USA 2010

Poloha: 

16.6.2010 - Cesta do kempu


Vážení čtenáři a naši příznivci (doufáme). Dostáváte do ruky první kapitolu cestovatelského deníčku. Pokračování nebude úplně brzo, protože jsme zatím na jednom místě a běžný provoz asi popisovat nebudem… Tak teda jak jsme se sem dostali: Po noclehu v Praze u Elišky a Káji jsme se přesunuli na letiště, kde vše proběhlo hladce a my se bez problémů i s věcma dostali do letadla. Jediná drobná vada byla, že nám v hlavě hlodala pochybnost, zda nás v New Yorku nědo vyzvedne či nikoliv. Z kempu se nám totiž na mail nikdo neozval a volat nešlo, protože v Americe měli tou dobou dvě hodiny v noci… No utěšovali jsme se tím, že jsme jim poslali na jejich žádost informace o našem příletu a tudíž jim nic nebrání nás tam vyzvednout… Let byl naprosto pohodový, letěli jsme přes severní část kanady, kde na obrovské ploše vůbec žádný známka lidské činnosti, jenom pláně se sněhem na severních svazích. Po přistání v New Yorku, který jsme si prohlídli z letadla (fakt obří město) jsme si hodinku počkali ve frontě na pokec s imigračním úředníkem – byla to formalita- a pak už jsme byli vyflusnuti před výstupní dveře. Tady bylo mnoho čekajících třímajících cedulky se jmény, ovšem na nás dle naší předtuchy nečekal nikdo. Snažili jsme se prostor ještě párkrát obejít, ale je to tak, jsme v New Yorku sami. Taky nám vůbec nešly mobily, takže jsme ani nemohli dát vědět, že jsme doletěli OK. Jediné pokyny z kempu byly, že v případě že dorazíme mimo předpokládaný čas,máme doazit autobusem, který odjíždí z autobusového nádraží v centru. Koupili jsme teda telefonní kartu a uskutečnil jsem první anglický hovor… Hrůza, na letišti byl rachot že jsem kulový slyšel, ale nakonec jsem pochopil na nás v New Yorku nikdo nečeká. Lumpové, kdyby to napsali rovnou, mohli jsme si tu cestu aspoň připravit z čech… No nic, vybrali jsme nějaký doláče a autobusem se přepravili na autobusák. Zde jsem navštívil infomace… Očekával jsem, že tam bude někdo s počítačem do kterého naklofe město do kterého chceme jet a vypadne z něj jízdní řád. Statná černoška za neprodyšným okýnkem však počítačem nedisponovala, zato však byla vybavena tisíci malých papírků s jízdními řády různých přepravců. Když po pěti minutách na jednom z nich našla náš cíl (Pottsvile), s vítězoslavným úsměvem něco řekla do mikrofonu (z bedýnky se ozvalo jenom nějaké chrčení) a prostrčila mi do ruky onen papírek. Po deseti minutách zkoumání jsem nějak nebyl schopen pochopit, jakými to autobusy vlastně máme jet a tak jsme se zašli podívat k odjezdové bráně, ze které ona společnost odjíždí… Ta jsem náhodou narazil na autobus a řidič, kterého jsem se zeptal mi poradil, že za půl hodiny odjíždí jeho kolega, pak jednou přestoupíme a jsme cíli. S jedním háčkem, že tam bude v jednu hodinu v noci… Z Pottsvilu nás slíbili odvézt do kempu autem, což v noci asi nevyjde, ale někde tam přečkáme do rána. První autobus jsme teda stihli a šťastně dorazili do přestupní stanice. Zde byl hodinu a půl čas do odjezdu dalšího spoje. Po té co autobus odjel a lidi se rozplynuli jsme zjistili, že autobusové nádraží asi nebude to pravé místo na noční čekání. Kousek naproti byla základna hasičů, tak jsme se tam přesunuli s tím, že tam snad bude bezpečněji. Chvilku potom začlo velké ródeo a po městě začala s houkáním (bylo 11 v noci) a totální rychlostí a hvízdání gum jezdit policejní auta a to sem a tam a sem a tam… Prostě idylka- jak z amerického filmu (Později jsme se dozvěděli, že šlo o nějakou střílečku).Pak ještě začalo pršet, tak jsme se museli schovat pod vchod k hasičům. Asi půl hodiny před časem odjezdu kolem nás profrčel autobus, kterému jsme nevěnovali žádnou pozornost. Chvíli na to nás ovšem začal otravovat místní týpek, který nám stále nabízel, že nás odveze a kterého jsme stále odmítali s tím, že pojedeme autobusem. Tvrdil nám, že poslední autobus právě odjel a další jede až ráno. No nějak se nám nechtělo věřit, ale když ve správný čas opravdu nepřijel, věděli jsme, že jsme v rejži. Týpek pořád otravoval a něco mektal a vůbec se nám nelíbil. Když na chvilku vypadnul, využili sem situace a s prosíkem jsem zaťukal na požárníky s dotazem kde by se tady dalo bezpečně přečkat do rána. U sebe nás nechat nechtěli, ale poradili nám hotel dvě ulice odsud. Vypravili jsme se tam, (s obrovskýma batohama naprosto nenápadní), ale po příchodu tam jsme z luxusu vstupní haly pochopili, že toto opravdu nebude naše cenová kategorie. Vzpomněl jsem si, že když jsme přijížděli do městečka, všiml sem si nedaleko autobusáku nápisu Motel. Vyrazili jsme ho teda hledat, ale bez úspěchu… Asi jsem měl vidiny. Taky už jsme 24 hodin nespali… S nepořízenou jsme se tedy vrátili směrem k autobusovému nádraží, kde jsme zrovna narazili na nočního hlídače z nedaleké továrny, kterého jsme poprosili o pomoc. Vzal nás na vrátnici, zkoušel někam