Lisabon 2024 - s puberťákama

16.8. pátek – odlet

Den před odletem jsem si vzal strategicky home-office. Abych stihl uzavřít vše důležité, v práci zodpovědně rozdal úkoly (hahaha), dal si prát věci, připravil se, odbavil si věci u aerolinek a ubytování, doporučil klukům co si zabalit a co ne (šachovnici metr čtvereční třeba).

Dopadlo to jako vždycky, vstávám o půl osmé, nepřipraveno vůbec, ale vůbec nic. To samé chlapci. Ve spěchu udílím rady jako kolik čeho asi budou potřebovat, oba s prstem v nose na počítači, maj mě na salámu. V půl deváté se Ondra chytá za frňák a trochu spolupracuje, Matěj to má na háku prakticky do odjezdu. Regina mizí se psy pryč, asi nechce bejt u toho řevu, který prostě přijít musí. Přišel, Matěj si zabalil věci asi 15 minut před odchodem na vlak. Zabalil = patero triček, dvoje trenky, jedny ponožky, nula kapesníků. Ondra veskrze to samé, plus šachy.

9:30 pádíme na vlak. Potkáváme vracející se Reginu z Kerska. 9:40 usedáme do vlaku. Matěj okamžitě usíná. Co dělal v noci nemám páru. Z Masaryčky jedem na Veleslavín metrem, z něj pak trolejbusem. No zas takovej zážitek to není. Hoši řeší, jestli byla lepší Šárka divoká, nebo nová. Hahahahahaha.

Na letišti jsme dle předpokladu přesně v 11:15. Hoši mají žízeň. V půl se otevírá odbavení. Vystojíme si hodinovou frontu, abychom se dozvěděli, že u online check-inu to vůbec není potřeba. Ok, příště budeme chytřejší. Matěj mě nenávidí, ale když nám slečna vytiskne palubní lístky (zbytečně) na památku navíc, je spokojenej, nebo se tak aspoň tváří. Bezpečnostní kontrola proběhla celkem fofrem, jdeme dál. Uvědomuju si, že vlastně nikoho nezajímaly naše pasy. Neva. Asi Schengen. Jdeme ke gatu, letadlo bude mít zpoždění, nikde to nepíšou, ale něco jsem zaslechl. Usedáme na pivo, kolu a tzv. hobití první oběd. Prostě nějaký rozpečený cosi pro kluky. 750,- v trapu. To nám to pěkně začíná :D Za chvíli se naloďujem (miluju to slovo) na palubu a se zpožděním 1 hodiny startujeme. Kluci nadšení, nejvíc z blicích pytlíků s nápisem „doufám, že mě nebudeš potřebovat“. Ondra se na oko při vzletu bojí, ale spíš dělá opičky. Je fakt, že na konci letu si s Matějem mění místo u okýnka. Asi se fakt bojí? Let trvá 3,5 hodiny, čas je tu o hodinu zpět, takže je kolik? Pět. Přistání neprožívá ani jeden, Matěj je tak zabranej do mobilu – šachů, že si nevšimne ani když s drcnutím dosednem. Ondra vnímá poslední dvě minuty přistání, že jsme udělali nad Lisabonem kolečko a co všechno bylo vidět neví. Tohle mi drancuje nervy.

Zavazadla máme příruční, takže vyskakujem ze schůdků do přistaveného busu, za chvíli jsme u terminálu a v podstatě hned jdeme pryč. Metro jsme našli hned. Lístky kupuje Matěj, intuitivní to fakt není. Musíš si koupit kartičku za půl eura a tu si nabít, případně ji pak dobíjet v automatech. Ovšem to bys jí nesměl hodinu žmoulat v ruce, jako moji hoši. No snad ještě budou k použití. Metrem jedem na zelenou linku a tou na konečnou. Z ní to máme asi 2 km pěšky podél pobřeží. Jako super, akorát v 35`C proti sluníčku bez jediného stínu nesoucí bágly… ke konci jsem si vyslechl pár nadávek. Ale došli jsme dobře, sláva nazdar výletu, po 9,5 hodinách fakt nezmokli už jsme tu. Cestou jsme si psali s ubytovatelkou, vše je cajk. Apartmán je ok, rozhodně nepřekvapí, ale ani nezklamal. Byteček, pidi teráska na pidi dvorečku kde hučej klimošky a kolem dokola obklopeném stěnama, nicméně lepší než nic, teď tu za tmy píšu tenhle deníček a vlastně je to fajn.

