže nás to vyšlo na pěknej balík :). Mezitím se vyčasilo, takže jsme se vydali na zpáteční cestu. Konečně jsme cestou potkali poštu a poslaly pohledy. K obědu jsme si dali slovenský HotDog (veka se zelím, hořčicí a 2 párkama), zastavili se v takový podivný dřevěný vesničce která byla vystavěná kvůli přehlídce folklorních souborů a je funkční pouze 2 dny v roce, ale nevybírali tam vstupný, tak jsme se tam courli. No a jelikož bylo teprve kolem 14:00 a vysvitlo sluníčko a byli jsme najedený… tak jsme se vypravili opět k Popradskému plesu. Auto jsme nechali daleko před parkovištěm, sundali si mikiny a nasadili ostrý krok. Cesta byla pěkná, asfaltová a plná turistů. Tentokrát před náma, teda spíš před Feldou nikdo neskákal do příkopů. Výhled u jezera byl krásnej! Tak nějak jsem si představovala Tatry. Konečně nám přálo počasí. Zpáteční cesta vedla přes symbolický cintorín, věnovaný obětem Tater. Den jsme zakončili opět v místní picošce. Místní slovenský štamgast nám dokonce pochválil pejska a malý synek číšníka se téměř s děsem v očích přišel na větší vzdálenost také podívat. Cestou „domů“ jsme se zastavili ještě na místnim nádraží a rychlíkem přijel někdo v Seznam triku Vývojářů (nepodařilo se nám ho vyfotit, ale šel do kempu :) - divný! Před našim penzionem si zedníci (chlapi jako hora) dávali retko a na účet Feldy se nezapomněli zeptat zda HRÝŽE... vpodstatě se tahle scénka opakovala každý večer, notyvole :)
 

18.7. - Přejezd Tatranská Strba - Pečky

Ráno se budím už kolem 6. Dělňasové co makaj na rekonstrukci penzionu dělaj pěknej brajgl, takže se jdu courat s Feldou. JeD má ještě půlnoc. Zavidim mu! Vyrážíme k místnímu lesíku, cestou potkáváme lidi co jdou do práce – těm nezávidim! Cesta, spíš pěšina lesem vede na sídliště v Tatranský Štrbě. Nuda, otáčíme se a jdeme stejnou cestou zpět. Na rozestavěných apartmánech které míjíme se už pracuje a jen co nás zednící zmerčen, tak přestanou makat a zíraj, spíš čuměj, ale nářadí z rukou jim nepadá, to zas ne  Asi si myslej, že venčim medvěda. Krindypindy, dyť tý naší Feldě kouká dobrota z očí, tak co blbnou?? Za krásného slunečného počasí balíme a celkem se těšíme do Čech. Mít sebou stan, tak by jsme se asi ještě někde poflakovali, ale bohužel. Cesta byla dlouhá a únavná. Na hranicích začalo zase poprchávat a celkem se i ochladilo, takže jsem se musela pohrabat v krosně a najít nějaký gatě, fusky, mikinu…. no a kolem 17:00 jsme dorazili do Peček (ze Slovenska jsme vyráželi kolem 8:00) a 4x jsme měli pauzu a jednou jsme brali benzín u Slovnaftu. Tož čauky
 

19.7. - Čtvrtej vejlet

Ačkoliv jsme tedy ze Slovenska zpátky doma, i tak dovolená pokračuje a tedy i na dnešek jsme naplánovali výlet. Tentokrát pod mým velením. Vstával jsem pravda poněkud později, takže odjezd byl asi až v 11. Cesta vedla až do Ledče nad Sázavou. Tou jsme projeli a kousek za ní jsme zastavili – auto jsme upíchli v Krčálu za Dobrovítovou Lhotou. Vyšli jsme do kopce s tím, že se hned napojíme na žlutou – nestalo se tak. Ty cesty mrchy se dycky stočily doleva, což bylo špatně. Tak jsme to otočili, že odstartujem znova, načež jsme omylem začali nacházet spoustu hub. Tak jsme je teda posbírali, no! Chtěli jsme je hodit do auta, ale omylem jsme natrefili na žlutou. Tož jsme šli teda po ní. Vylezli jsme po ní na Melechov, kde měla být přístupná rozhledna, omyl, mříž, zamčeno, nahoře té stavby pak vidno lešení. Na kterém visely dvě TV antény. No dobře. Podle naší mapy, která nás ještě nikdy nezklamal, jsme pokračovali dále po zelené. Měli jsme přijít na rozcestí, kde měla vést modrá – k Sázavě, podél ní pak po červené k tábořišti s hospodou, odtud jsme se měli vrátit po žluté k autu. Bohužel, mapa nás zklamala. Nebo jsme se měli ne ten rozcestník líp podívat, když už jsme to fotili. Prostě jsme došli po zelené k tvrzi, což bylo trochu překvápko, poněvadž podle mapy jsme byli na opačné straně, než jsme chtěli. Navíc začalo zcela standardně pršet, naštěstí ale rozumně. Po poradě jsme nechali značené trasy být a vzali to po první polňačce směrem k autu a vyšlo to. Vzali jsme to k první technické zajímavosti – dvojitému mostu přes Želivku. V prvním patře vede okreska, nad ní pak dálnice. Most je široký i v té spodní části, okreska vede jen v jedné polovině, takže v druhé se dá parkovat, hrát fotbal, nebo klidně péct buřt. S námi tam stál ještě trambus se třema typama, škoda. Kdyby tam nebyli, prolezl bych si to víc. Oni vypadali, že tam budou nocovat. Popojeli jsme dál, most uprostřed Želivky jsme vynechali a jeli v pořadí třetímu zajímavému – zatopenému u Hulic. ten jsme teda celkem chvíli hledali, ta naše mapa je fakt zklamání dne, ale našli. Na těch opuštěnejch mostech je taková zvláštní atmoška. Jak to, že byly postaveny zbytečně, tak to, že je do nejbližšího okolí Želivky zakázanej vstup. Moc lidí tam nepřijde, fakt dobrý. Pak začalo zase lejt a to dost. K autu jsme došli jak zmoklý slepice, boty durch, Felly se mohla ždímat. Stálo to zato, doma jsme byli v devět. Tímto naší dovolenou ukončuji, sobotu jsme proflákali doma a na zahradě. Tak.