volat, ale nakonec taky nic nezjistil. Nechat nás tam přespat někde na zemi prý nejde, tudíž jsme za chvíli byli opět na ulici. Vydali jsme se teda opět k hotelu u kterého to vypadalo relativně bezpečně s tím, že počkáme někde poblíž do rána a v případě, že se bude dít něco nekalého zalezeme dovnitř a v nouzi se tam ubytujem. Byl tam takový zapuštěný vchod do obchodu, tam jsme se usadili a drželi noční hlídku. Utíkalo to teda dost pomalu, ale dočkali jsme se rozednění a nakonec i rána. Potom když otevřeli autobusové nádraží, šli jsme se zeptat na informace, kdy nám teda jede další autobus. K naší radosti jel až v půl osmé večer (bylo šest ráno). Plán byl teda počkat do osmi až otevře obchod, koupit něco k snídani (naše poslední jídlo bylo v letadle- tedy tak před 20 hodinama) a zavolat do kempu, ať si pro nás koukaj přijet sem, že do půl osmý čekat nechcem. Tak se také stalo, volání bylo vyslyšeno a cca v 10 jsme byli vyloženi v kempu. Když jsme se ptali, jak to že nás nevyzvedli a proč nám nenapsali, tak nám řekli, že se stala chyba a na otázku proč nám raděj, že máme jet autobusem, když žádnej nejede řekli, že se omlouvají, že se změnil dopravce a že takových jako my bude víc. Jo taková je Amerika. Na jejich obhajobu je ale nutný říct, že to tady vypadá celkem hezky, snažej se dělat zajímavej program. Byla nám dvou přidělena malá chatka v lese, která je po menších úpravách a opravách celkem obyvatelná. Je tu sice pár myší a pavouků, ale přežít se tu dá. Upozorňovali nás na medvědy a hady, ale medvědi se prý bojí a hada jsme viděli jen jednoho, sice pořádnýho ale prý nejedovatého. A jídlo je lepší než jsme čekali. K Áli uspokojení máme každý den ovoce a zeleninu, jogurty a mléko a hambáč byl zatím jen jednou. Včera jsme měli zahradní grilování s hamburgrama, takže amerika jako ze žurnálu. Teď už se jenom hrozíme co nás čeká až přijedou klienti, dneska jsme měli kurz sebeobrany co dělat, když nás budou chtít mlátit, kousat nebo tahat za vlasy takže to asi bude šou… Ála taky má depky z toho, že se tady nic nenaučí, protože se nemůže s nikým bavit, protože mu nerozumí, tak uvidíme, snad se mi tady nezblázní… Je to tady tak půl na půl rodilí mluvčí a cizinci, ale angláni drží dost při sobě a s náma nespeakerama nemají moc trpělivost, druhá polovina jsou asiati, kterým není rozumět lautr nic, krom toho, že se baví převážně spolu a to čínsky… A to je konec první části, pokračování příště. Přes velkou louži zdraví V+A
 




30.6.2010 - První týden s klienty


Zdar a silu… Zdravi Amerika podruhe. Jak jsme slibili, ozyvame se opet z Ameriky, tentokrate uz s aktualnimi zazitky na konci prvniho tydne pobytu s klienty (vacationers). Drive se to nepodarilo, protoze dostat se na internet není jak se doctete na zaver vubec lehka vec… Ale hezky od zacatku. Prijezdem klientu nam skoncil velice klidny tyden, ktery nam pouze obcas kazily meetingy, na kterych nam dlouze povidali divnym jazykem, kteremu jsme nerozumeli (rozumnej anglicky) a byla to tudiz dost nuda. Obecne je to tady jazykove narocne, protože jsou tu lidi z celyho světa a druhu anglictiny tu potkate nespocet. Obvzlaste vypeceni jsou Irove a Skoti, tem nejen ze nerozumime, ale když se mezi sebou bavi, tak bych ani nepoznal, ze mluvi anglicky. Je to o to lepsi, ze navíc melou hrozne rychle, takze bomba… No ale to nic postupne si zvykame… Tak zpet ke klientum… Dost jsme se jejich prijezdu obavali, protože jsme to prave povazovali z den D, kdy zjistime, jestli to pujde vydrzet nebo ne… V predvecer prijezdu jsme byli rozdeleni do skupin, ve kterych budeme první session (7 dni) pracovat a dostali jsme slozky lidi který u nas ve skupine budou. Ja jsem ve skupine nejvic psychicky postizenych, mame tady osum lidi a je nas na ne osum. Ala ma ty min, dokazou sami jist chodit na zachod a tak, umej mluvit, i kdyz vetsinou mluvej dost z cesty. Takze v moji skupine jsme 1:1. Po shlednuti slozek jsem byl zdesenej – dva z nich se tvarili dost divoce, jeden ma problem, ze když není v pohode, tak nadskakuje na zidli, kterou timto zlikviduje – je tudiz nutny ho posazovat jenom na bytelne zelezne zidle – a v horsim pripade skace i na lidi a snazi se do nich narazit hlavou. Druhej z nich je obrovskej cernoch, kterej když dostane vic nez 2000 kalorii denne, tak ma sklony k agresivite. Jako na potvoru jsem byl urcen, ze prvniho z nich dostanu po prijezdu na starost ja. Kdyz se me někdo zeptal koho mam a ja mu řekl jeho jmeno, vždy se potutelne usmivali(je tu totiz jiz ponekolikate). Asi v jednu jsem se dockal a z auta vylezl cernoch z nasupenym vyrazem, kterej neustale kolem sebe sice nekoordinovane ale zato s plnou silou machal rukama, podivne skubal hlavou a furt vstrkoval jazyk. radost pohledet.Ve srovnani s ostatnimi asi fakt nejhorsi, co tu mame.Dostal jsem na zada batuzek se susenkama, vodou, opalovacim kremem a vysilackou. K