Máme ale už hlad a já žízeň, tak vyrážíme ven. Hned vedle je obchůdek, ne úplně levnej, ale je blízko, nakupujem colu, pečivo na ráno a já víno na večer za 19€. No nějak jsem si to nepřepočet a bylo nejlevnější v lednici, jinak bych ho asi nevzal. Portugalská mňamina ročník 2015, nádech ořechů a lipového květu… no kecám samozřejmě, za ty prachy mi ale chutnalo dvojnásob. S těma věcma jsem se teda vrátil, hodil je do lednice a šup ven. Potkali jsme nejbližší a doporučovanou restauraci, ale nejsme dnešní, nejdřív to tu trochu obejdem. Okruh byl ale delší než jsem plánoval a když se začalo pomalu smrákat, hupsli jsme do první putyky co se před náma vyloupla. Venku neseděl nikdo, vevnitř ano. Přišla mi sympatická, obyčejná, těšil jsem se. Když vyběhl majitel (provozní, mástr, co já vim) a dva mladí pohůnci, začali rozdávat talíře, říkat že tu jsou jen pro nás a máme se na ně s čímkoli obrátit, zaostřil jsem a nade dveřmi si všiml tří cedulek Michelin 2022, 2023 a 2024. Nevim co to znamená, ale tiše jsem polkl. Přinesli nám vodu, lampičku, menu, vínokartu a speciální menu pro dnešní den. Předkrmy začínaly na 15€. No hele, teď odcházet nemá cenu, tak si to trochu užijem, ne? Najedli a napili jsme se báječně. Ke každému jídlu jsme dostali přednášku kdo proč jak a tak se vaří a podává se právě tady a takhle. Kluci tomu rozuměli, já vůbec. Já nerozuměl ani tomu, proč mi nosili pivo ve dvojkách! Nenápadně jsem si navýšil limit na kreditce a zkontroloval, že i na dalších kartách je pro případ nějaký peníz k dispozici. Hotově jsem měl asi 300€, to se snad kdyžtak taky vejdem. Matěj byl tim majitelem tak osloven, že se z nich stali supr kámoši. Za něj prej nejlepší večeře v životě vůbec. Já bych to tak nenazval, ale uznávám, že mě ty malý dva kousky ryby a čtyři škebličky překvapivě a velmi chutně nasytily, takže jsem vlastně byl spokojenej taky. Ondra se tvářil jako že standard a že si takhle žijem v Pečkách normálně.

Domů jsme došli po deváté. Hoši okamžitě smyk k mobilům, já logicky k vínu. Z úsporných důvodů dvě poloplné skleničky a konec. Spát jsem šel jako druhý, Matěj vytuhl prga. Ondra si nás pak natáčel jak chrápem. Hrozně vtipný. Ráno jsem zjistil, že spal na gauči v kuchyni, prej to s náma nešlo. Asi si to točil jako důkaz. Když jsem to video viděl, musel jsem uznat, že postupoval správně :D

17.8. sobota – výlet doprava

Na dnešek jsem si dělal velké plány s návštěvou centra Lisabonu. Ale protože si hoši docela dost přispali (11), viděl jsem to bledě. Než se nasnídali a vypravili, našel jsem jinej cíl – půjdem směrem k mostu, jo, k tomu Mostu, kousek vedle něj je LX Fabrica, což by mělo být cosi jako tržiště, umělci, stánky, jídlo, znáš to. Cestou tam to vypadalo dobře, různé graffiti a světelné nápisy a malůvky a hlavně kolona aut k tomu vedoucí, to je záruka úspěchu. Ve skutečnosti to ale byly dvě relativně malé haly, kde byly jaksi restaurace možná kdysi stylové, ale rozhodně ne takové, jak bych si představoval. I obchůdky řemeslníků spočívaly ve velkých krámech se vším možným, no hele tohle byl krok vedle. Dali jsme si tam zmrzku, nealko a pivko, nechali se stáhnout o 20€ a šli dál. Jenže kam? Vedro bylo, chuť pořádně na nic… Koukám do mapy a nedaleko Lidl. To zní jako plán. Nakoupili jsme hromadu věcí, jako fakt hromadu, stálo to taky 20€, ale jíst a pít to budem tři dny. Včetně vaření mořských potvor, na což jsem obzvlášť zvědavej. Ale tak co, hodíme na pánev a něco vznikne, ne?

Dotáhli jsme to 2,5 km domu a já myslel že mi upadne ručička. No jasně, to rameno mě furt bere a tak jsem to táh celý na druhym. Ondra mi občas pomoh, ale nesl si baťoh taky se zátěží a Matěj vypadal že toho má akorát sám o sobě. Zkrátka jsme si dali siestu a ven vyrazili zase až někdy ve čtyři. Původní plán byl si dát cour na kopen nad náma a cestou zpátky najít kuřárnu – prej tam maj skvělý kuřata, je to jen prodejna hotovek, musíš si to odnést do parku nebo domu, stojí to nic a prej to je skvělý. Dočetl jsem se náhodou na recenzi našeho obytka a na google mapách pak u podniku jako takovýho. No, nedošli jsme tam. Došli jsme k nějakýmu kostelu, kde jsem klukům vyprávěl, že přesně tady jsem byl přesně před 20 lety (čau JG ;), ale samozřejmě to bylo úplně jinde. Naproti pak byl takovej pěknej park, tak jsem tam hochy zatáh do stínu a byla to dobrá volba. Jednak to tam bylo hezký a druhak tam byl na opačném konci stánek, kde jsme si postupně dali zmrzlinu, pivo, pak nealko a pivo, pak toust, hamburger a pivo a pak znova nealko a pivo. Hele řeknu ti v tom vedru… No nic. Kluci tam pak šli ještě šplhat na takovej ten provazovej pyramidu, já jim zatím hlídal jejich tousty a hamburgery, který si ve výsledku z víc než poloviny odnesli v krabičkách a ještě teď to straší v lednici. Proto si dávám to pivo – to nezbyde, že jo.