tomu dobrou radu, ze rad chodi a ze se s nim mam teda dve hodky prochazet a pote ze budu vystridan.... Dalsi rada byla, ze posloucha striktni pokyny a tudiz, ze kdyz bude treba, mam mu neco striktne naridit. Chodil sem tudiz po kempu, za mnou chodil cecrnoch ktery kupodivu opravdu poslouchal Zvladal pouze nekoliko pokynu – neco jako pojd, tudy, pockej, sedni a tak. Jako stredne vycviceny pes. Jako pri venceni Maxe jsem si taky pripadal. Ze zacatku slo vse OK, pak ale zacal cernoch hopsat, coz nebylo moc prijemne (fakt to pusobi hruzostrasne zatne vsi silou jakoby v kreci vsechny svaly hodi hlavou a skoci. kdyz u toho sedi, vyskoci treba metr nad zidli a vsi silou na ni spadne. Taky loni pry takhle rozsedl zachodovou misu). Kdyz mel pote snahu skakat i po mne, vzpomnel jsem na poucku, ze ma bud hlad, zizen nebo potrebuje prebalit. Nastesti to byly nejspis prvni dva duvody protoze kdyz jsem mu dal kazdy kolecko napit, pripadne mu dal tu bramburku tu mrkvicku, dalo se to prezit. Kazdopadne kdyz jsem byl po dvou hodinach vystridan, dost jsem si oddechl. Takovej malej krest ohnem. Ostatni klienti jsou celkem v pohode, vetsinou se vyznacuji tim, ze nedelaj skoro nic, jenom pomalu chodej, vydavaj skreky, nosej pliny a musej se pri jidle krmit. Ze vseho nejvic mi pripominaj Zombie z horroru (je to hnusny prirovnani, ale je to tak). Je to fakt na hodne dlouhy povidani, ktery nedokazu nadatlovat do mailu, takze az prijedem... Ted na konci tydne z odstupem vidim, ze po prvnim soku je to s nima v pohode (az na skakajiciho cernocha, z toho mam respekt doposud) a prace neni ani nijak zvlast narocna. Vetsina skupin, ktery tady jsou ma kazdej den nejakej program, kterej je docela pestrej. Chodej plavat, maj peveckou, keramickou, kreslicskou, dramatickou dilnu, sportovni program atd. To ovsem neplati o ty moji, kde jsou ty nejhorsi pripady tudiz nezvladaj delat nic. Sedime tedy cely dny ve staveni, kteremu se rika Rack, jsou tady ruzny hracky, micky,stoly, kresla a tak a oni tam ruzne prezivaji. Nasim hlavnim ukolem je hlidat, aby nam nikdo neutek a vymenovat pliny. je tam teda i programova vedouci, ktera vymejsli na kazdy den program ktery ale delame z dlouhy chvile my, kteri se o ne starame. Nas nejschopnejsi klient totiz dokaze delat maximalne nesmyslny cmaranice po papire (za to je o to vykonejsi, za den jich stvori klidne 30). Prace vlastne neni nikterak narocna, jediny dost hrozny je to, ze v teto stavbe travime minimalne 10 hodin denne. Zbytek dne zabere krmeni, myti, prebalovani a tak,celkem se pracuje skoro 15 h.denne nepretrzite. Kazdy den je 1,5 hodiny po obede volno, ale kazdej ma dvakrat za tejden sluzbu kdy je hlida, kdyz radoby po obede odpocivaj, tudiz je bez volna. Rano mame nastup v sedum hodin a konec je vecer v deset. Behem ty doby se vubec nepodivame do nasi chaty ani nestihneme nic jinyho. Navic dvakrat za tyden mame nocni sluzbu, kdy je hlidame na baraku, pri ktery je teoreticky mozny spat, ale nikdy se nam to zatim nepostestilo. Za tuto nocni mame cely 4 hodiny volna nasledujici den. V Ali skupine je po nocni jen 1 hodina volna a pri nocni se tam taky spat neda. Proste casove brutalni podminky, kdy se clovek nestaci vyspat. Kupodivu to docela zvladam v pohode. Sice jsme byli nekolikrat dost nastvany a skoro odhodlany se na to vykaslat, ale nakonec jsme se vzdy rozhodli tady zustat (zdrhnout by bylo financne dost nevyhodny). Vyvrcholilo to nakonec pred dvema dny, kdy jsme zjistili, ze jsme na nastence napsany, ze budeme pracovat pres volny dny. Na uvodnim meetingu o tom mluvili v tom smyslu, ze rozdali papiry, na ktery se zapisovali lidi, ktery chteli o volnu pracovat (jsou za to extra penize). Taky mozna rekli, ze jednou za celou dobu je to povinny. My jsme se nezapsali nikam, protoze o volnu rozhodne pracovat nechcem. To ze je to jednou povinny jsme vubec nezaregistrovali, podle me to ani nerikali, alespon to moje anglicka cast mozku nezachytila :-). Proste jsme najednou byli na nastence ze ve volnu pracujem. To volno je jedina moznost jak se poradne vyspat a navic je vylet do Baltimore. Ala ma taky ten den narozeniny. Navic nam to sdelili dva dny pred odjezdem, kdyz o tom museli vedet minimalne deset dni dopredu. Proste mazec.To byla posledni kapka v rade zmen oproti podminkam prace, ktery nam poslali domu na mail v dobe kdy jsme se rozhodovali, jestli sem pojedem. Uz ty puvodni podminky nam prisly drsny a vahali jsme jestli sem jet. A ted jeste pritvrdili. Vedet to v ty dobe tak sem nejedem. Proste nas totalne nasrali, nastudovali jsme ten mail nazpamet a vyrazili vyjednavat s tim, ze jestli nas donutej pracovat o volnu balime kufry a mizime. Vytasili jsme na ne s nastudovany mailem, ve kterym nebylo o povinnosti pracovat o volnu ani slovo a byla slibovana skoro o dve hodiny kratsi pracovni doba a spousta dalsich drobnosti, Dostali jsme se