Doma jsme byli poměrně brzo, takže jsme ještě vytáhli karty na terasu a byla to docela sranda. Tušim že tady jsem tak jako dobryndal to víno a možná i proto šel spát jako první už po desáté. Matěj to zalomil asi hodinu a půl po mě, Ondra prej strašil na whatsappu podle Reginy ještě v jednu. No ale jestli ona měla jednu, tak to byla tady půlnoc, ne? Takže dobrý. Já oceňuju, že se nešel sám projít třeba nebo tak něco. I když… Možná vlastně by to bylo naopak, co já vim. Hecovat ho ale nebudu :)

18.8. neděle – centrum Lisabonu

Na dnešek jsem tedy šel spát první – a vstával jsem poslední :-o

Nechtěl jsem to ale nechat stejně jako včera a tak i když jsme vycházeli před polednem, měl jsem v kapse navigaci s 8 bodama, který prostě chci projít. Stalo se, obešli jsme všechno co jsem chtěl, i když tedy ne zcela v tom pořadí, ve výsledku jsme nachodili ale asi stejně. Stálo mě to jednoho mekáče, milion nealk a zmrzlin, sám jsem si dával jen střídmě (po včerejšku jsem chtěl bejt víc fresh), no a úspěch se fakt dostavil. Cestou jsme se samozřejmě sem tam zhádali, ale celkově to bylo moc fajn. Tady asi mám co nejmíň psát, prostě jsme prošli ty nejvíc turistický místa, dovnitř jsme nešli nikde, na to nás znáš. Jediný mrzení bylo u hradu, myslel jsem si, že do zahrady s výhledem je vstup zadáčo. Tak ne. No a dávat 30€ se mi za vyhlídku úplně nechtělo, zejména když už hoši ztráceli tak nějak zájem. Cestou zpátky už teda trochu pindali, jako že to je dlouhý, že je strašný vedro a tak, takže poslední 2 km, jo přesně ty co jsme šli první den s báglama, jsme si teď dali na koloběžkách. Zajímavost: bežná koloběžka Bolt byla nabitá na 5-14% baterie. Lime to buď nepíše, nebo byly všechny ok, to teď z hlavy nedám, nicméně neodradily okamžitě právě tak jako ten Bolt. Kluci nadšeni, Matěj si prej „splnil sen“. No nevim :) Večer vařim. Hodil jsem na pánev ty potvory, sice byly v mrazáku, ale ten mrazáček… trochu povolily a nechci riskovat. Hele docela se mi to povedlo. Myslel jsem, že do toho kluci píchnou vidličkou a pudou pryč, ale zblajzli to oba hned. Matěj pochválil, Ondra míň, ale na mě prej dobrý. Já jsem pyšnej :) Teď dopisuju deník za ty tři dny, hoši u mobilů a: už je to tady. Je 23:20 a Ondra se jde projít :D Tak já asi nenápadně počkám, jestli a kdy přijde :D

Kdyby to někoho zajímalo, tady je ta naše trasa zhruba: 1/2 - https://maps.app.goo.gl/1JCKB9wtJgD8SbR87" 2/2 - https://maps.app.goo.gl/6VuT4GjPvSnd5M2q9" (goo.gl umí jen 10 průchozích bodů a obecně mě ta navigace teda dost irituje)

19.8. pondělí – oceanárium

Dnešní program byla vlastně nouzovka. Vstávali jsme průběžně mezi 10 a 11 a jen dokopat hochy k snídani mi trvalo u každého přes hodinu. Někde jsem četl, že výchova dítěte vyjde na 74.000,- za rok a to se bavíme jen o alkoholu. Ano, dávám za pravdu, i já otevřel lahev ještě před polednem. Abych neřval, no.

Po jedné hodině jsem už ale asi řval. Původní plán, udělat velkej nákup, dotáhnout ho domu a vyrazit vlakem do Cascais, cournout se tam po městě a hlavně se vykoupat na kraji oceánu, vzal za své. Takže co, mrknul jsem na web a že bychom sfoukli alespoň to oceanárium? Jo, to zní jako plán. 88€ i s vyhlídkovou lanovkou. V půl druhý opouštíme byt, máme tam být ve tři. Jako podle vstupenky. Ale asi je to jen orientační, nevšiml jsem si, že by byl někdo pérován za nedodržení a na čas tam vlastně nic nebylo. Cesta tam ok, jdeme pěšky až na metro (vim že v busu bych zaplatil za pár stanic dardu), u automatu na nabití kuponků na metro jsme jako profíci, nabíjíme na každý dvě cesty (tam a zpět, každá 1,8€). Když vidim, za jakou chvilku jsme v cíli, asi nebude problém jet takhle na letiště zase jak v den odletu, tak i pro to auto na půjčení. Vyrazim tam ráno sám, pak vyzvednu kluky a tradá. No nic. Matěj je nějak stále bez nálady, doufám že ho to mezi rybičkama pustí. Ondra se docela snaží. Akvárium je dobrý. Znáte mě, mě serou lidi. Jakmile někam zapluju, kde je nula až dva lidi, okamžitě se jich tam nahrne dalších dvacet s padesáti kočárkama, stodvaceti uřvanejma parchantama a samozřejmě se ideálně doslova rozpliznou na sklo tak, aby ostatní viděli jen je a ne to za nima. Nemám na to nervy, odcházim tam nebo zpátky, podle toho kde je míň lidí. Situace se opakuje… Ani kluci z toho nejsou úplně urvaní, největší smajly vlastně vidím u tučňáků, kde jsem z gestikulace dvou překážejících blbů pochopil, že by teď mělo bejt krmení. Zdržuju teda kluky, stavím se opodál kde je volno a prdelí odrážim útoky mamin s kočárky a fotrů s foťáky. Aspoň tady jsme tedy něco zblízka viděli.

Měli jsme to projité za 45 minut a stačilo. Neříkám že špatný, ale medůzárium na Pankráci nebo kde to bylo za mě zajímavější. Mám pro kluky překvápko, jdeme na lanovku. Matěj protáh držku, Ondra se snaží 

Lanovka je krátká, je to vlastně jen kolem výstaviště Expa 1998 jestli si to dobře pamatuju. Podél hal na pobřeží je spousta restaurací a některé vypadaly moc pěkně, skoro škoda že jsme zapadli na zmrzlinu a pití hned do té první, takové… podivnější. Tak třeba příště. Přicházíme na metro, teď na pozdní odpoledne už je slušně plné, frčíme dom. Koloběžky neberem, někde napůl cesty by měl být totiž mekáč a slíbili jsme si další zmrzku s co si budem povídat, nejlepším poměrem cena výkon. Doma jsme asi v šest. Kupujem ještě předražené nealko a chipsy (nebo nealko a předražené chipsy), zkrátka 12€ za colu, fantu a pytlík něčeho, zlatí vietnamci u nás.

Doma jíme zbytky. Je jich tady požehnaně. A víte co? Spokojenost, vše zmizelo, s hochy teď hrajem prší, vtipkujeme na Matějův účet (ale tentokrát to bere a směje se taky, pokrok!), no a oba se těší že od devíti či půl desátý půjdou na mobily. A já psát tohle. Na zítra máme dohodnutá dvě pravidla: 1. vstanem na budíka a jdem s Ondrou nakoupit do Lidlu zásoby. 2. na vejlet půjdem v předem stanovený čas, aby mi nepraskla cévka.

20.8. úterý – výprava směr Belém

Dohodnutá pravidla byla vymyšlena perfektně, ale dopadlo to jako vždycky. Když jsem budík potřetí natrvalo odložil, probudil mě v 9:45 nešťastný zákazník, nj, v e-mailu vidím 17 nezpracovaných poptávek, ale sorry jako, já mám dovolenou. Odpovídám sms, ať se obrátí na kolegu a nechtíc teda pomalu vstávám.
Obhlížím zásoby a zjišťuju, že snídani ještě dáme. Takže nákup není potřeba. V deset mi Ondra oznamuje, že mu přišel super kuponek do Mekáče a že tam jdeme na snídani. Já řikám že ani náhodou, že dojedem zbytky. Ondra zkouší psí oči, pak frflá něco o debilních fotrech, pak si demonstrativně bere svojí peněženku s českejma korunama (a kartou, musim uznat) s tím, že teda jde sám. Povidám, ať teda.s sebou vezme aspoň pana bratra a dávám mu 10€. Hele, Matěj vypravenej během dvou minut komplet, s Ondrou odcházejí v 10:15, snídaňové menu je do 10:30, maj to něco přes kilák (plus semafory, jdou v pantoflích, prostě to nemůžou stihnout). V 10:37 Ondra posílá provokativní fotku s plnym stolkem jídla včetně zmrzlin s popiskem „díky za ty eura“. No dobře. Dojídám hrdě zbytky sám a zapíjím je aspoň hnusnym kafem z eráru. Poklidil, umyl nádobí, v klídesu se vysr no nic a v podstatě do kroku jsme se potkali v kuchyňo-obýváku. Povidám tak super, rovnou jdem ven, ne? Začali kňučet, že se hrozně přežrali a že tam je vedro a že BĚŽELI teď do kopce a že jako jestli bych jim nedal hodinku klidu. Tvl. to je fakt zbytečný tady. Ok, co mám dělat, dohodli jsme si 12:00 jako hotovou věc odchod a já si jdu zatím ještě malovat, co stihnem. Dojdem pěkně pěšky kolem Belémské věže na některou z městských pláží, prakticky na hraně oceánu a Tejo, třeba Praia do Dafundo. Pak se jako vrátíme, vezmem to přívozem na druhý břeh Teja, projdem se kolem Ježíše, sednem na přívoz, dojedem do Cais do Sodré, našeho „výchozího cestovatelského místa“ a z něj je to domů zase ty dva kiláky ve vedru proti sluníčku, kdyžtak teda koloběžkama no.