nakonec k hlavni sefovy, ktera po vyliceni vsech slibu ktery porusili uznala, ze v tom mailu vlastne kecali a rekla nam ze uznava svoji chybu a chape ze jsme nastvany, ale ze uz se s tim neda nic delat (coz je pravda protoze k tomu aby tady zustal tezko nekoho den pred odjezdem ukeca) a ze rozumi tomu, kdyz budem po agenture chtit, aby nas dala jinam a proste fura kecu. Pak teda chtela vedet, co teda vlastne chceme. Tak jsme rekli, ze o volnu pracovat nechcem. Ona se kroutila, ze to uz nejde zmenit a tak. Rekli jsme ji, ze se teda poradime cesky a nakonec jsme se dohodli, ze teda pres volno pracovat budem, ale ze za to chceme volno jiny dva dny. To se ji vubec nelibilo, ale nakonec rekla, ze se teda v noci na to podiva (byl odjezdovej den, tudiz srumec) a da nam druhej den vedet. Asi hodinu na to sem ji potkal a slavnostnem mi sdelila, ze pouzila sve magie a mame teda o volnu volno a muzeme frcet na vylet. Argumenty tudiz evidentne zabrali a pochopili, ze my jsme neporusii nic, za to oni dost a ze by z toho mohl bejt pruser. Takze bitva jakz takz vitezne vybojovana mame aspon pocit, ze si nenechavame kalet na hlavu uplne totalne a pojede se na vylet – je to pry hezke mesto . Jediny pozitivni na tom bylo, ze jsme zjistili, ze dokazeme anglicky uz docela obstojne vyjednavat a probihalo to v celku klidnem duchu. Dalsi tejden si s Alou vymenime role, ja budu u skupiny skoro zdravejch lidi a Ala si procvici prebalovani coz se ji jiste bude hodit. Aby to nebyla jenom negativa, pridam na zaver i neco pozitivniho – protoze je tu hodne casu kdy neni co delat, jenom se hlidaj klienti, tak se hodne mezi lidma mluvi a asi to bude z pohledu zlepseni anglictiny oproti ocekavani celkem prinosny tady ty dva mesice preckat. I lidi jsou tu celkem fajn (az na vyjimky samozrejme, ale to je vsude) a uz ted jsme pozvany na tolik ruznejch mist, ze kdybysme je chteli vsechny navstivit, tak to do duchodu nestihnem (cina, bolivie, kongo) a vime toho ddost o zivote tam. No proste zatim tu setrvame a uvidime.... Myslime na vas, taky nam neco napiste a ten kdo to docetl az sem, ma muj obdiv. Za chybejici diakritiku se omlouvam, ale tu tady nevedou... A za chyby taky, pisu to na nocni a uz sem vcelku mrtvej. A komu se zda tenhle mail kratkej, tak at veri tomu, ze je to jen zlomek toho co jsme tady uz prozili a co bude na dlouhy vypraveni. S heslem „Zazitky nemusej bejt kladny, hlavne ze sou silny“ zdravi Vlastik a Alca Mail psal Vlastik, ale posilam ho i ja za me, protoze popsal vse celkem jasne a vycarpavajicne, lepe bych to nenapsala. Muj prvni tyden sice nebyl tak narocny jak Vlastikovo, protoze jsem mela jen lidi s dawn. syndromem a podobne, nektere na mentalni urivni tak 4-6 letych deti, ale presto to obcas nebyla sranda, protoze starat se o dvanact chlapu jak hora, pomahat je mejt, holit jim vousy (to nevim kdy se mi bude hodit teda), prevlikat jim pocurane a pokadene obleceni a postele a u toho poslouchat cely den stereotypni povidani doprovazene tleskanim a houpanim a do toho je neustale hlidat protoze se kazdou chvili nekdo rozhodl ze nekam odejde. Presvedcit nekoho o opaku nebyla zadna sranda (kort s mou anglictinou) protoze si nedelali servitky a hodili po nas treba zidli a tak. Kazdopadne se to evidentne dalo prezit A uvidim co prinese dalsi tyden. kazdopadne jsem pripravena na to, ze to bude horsi. Jedine dobre na tom je to, ze se kazdy tyden toci ne jem klienti (takze se kazdej vystrida u ruzne narocnych skupin a u lidi s ruznym handicapem) takze kdyz je nejhur, tak si clovek rekne ze tejden to snad vydrzi. Taky je to lepsi v tom, ze se nam meni i vedouci (napriklad ja jsem ted mela vedouci uplne na nic a Vlastik mel vedouciho v poho, to si ted ale vymenime). A nejlepsi je to v tom, ze takhle clovek ma moznost poznat bliz vsechny sve kolegy z ruznych zajimavych zemi a ma porad na co se ptat ( o jejich zivote a zemi kde zijou a tak), cimz trenuje aj a od kazdeho se nauci neco (jen ti rodili mluvci nam davaj strasne zabrat, nemaj ani nejmensi snahu mluvit pomalu a srozumitelne a vetsinou, pokud zjisti ze nerozumime tak se tvari urazene a dal se s nama nebavi). A kdyz uz si zaciname lezt na nervy(protoze jsme cely tyden tak 15 hodin za den spolu), tak je konec a jsme zas s nekym jinym. Kolegu tu mame tak 90 takze nam to asi vystaci na cele dva mesice. Jen s Vlastikem se za cely den skoro nepotkame, jen obcas vecer nez jdem spat, ale to jsme tak utahany ze si rekneme par slov a usiname skoro i s kartackem v puse. Kazdopadne je docela prijemne, po tom celem dnu, kdy porat clovek bojuje aby ze sebe vysoukal vetu a nebo porozumel ostatnim, slyset cestinu a bez velkeho usili se pobavit. Tod vse z me strany. Mockrat dekujeme za maily a sms ktere nam posilate a omlouvame se ze neodepisujem ale i napsat sms je boj a o mailu ani nemluvim, 2 pocitace na 90 lidi, pristupne jen 2 hodiny vecer a obcas odpoledne, to je skoro nemozne nekomu odepsat. Dost lidi se me ptalo na pocasi, je tu zatim dost podobne jako v cechach, dost vedro, asi dvakrat byla totalni prutrz mracen tak na dve hodky po ktery se trochu ochladilo, jinak porad sviti slunicko. Co se tyce krajiny opet na prvni pohled clvek oproti usti ci asi nepozna zmenu, jsou tu trochu jiny stromy a pak taky zviratka co v cechach nepotkate – obrovsky motyli, svetlusky, hadi a taky medove (ty jediny jsme zatim nepotkali). Akorat zivot na venkove tu vypada trochu jinak, maj vymazleny baraky s obrovskejma bourakama a anglickejma travnikama, vypada to az neskutecne... Alena
 




10.7.2010 - Jak se vede v kempu


Za devatero horami, tísici vyměněnými plenami a statisícem pročůraných trenek žijí a přežívají Vlastík s Alenkou. A jak se mají se dočtete dále: Tak máme za sebou tři pracovní týdny a dlouhou pauzu... Ještě nám zbývají čtyři a sbohem kempe. Ála si dny škrtá na kalendáři a už se nemůže dočkat, nejradši by je škrtla najednou. A co si budem povídat, já bych to udělal taky... A jak to doposud bylo? První pauzu jsme vyrazili na těžce vyhádaný výlet do Baltimore. Je to pěkné přístavní město, po dlouhé době „vězení“ v kempu uprostřed lesa v hegešných baráčcích bylo příjemné osvěžení vidět načančané město s anglickými trávníčky a načančanými parky. Všichni se tu oddávali shoppingu, což je místní sport, který jde trošku mimo nás. My jsme si prošli střed města, vyrazili na pevnost, ze které je krásný rozhed na město a okolí a prostě si užili klidu volného dne. Docela nás dostala květena parku, který se nachází před radnicí přímo v centru města – mají tam místo okrasných rostlin rajčata, okurky, kedlubny, řepu, jahody a spoustu dalšího. Vypadalo to dost vtipně a to tím víc, že ani na zemědělském venkově ve kterém se nachází náš kemp nenarazíte u domu na zahrádku se zeleninou, všichni mají jenom anglickej trávník od nevidim do nevidim... Asi se nebudete divit, že zpátky do kempu se nám vůbec nechtělo. Nakonec to ale byl asi jeden z lepších pracovních týdnů, protože jsme oba chytli docela slušný klienty, ty moji dokonce i mluvili a někteří z nich i měli smysl pro humor takže se to dalo přežít. a Talent show (akce poslední večer, kdy je přehllídka všech kabin a každej má snahu tam něco předvádět jsem jim předělal písničku a zpívali jsme ji s kytarou a předváděli strašidla – docela je to bavilo). Ála měla na starost osm vozíčkářů a taky to proběhlo vcelku v pohodě až na namožene svaly z neustáleho přendavani a tahani vozčkařů a depky a lítosti nad lidma kteří jsou normalně myslící, ale nemohou ani mluvit ani se pohnout a jsou odkázáni na pomoc druhých a v podstatě jen přežívají. Ono tady víc než na těch klientech záleží na lidech, kteří se o ně starají a to nám tento týden oběma docela vyšlo. Ála to teda měla trochu fyzicky náročnější, ale zvládla to. O další pauze měl bejt výlet na nějaký Art festival, který pořádala Pensylvánská státní univerzita. Původně jsme tam ani nechtěli jet, ale nakonce jsme si řekli, že tam alespoň bude internet. Výlet byl nakonec docela povedený, univerzita stojí na zelené llouce, je to obrovské město, které tam je jenom kvůli ní. Takhle Ústecký kampus asi nikdy vypadat nebude. Art festival byl nakonec jenom hromada stánků, kde různí umělci prodávali svoje výtvory. Něco bylo i docela pěkné, ale rychle jsme to roběhli a zbytek času byli na internetu, potřebovali jsme vyřídit dost restů... Internet tu byl pěkně rychlý, takže paráda... Další pracovní týden jsme si vyměnili role, já sem se přestěhoval do kabiny k vozíčkářům a Ála k těm nejmíň postiženejm. Pro mě to byl zatim asi nejlepší týden tady, vozíčkáři byli vděční za každou zábavu, za všechno děkovali a tak... A celý den bylo co dělat a tak to docela utíkalo (tím teda nemyslim, že by se mi tady nějak líbilo pracovní podmínky stojej pořád za prd, nejleší to bylo jenom ve srovnání s ostatními). Ála sice měla nejmíň postižený, ale narazila na totálně debilní spolupracovníky v čele s jejich ještě debilnějším šéfem. Rozhodně si to moc neužila a pořád na někoho nadávala. Vyvrcholilo to při noční, kdy jedna klioška nechtěla spát pořád chodila a volala telefonem, měla hysteráky a tak a když Ála volala tomu šéfovi co s ní má dělat a aby jí přijel pomoct, tak ten se ani neobtěžoval dorazit a nechal jí v tom samotnou. Prostě kreténi. Ale je to povídání na dlouhé zimní večery, protože toho bylo víc. Dalo se to přežít jen díky tomu, že na konci tohoto týdne nás čekal výlet na Niagáry. Všichni nás tady od toho odrazovali, že to je daleko a že to je jenom voda jak padá dolů, ale nenechali jsme se ukecat a rozhodně jsme toho nelitovali. Ve Philadelphii jsme měli zamluvené auto, do toho jsme asi v půl osmý večer nasedli a vyrazili směr Niagára, dle navigace cca 650 km. První kilometry to bylo docela vzrůšo, přece jenom maj