Hele upřímně, na mapě se to jezdí snadno. Realita je jiná. Ve dvanáct skutečně hoši odkládají mobil, Matěj bere svoje sandály, Ondra moje sandály (páč si vzal jen adidasky což nic moc a crocsky, ze kterých má akorát puchejře) a já vklouzl do žabek. Proč to zdůrazňuju nevim, asi jen že když vlezete po 45 stupňů křivý šikmině k vodě, blbě se v nich leze s jakousi noblesou či alespoň důstojností zpět a pak, že jsem si totálně spálil nárty, což se mi v sandálech nestalo – vypaluju si furt stejný místa, žejo.

Už to tady známe jako pardálové, mám chuť radit zmateným frantíkům a skopčákům co se furt zastavujou s mobilem u rypáku, takže za chvíli jsme v LX Factory, která, když od ní nic neočekáváte, je najednou hezčí. Kluci si dávají zmrzku, já očumuju a fotím. Míříme směrem k řece přímo pod most, což vzhledem k jeho výšce lze i bez navigace. Ten most je úctyhodnej, píšou, že je otevřen od roku 1966 a vejšku si najděte ve wikipedii. Já jsem vyhlídku „Ponte No.7“ nebo jak to nazývají oželel ze dvou důvodů – jednak jsem viděl fotky předem a řekl jsem si, že 18€ za tři lidi za to nedám, aby mě odvezl výtah nahoru na dvoumetrovou plošinu, ze které bych si udělal fotku těsně vedle mostu, navíc to tam vypadalo (podle fotek) extrémně zanedbané, špinavé, nezajímavé. No a hlavně teda měli zavřeno, což mi usnadnilo rozhodování :D

Jdeme dál, Matěj remcá, že v tom vedru je to nezajímavý a kdy už tam jako budem. Chudák netuší, že to je tak 3-4 kiláky. Vidíme lávku, kterou se dostáváme z chodníku se stromy a sem tam stínem přes dvě hlavní silnice a vlakovou trať těsně k vodě, kde je pěšo a cyklo stezka. Uznávám, že ta cesta je docela o ničem a slunce pálí jako když zpívá Michal Tučný, takže berem kolobrndy. Bolt jako vždy total vybitej, že čtyř vybíráme dvě, které mají nad 30%, třetí si beru Lime, která je tam jen jedna. Hele ten Bolt tady je fakt výsměch, no ale vlastně v Praze taky, tak nic. Jedem, hoši úsměvy do rohlíku, tak aspoň tak. Nicméně brzy zastavujem, jdeme na vyhlídku na střeše muzea umění a architektury. Dovnitř samozřejmě ne. Fotíme, pijeme, vedro jako hovado. Dál jdeme zase pěšky, míjíme historickou elektrárnu, památník mořeplaveckým objevitelům nebo co, věž co jsem měl jako cíl – Belém. Kousek před ním jsme se osvěžili, ono to tady lítá, kluci se mi smějou, že jsem si dal pivo XXL za 9€, ale sami si dali třetinku v plechu fanty za 3€, kterou okamžitě vdechli, takže šli ještě pro domácí mátovou limču kýbl za 4€. Mimochodem, song Despacito je asi Portugalskej, páč ta srna co Matěje obsluhovala se u toho vlnila jak kobra a i místní šli trsat s dětma ze sezení pod stínem na rozpálenou dlažbu, až jim prskalo za patama.

No, jak jsme šli furt podél řeky, došli jsme samozřejmě do slepé odbočky, je to nějakej divnej barák, každý tři metry kamera, nikde nikdo, když jsme došli téměř nakonec, vzlítl z poza zdi docela macek dron a čučel co my tam. Jsme dělali jako že nic, že jo, že tam jen tak… Ondra vzal brejle a začal pálit trávu, já s Matějem jsme právě sešli po sešupu k vodě a jali se jí ochutnávat, jestli je sladká, slaná, teplá nebo studená, prostě normálka. Dron zase zalít, Ondra skopl brejle do vody, kde je těsně před dopadem za cenu odřenejch kolen od šutrů ve zdi a zmáčenejch bot a kraťasů Matěj zachytil na poslední chvíli centimetr na hladinou, což Ondra ocenil „hm tak super dík, podivej jak jsou odřený!!!“ a dál s náma půl hodiny nemluvil. Matěj toho zase měl dost, že už nikam dál nejde a nějaká pláž ho nezajímá, páč už je docela dost mokrej a ta slaná (hahá, takže slaná a studená!) voda ho štípe do těch kolen, takže bylo jasný, že s tou slepou cestou jsem to podělal a dál se nejde, vracíme se. Povidám ještě tak co, jdem na vlak a vrátíme se tim? Matěj ještě naštvanej neochvějně odpověděl NE, aniž by přemejšlel na co se ptám, řikám supr, tak jdem pěšky :D