docela dost pruhů na silnicích, jiný dopravní značky a brutální provoz, ale zvládli jsme to bez problémů a dokonce jsme si dali i okružní jízdu centrem mezi mrakodrapy (to jsme teda nechtěli, ale povedlo se :-) Pak už cesta vesele ubíhala a míle naskakovali. Trochu nás překvapilo mýtné na dálnici, o kterém jsme se nikde nedočetli, ale celkem to vyšlo asi na 20 doarů, takže to nebyla taková tragédie. Asi po šesti hodinách jízdy jsme to asi 100 mil před cílem zapíchli na odočívadle a ve čtyřech si v celkem malém autě ustlali ke spánku. Já jsem se svýma dlouhýma nohama vyhodnotil, že to bude nejlepší v kufru a taky jsem se tam nastěhoval. Abych se neudusill nechal sem ho pootevřený a musel vymontovat žárovku. Američani nějak nepočítaj s vypínačem :-) Protože jsme byli totálně hotový tak jsme i celkem spali a ráno dorazili bez problému zbylé míle a ráno v devět parkovali u vodopádů. Cesta naprosto v pohodě, odrazovali nás marně... Ač většina říkala jak tam nemáme jezdit, tak nás vodopády mile překvapili. Koupili jsme si za 33 dolarů pas na všechny hlavní atrakce a během dne jsme je všechny stihli. Masa padající vody je opravdu neuvěřitelná, ať stojíte na lodi pod vodoppádem a voda vám padá na hlavu (a ač nafasujete pláštěnku tak jste mokrý až na kost) tak i zhora z mnoha vyhlídkových míst. Viděli jsme také film mapující odvážlivce kteří přežili průjezd vodopády buď dobrovolně v sudu nebo nedobrovolně po skoku z porouchané lodi. Je až neskutečné že to někdo může přežít ve srovnání s tím, že se nějaký chudák dokáže utopit na jezu na Vltavě. Prostě ani jeden z naší výpravy dlouhé cesty nelitoval a všichni jsme byli nadšený. Večer jsme ještě narychlo proběhli místní akvárium. Protože jsme chtěli vidět vodopády ještě za tmy a nočního nasvícení, mělli jsme ještě chvíli času a rozhodl jsem se ho využít k odpočinku – asi hoďku jsem si schrupnul v místním parku a Ála mě střežila. Holky využili čas k nákupům. Atmosféra vodopádů v noci je naprosto úžasná, jsou krásně nasvícené a mění barvy. V pozadí svítí mrakodrapy na kanadské straně, prostě ráj pro fotografy... Chvíli jsme se kochali a pak již vyrazili zpátky k autu, protože před námi byla dlouhá cesta. V plánu byl nocleh v kempu, proto jsme ho zadali do navigace a vyrazili. Zavedlo nás to k podezřele vypadajícímu stavení, kde bylo naprosto mrtvo (byla tedy asi jedna v noci) a po podrobnějším hledání jsme objevili nápis na čtvrtce – kemp. Ani jeden stan, karavan nic. Vzdali jsme to a zkusili zadat jiný. Dopadlo to podobně, místo rozhodně nevypadalo věrohodně. Skončili jsme teda po zbytečně zabitých dvou hodinách a minimálně sto mílích opět na odpočívadle v autě... Ale zase jsme ušetřili za kemp. Natěsnáni v autě jsme vydrželi asi do sedmi a vyrazili na zbývajících 300 mil. Cesta utekla bez problémů, kupodivu jsem ani neusínal. V plánu byl dojezd do Philadelphie a její prohlídka – v sedum večer nás tam měl nabrat autobus. Když jsme však ve městě vylezli z klimatizovaného auta a opotili se úplně všude, plány se rázem změnili – zajeli jsme na drobný nákup do supermarketu a projezdili zbývající benzín (auto se mohlo vrátit s prázdnou nádrží) po městě. Zbylé asi tři hodiny jsme byli ukryti v budově nádraží, kde bylo příjemně chladno a navíc tam byl internet. Zkrátka ideální závěr. Nakonec bylo z celého výletu od kterého nás vedení kempu zrazovalo nejhorší právě jimi organizované vyzvednutí. Na autobus jsme čekali víc než hodinu a už jsme skoro nevěřili že dorazí. Postupně totiž zjišťujeme, že je třeba se řídit heslem – Američanovi nikdy nevěř. Oč byl výlet hezčí o to horší bylo očekávání návratu do kempu. Ála totiž byla na tenhle týden přiřazena do nejhoršího výběru, kde navíc dva borci mají žloutenku. Mají dvanáct klientů, z toho čtyři jsou dost agresivní. Bránila se jak mohla, ale nakonec se tomu nevyhnula. Nedá se ani vylíčit co je to za exoty, trochu uvidíte v přiložených fotkách, ale to nic není proti realitě. Koušou, škrábou, plivou, smrdí, vydávaj divný zvuky, jsou strašidelný, umí prostě skoro všechno jen ne jit na záchod, umejt se a najíst. Ty nejhorší se musí držet samostatně od ostatních tak se s nima nepotká moc často, ale občas se to stane a navíc jí u nich čeká noční, kde na ně budou jenom dva (s neschopnym černochem). Zatim statečně přežívá – má za sebou teprve dva dny a jen jednu rvačku s kliošem – a snad jí to vydrží. Narážíme čím dál víc na naštvané a nespokojené lidi a připravujeme půdu pro naší petici až stávku. Zatim to ztroskotalo na tom, že text nemáme kde vytisknout, asi to musíme přepsat ručně na což nemáme moc času. Ale bude alespoň veselo. rozhodně si šéfové zaslouží trochu znepříjemnit život, protože nám ho znepříjemňují dostatečně a kde můžou. Ale to je otázka dnů příštích. Zatím se s vámi loučíme, všechny pozdravujeme a máme vás rádi:-) Vlasta+Alča
 




3.8. - Bod zvratu


Ahoj přátelé. Opět nastal čas a přichází k vám další kapitola našeho deníčku... Právě sedíme na kožených starožitných židlích a pojídáme zmrzlinu, protože musíme trochu zrelaxovat po náročném dni – no posuďte sami – Ráno jsme po pro nás nachystané snídani museli být skoro tři hodiny na soukromé pláži (skoro úplně sami), pak jsme hráli tenis na kurtu u moře, kam nás dopravili nablýskaným Jaguárem s bílejma koženejma sedačkama a taková procházka po pláži při západu slunce člověka taky celkem unaví... Připadá vám, že mluvíme z cesty? Kupodivu ne... A koho to zajímá, může si níže přečíst jak k tomu došlo... V minulé kapitole jsme naposledy sepisovali petici pro naše nadřízené. Věci však nabraly rychlý spád a petici nebylo souzeno se k nim dostat. Na nástěnce jsme objevili, že jsme napsáni na další službu o volném dni. Vydali jsme se tedy opět do kanceláře hlasitě protestovat. Opět to nebylo nic platné a v podstatě nás za spousty slov slušně vykázali. My jsme přepsali petici a byli zvědaví kolik získáme podpisů. Při diskuzi s lidma (mimochodem je jich minimálně třetina stejně až více naštvaných než my) jsme zjistili, že navíc ke smlouvě dostali doplněk, který upravuje pracovní dobu a je v něm i povinnost pracovat o volnu a tak. Nechápu proč nám to šéfové neukázali dříve, vrazili nám to do ruky až teď s tím, že jsme to dostali e-mailem někdy v březnu. Po-té co jsme onen mail našli a dodatek v něm nebyl, uznali jakž takž, že to byla jejich chyba. Ale že by se jí snažili nějak odčinit to ne. (rozdíl mezi těma papírama byl minimálně 90 pracovních hodin navíc a mnohem míň času na odpočinek). Ale řekli jsme si, že teda nebudem dál prudit a že tu službu teda asi vezmem, chyba se může stát každému. Jim jsme to sice ještě neřekli, ale už jsme dál neprudili. Protože většina naštvaných lidí měli ten dodatek ke smlouvě, tak nemohli podepsat ani tu petici, protože tam jsme tvrdili, že porušují stanovená pravidla. Když už jsme teda byli skoro se vším smířený a odhodlaný vydržet do konce, protože zbývaly jenom tři týdny (přetrpěli jsme tam již skoro pět) přišel den D. Ten vám popíše Ála, protože se to týkalo zpočátku více jí... Ála: Celý poslední týden jsem pracovala v té nejtěžší skupině, jak jsem popisovala, žádnej med a když už se blížil konec týdne , tak mě poslední noc čekala noční. Poslední den před odjezdovým dnem se vždy balí věci a nikdo za ten den nemá žádné volno(přestože ve smlouvě je 2až 3 hodiny volna KAŽDÝ den). No to už jsme dávno neřešili a pracovali tedy celý den. Já ráno přišla v 7 do práce, pracovala celý den, pak jsem měla noční, kde bych teoreticky mohla půl noci spát, ale v téhle skupině se to moc nedalo, takže jsem pracovala celou noc a po noční bývá zvykem, že mám nárok na 2,5 hodiny volna. Žádná sláva po probdělé noci, ale hodí se to. Jenže protože byl odjezdový den, tak když jsem se šla ptát, jestli můžu jít na pauzu, tak mi bylo řečeno, že ne a že si můžu lehnout odpoledne až všichni odjedou. Znamenalo by to pro mne teda, že bych pracovala asi 31 hodin v kuse bez jediné minuty volna. Už tak jsme měla za sebou celý ten náročný týden a teď ještě těch 26 hodin v kuse a byla jsem fakt dost utahaná a říkala jsem tomu šéfovi (mimochodem mladé ucho nezkušené, hloupoučké, je to takové telátko ještě a hraje si na velkého machra, protože dostal skupinu na starost), že je vše hotové, umyla jsem půlku lidí sama, zbalila jsem, uklidila chatku, vše bylo připravené na odjezd a stejně mě nepustil, Prý že nikdo nestíhá, a přitom jsme jen čekali na bus. No a tak jsem to zoufale líčila Vlastíkovi a do toho jak když střelí, v životě jsem ho neviděla takhle jednat a takhle se rozčilovat, nejdřív šel za tim mlaďochem a říkal mu to, ten ho poslal za šéfkou, tak Vlastík naštvaně vlítl do kanclu k šéfce a spustil na ní že už porušili i tu novou smlouvu co na nás vytáhli a že jestli jí přijde normální, aby někdo pracoval 31 hodin bez pauzy a tak. O tom, že tam šel jsem vůbec nevěděla a vůbec jsem nechtěla, aby to nějak řešil, jen jsem si chtěla postěžovat. Nicméně šéfku to brutálně nadzvedlo, šla za mnou a spustila na mě asi desetiminutovej řev a nadávky, co si to dovoluju ho posílat, aby jim tam nadával a třískal dveřma a tak, já jí moc nerozuměla jak mlela, ale byla strašně hnusná a já jí říkala, ať mě taky nechá k tomu něco říct, slzy jsem měla na krajíčku a ona jen řvala, ke slovu mě ani nepustila a na konci řekla, že si máme zabalit věci a vypadnout, že už nás nechce nikdy vidět. Načež já došla k Vlastíkovi a byla úplně zoufalá, navíc totálně utahaná po tom všem. Vůbec jsem nebyla schopna se nějak bránit, přemýšlet nebo něco řešit. Za chvilku nám šéfka vzkázala, že autobus do Philadelphie nám jede v 5. Autobusem jsme dojeli do Filadelfie asi v 9 večer, věděli jsme, že na nádraží je internet a tak jsme šli rovnou tam. Po zkušenosti z našeho prvního dne v USA a po noci na ulici