No ale na nějakýho Krista naproti jsme mohli asi zapomenout, upřímně, musel bych se hodně hecnout, abych do toho šel. Takhle jsme to vzali docela svižnou chůzí s jednou zmrzkou (pak už byla nálada zase dobrá) a dokonce jsme si poslední dva kiláčky zase usnadnili koloběžkama, takže kdo je nejlepší? Jistě – táta. Akorát jsem si teda vzpomněl na ten nákup a tak jsme to tak nějak po paměti probloudili mezi stánkama pod naším slavným mostem (tam jsem si myslel že někdy vyrazíme na véču, ale nemyslim že to je dobrej nápad, to ta Fabrica dává větší smysl, tady to vypadá jako slušná past na turisty), no a po chvilce ne bloudění, ale ne zcela přímou cestou jsme se ocitli před naším Lídlem. Nakoupili jsme dost podobně jako minule, na dvě snídaně, dvě večeře a pití snad do konce pobytu. Taky toho byly dvě tašky, jednu jsem táhl já, druhou si měli předávat hoši. No, myslim že 80% to táhnul Matěj, ale já byl tak zchvácenej (veedroo), že jsem neměl sílu ještě je dirigovat. Doma vše ok, večeře, mobily jak jinak, večer prší. Hrozně prohrávám, někdo mě asi má rád. Matěj teda prohrává ještě víc, tak toho asi milujou dvě :))

21.8. středa – Cabo da… cože?

Na dnešek bylo jasné, že pokud chceme půjčit auto, tak teď. Vzbudil mě zase nějakej zákazník v 8:30, tomu jsem to vytíp, nicméně už jsem neusnul a na budíka v devět jsem teda vstal. Furt jsem čučel do map a srovnával poměry cena výkon – vlak a Cascais, nebo to auto a někam vyjet. Nakonec jsem teda booknul auto on-line (usnadnim si komunikaci na místě, ne?), ale tim že na poslední chvíli, výběr aut omezen. Neva. Vyrážím v deset, abych v 11 byl 3,5km od bejváku. Sranda je, že jsem prošel okolo 4 jiných půjčoven, no ale když tahle neměla tak strašné recenze a sleva přes booking viď. Sice hned vedle hotelu Ritz a Intercontinental Lisboa, ale to je určo náhoda, špinavej Hertz či Sixt jsou na předměstí… :D

Do půjčovny jsem nedostal ani jednoho syna jako překladatele, budu si muset poradit sám. Cestou si připravuju děsně vtipnou větu – Olá, mluvíte anglicky? Jo? Super, já totiž ne, ale mám tu rezervaci na jméno… V půjčovně sice profíci, ale i tak čekám přes 40 minut. Jsou tam nějací dědové a těm se asi musí vysvětlit i to kde to má volant. Já odbaven za 10 minut i s vtipkováním a připadám si jako král. Jasně, chtěl jsem fiata 500 cabrio (kecám, ten už volnej nebyl), nafasoval jsem Kia Picanto, ale jelikož s tím před chvíli přijela se sadou trojúhelníků a vest zřejmě vrchí vedoucí, počítám že tomu autu nic nebude. A má to o 2 dveře víc než fiat, aspoň ubude keců s dětma. Pouštím jedny mapy, nic, druhé mapy, nic, apple mapy, no a jedu. Btw, k tomu se ještě dostaneme. Doma o půl jedné zjišťuju, že Matěj ještě nevylez z postele. Ondra jo, aby snědl sušenky. Ne, teď mu křivdim, ten byl ready. Chvilka řevu, hoši najeděni, taky jsem do sebe něco hodil a v 13h směle vyrážíme směr? Cabo da Roca, nejzápadnější místo Evropy. V autě se v těch uzounkých kluzkých prudkých uličkách hádáme, která mapa je nejlepší. Přes apple car volím Mapy.cz a teď hoši čumte jak tradá pojedeme. Vede mě to krz točny autobusů, ale to je nějakej omyl, už najíždíme na most 26. dubna a… moment, my jsme ale neměli jet přes ten most směr Kristus ne?? Aha, máme ho celej přejet, tam se otočit a jet zpátky. Ok. Přistupuju na tu hru a pravým kolenem rozkopávám dispej s Mapy.cz. Ondra vidí mou nervozitu a rychle volí něco funkčního, Jabko mapy. Povidám změna plánu, jedeme na Cabo Espichel, když už jsme přes řeku, nemá cenu tu tancovat. Po dvaceti minutách jsem vyklidněn, jsme mimo turismus, mimo všechno. Ondrovi to připadá jak v Mexiku (vzpomínáte na mojí zmínku v deníčku z roku 2000 o Desperadu?), Matěj vzadu vytuhl. Přijíždíme k parkovišti u kláštera, to parkoviště mi nic neříká, ale nikdo nic nevybírá a duch konce světa tu je stále. Procházíme všude možně, fotíme shora útesy, nakláníme se přes ně dolů (ahoj Regino), jdeme k majáku, je to tady bezvadný. JG píše, ať nezapomenu, že tady odtud chce skopnout svojí urnu do oceánu a já potvrzuju že když ho přežiju, uděláme si s JG poslední vejlet – kluci si mimochodem dovču s ním přejou, jen nevim zda v tomto smyslu :)

Pak jedeme trochu zpátky na nejbližší pláž. Jasně že to je ta, kde jsme tenkrát potkali pražáka co reagoval na Ž jako Žižkov na JG autě a kde si JG pak nechal vyhodit koleno. Trávíme tady asi dvě hodiny a je to stejný jako tenkrát, červená vlajka, plavčík varující před koupáním, nikdo do vody nejde, jen my… (ahoj Regíno). Ba ne, jen utíkáme před vlnama a občas nás to zcákne od hlavy k patě. Ta masa vody je prostě boží. Lipno, Chorvatsko, Thajsko? Tohle jsou vlny, tohle neokecáš :) Konečně zase vidim Matěje šťastnýho, vydrželo mu to neobvykle dlouho.

Cesta domů pak sice samá kolona, zapnul jsem Mapy.cz s tím, že tady snad není co posrat, ale za 1 km mě vedou doleva mezi baráky, pak chvíli mezi nima a pak zase zpátky na tu hlavní, kde jsem se zařadil za kolonu, které jsem celou dobu úspěšně ujížděl. Kluci čůraj smíchy, já aplikaci mažu a do apartmánu přijíždím jako dement s googlem. Ach jo. Večeře mořský potvory, ale čekáme až rozmrznou a mezitím hrajem prší. Bohužel, Matěj mezitím odbíhá s hnačkou a tak si dneska zřejmě už nedá nic, což mě mrzí, páč se na to těšil. Ondrovi to až tak nelahodí a já se obávám že půl kila mořského bordelu nedám. No, uvidíme.

22.8. čtvrtek – Cabo da Nic

No, byla to dlouhá noc. Něco mě v noci vzbudilo, asi v jednu, ptám se Matěje, jestli je vše ok. Potvrdil že jo. Ptám se, jestli byl ještě s hnačkou, povidá že ne. Pomyslim si že snad teda dobrý a v ten moment se obrátí na všechny čtyři a začne zvracet do postele. No bezva, vyskakuju a nějak to řešíme, nevim zda jsem nastiňoval, že tu je celkem nedostatek všeho (apartmán vybaven, ale všechno tak jako dochází, mýdla zbyteček, jaru zbyteček, kafe zbyteček, čajů zbyteček, toaleťáky tři pro tři na tejden, pytel na odpadky jeden na tejden), zkrátka využíváme co ještě je plus kuchyňské utěrky, zázrak techniky. Matěj se stěhuje na mojí postel, jeho prostěradlo a ochrana matrace letí na terásku, já uléhám na přehoz a přikrejvám se osuškou. Ráno to nějak pořešíme kompet, hlavně ať se to neopakuje. Ono se to bohužel opakovalo několikrát celou noc, ale naštěstí již jen do keramiky. Já pak poslouchám každé zabublání svýho břicha a 2x kontroluju Ondru v obejváku, člověk nikdy neví :D No celkově jsem se moc nevyspal, naštěstí mám zásoby z předchozích dní.

Takže program je zrušen, což nás až tak nedrásá, protože jsme si zažili všechno co jsme chtěli. Auto před barákem, no to teda vrátim, ale až bude čas. Bohužel, místo je od devíti placené a cestou do lékárny potkávám nějakého typa co akorát někomu vypisuje pokutu pár desítek metrů před náma. No bezva. Přemejšlim zda se vrátit a někam to přeparkovat, ale ono v podstatě není kam, leda teda zaplatit parkovný, 4€ na 4 hodiny jestli si to pamatuju, víc nejde. Kašlu na to, dojdu do lékárny a beru nějakej ekvivalent Imodia. Hned vedle je sámoška, kupuju minerálky a pivko a hlavně toaleťák, kterej maj jen po 12 rolích. Na poslední den fakt super, hlavně se s tim chci vláčet. I s mojí raketovou angličtinou jsem z týpka vymámil poslední podpultový 4 rolový balení, pche. Vracim se zvesela zpátky a radost pokračuje – pokuta žádná. Asi auta z půjčoven trochu tolerujou. Matěj bere léky, pije, uléhá. Já beru klíčky a furt si hraju s myšlenkou, že kdyby mu bylo odpoledne dobře, ještě bychom se mohli někam podívat. Případně, kdyby mu bylo o poznání hůř, mohlo by se auto taky hodit. No, ujišťuju se, že uvažuju nesprávně, beru klíčky, jdu k autu, dojde mi že nemám papíry, jdu nahoru, jdu dolu, dojde mi, že bych mohl otřít tu největší špínu vypraným ručníkem (jo, ten to taky odnes, prostěradlo se suší a ta velká věc už rotuje v pračce, která se nebezpečně plní pěnou). Jdu nahoru pro ručník, otřu auto vevnitř, jdu nahoru s ručníkem a zakoukávám se do mobilu, kde naberu benál, když se to vrací s plnou. No hned vedle půjčovny cestou tam je něco s recenzema 1,1 hvězdička, tak tam ne, naopak OK tank, kam bych se asi v noci bál, má hvězdiček pět, tak si klikám jak se tam dostanu. Jdu dolu a: ty vole pokuta!!!

No tak na to sírám a nic z toho nevydumám, je tam QR kód, ale nepočítej holenku že bys zaplatil a jel dál, v tom kódu je jen číslo případu :D Seru na to, jedu pro benál a vrátit auto, tohle si vyřeší půjčovna a ráda mi to pak přeúčtuje s nějakym koeficientem, třeba 3, nebo 5 :)

Půjčovně vadí, že nádrž není plná. No, argumentuju, že jsem bral o 20 metrů vejš do plný, tankoval poskok, dostal dýško, stál jsem z kopce, teď stojim do kopce, co mám jako dělat. Prej ať tam dojedu a naberu do plný. No doprdelepráce, teď ti to povidám, tak znova, prej ukaž účtenku, no to nemám, platil jsem keš na ruku týpkovi, ještě mi mával, no tak si dojdi pro účtenku, no dobře, tak jdu. Takovýhleho klauna tam ze mě dělali, já ti nevim, člověk jim vrátí auto o den dřív a budou se hádat o půl litru benzínu jo. I když teda ta ručička fakt odpočívala o dost vedle, ale já najel 120 km za 20€ a ještě jim to přijde málo? Však to žere jako tank?

Vracim se pěšky, je to štreka asi 45 minut, cestou míjím moderní krámek, tak tam vpadnu, protože mám pocit, že ty zapadlý mizérie špinavý mě odíraj nehorázně. Jedna cola, jedna fanta, jedny chipsy, 12€. Jsem blázen snad? Nakupuju tedy opatrně: jeden černý čaj sáčkový pro Matěje, tři bagety světlé pro Matěje, když to nesní tak pro mě, jedno pivo pro mě na večer že má hezkou plechovku a hlavně: IGELITKU, protože ji pak nacpem odpadkama, co nám už lítaj ze skříňky, která se nedá zavřít. Mimochodem, tříděj tady asi jen turisti co jsou na to z civilizovaných zemí zvyklí, místní rvou všechno do popelnic co jsou asi erár, rvou to na ně, vedle nich, pod ně, pod auta, kamkoliv, i když se vyvážej KAŽDEJ den, stejně je všude bordel, no nic.

Přicházím dom, Matěj spí. Pračka nepere, Ondra mi volal, že pěna opustila stroj a tak ho vypnul. Zkoušim to nějak udělat, ale ani 6x vypustit, zkusit máchat, spousta pěny, vypustit, zkusit máchat… Hele dodělalo se to někdy v pět večer a nemá to šanci uschnout, ráno to navleču na postel a utečem. No jinak teda nic, celej den si válíme šunky, Matěj spí. Když se probere, dostane prášek, kousne do bagetky, napije se čaje a trochu minerálky a zase spí. Ondra má mobil a nestěžuje si, možná mu to vyhovuje. Já jsem trochu v kleci, ale furt je tak nějak co dělat, uklízet, dojít s vytříděným odpadem kilák tam a zpět, online check-in u TAPu, najít spojení na letiště tak, abychom tam byli rozumně (takže 5:50 autobus 200m pod barákem), dojít si pro burger a pizzu večer s Ondrou, on byl ráno vyslán do mekáče, ať si koupí snídani snů (táto – já už nevěděl co si objednat kolik toho bylo).

Vidím že píšu páté přes deváté, já si to pak po sobě přečtu a poedituju ještě. Zkrátka, poslední den byl tzv. zdravotní, pokud bychom zde byli na tři noci, asi bych z toho byl zklamanej, takhle ne. Takhle jsem moc rád, že jsme jeli na ten Cabo Espichel, kterej je mnohem hezčí než Cabo da Roca, sic není nejzápadnější, ale ty vzpomínky, žejo, bejt to obráceně a vidět jen to nejzápadnější místo a ne to naše výjimečný, to bych asi vopravdu zklamanej byl, jsou to stejnak zvláštní náhody. Tak vše uklizeno, zaklapávám noťáka a tím bude na ráno vše připraveno. Až na to rozpitý pivo, to musim zpracovat samozřejmě ještě.