uprostřed města, jsme si řekli, že musíme rychle něco vymyslet jinak budem zase s obrovskejma báglama celou noc na ulici. Vůbec jsme nevěděli co budem dělat dál další skoro měsíc, máme zaplacené letenky na západ a letenku domu až za dva měsíce, přebookování je strašně drahé, takže moc možností neni. V noci jsme se ani nemohli spojit z agenturou, takže nám nezbývalo než tápat co bude dál a přemýšet, jestli jsme se neunáhlili při rychloodjezdu z kempu. Začli jsme shánět hostel, ale nikam jsme se nemohli dovolat a kdyz jsme se dovolali tak už bylo všude plno, navíc všechny hostely byly dost daleko a táhni se někam s obrovskejma batohama v deset večer, třeba 10 km. No nakonec jsme zvolili nouzovou variantu a půjčili si na nádraží auto, což bylo sice strašně drahé, ale dalo se použít jako úkryt, postel, úschovna batohů a ještě jsme s ním mohli najít internet a jídlo a případně prázdnej hostel. Nakonec jsme v autě strávili noc, v noci zavolali do čech do agentury, ta nás sice trochu uklidnila a řekla, že je dobře že jsme odjeli, jenže se stejně musíme spojit s americkou agenturou, což se nám zatim nepodařilo. Vlastík přesně a dlouze popsal naší situaci a vše co se stalo v Aj a poslali jsme to do té americké agentury s tím, že jim zavoláme a domluvíme se co dál. jenže jsme se ještě nedovolali a oni ještě neodepsali. A protože jsme dvě noci skoro nespali a protože jsme byli totálně utahaný, nevyspalý, nervozní a zoufalý, tak jsme našli aspoň prázdnej hostel, zamluvili si ho na dvě noci, aby jsme měli čas vše vyřešit. Vlastík jel vrátit auto a já uvařila pořádné české jídlo z potravin nakoupených v nemožném americkém obchodě. Musím říct že jsem měla absolutní krizi. Zoufalství mě přepadlo natolik, že mi tekly slzy a já nebyla schopna to ovládat. Teď sice nevíme co nás čeká a co bude dál a tušim, že to bude ještě pěknej vopruz, ale aspoň nesedíme v autě uprostřed města a mužem jít normálně spát. Tolik Ála, a zase pokračuje Vlastik: Navíc mi začalo bejt celkem špatně a skočila na mě chřipka... Zaplatili jsme teda další noc hostelu a já se snažil kurýrovat. Hostel byl navíc hrozně hezkej, něco ve stylu záměčku se starožitnym nábytkem, všude naprosto a na americké poměry až neuvěřitelně čisto. K tomu měl skříňky a poličky s nápisem free, kam lidi který odjížděli dávali nepoužitý potraviny co nechtěli tahat s sebou. Měli jsme se tedy královsky, i na palačinky se suroviny našly... Všechen čas a přístup na internet jsme se snažili vymyslet, co dál dělat do 23.srpna... Variant bylo nekutečně hodně a stálo to dost úsilí a prověřování všeho možného (letenek, aut, autobusů, vlaků, hostelů, hotelů a mnoho dalšího), otravovali jsme mnoho lidí s prosbou o pomoc, jestli nemají v USA nějaké známé u kterých bychom mohli přežít levněji než v hostelu. (Všem kdo nám pomáhali mnohokrát děkujeme). Nakonec jsme vyselektovali dotaz, jestli někdo nezná někoho s farmou, u koho bychom mohli být a zadarmo pracovat pouze za ubytování případně za jídlo. Přes Alči bráchu se nám ozvala jedna paní až z Floridy (1100 mil od nás) a měli jsme kontakt na paní která bydlela asi 90 mil od nás. Je to mámy spolužačka a dokonce nám dala před odjezdem i telefon ať zavoláme, když budeme v nouzi. Telefon ovšem nikdo nezvedal a byl tam jenom záznamník. Mezitím se nám ozvali s agentury, že s vízem není problém a můžem tu zůstat, ale náhradní kemp, kde bychom přežili do odletu a ještě něco přivydělali nebude. Po dvou nocích jsme rozhodli, že nemá cenu zůstávat tady a když už platíme ubytování, můžeme ho platit radši v New Yorku, kam se stejně chceme podívat. Zarezervovali jsme tedy hostel na dva dny kousek od Central parku (dost problém něco sehnat pouze jeden den předem, takže byl docela drahej, ale zase jsme měli svůj pokoj a bylo tam čisto). Cesta autobusem byla v celku v pohodě, i v metru jsme nezabloudili a s našema obrbatohama ve zdraví dorazili do hostelu. Bylo asi 6 večer, tak jsme ještě dali prohlídku Central parku a nočního Time Square, což byla paráda a konečně to mělo náznak dovolené. Ještě jsme neměli jízdenku na metro, takže zpátky to byla celkem náročná procházka, ale stálo to za to. Dle rady několika lidí jsme vstali už v sedum (zejména pro mě dost boj) a vyrazili za sochou svobody. Pokud se jde později, je tam brutální fronta. Opravdu jsme se tam dostali celkem bez problému a užili i krásný panorama New Yorku z lodi i pohled na tu paní co se furt hlásí...je opravdu velká, větší než obvykle, takže to byl docela zážitek. Od sochy nás ještě loďka zavezla na Elis island, což byl ostrov sloužící jako vstupní brána pro přistěhovalce. V současné době vše slouží jako zajímavé muzeum s fotkama a informacema o počtu přistěhovalců a pod. Po prohlídce nás loďka zavezla zpět do NY. Pak jsme procházeli kolem všech těch mrakodrapů a vyrazili cestou na Brooklynský most. Je to opravdu obrovská stavba, byl to nejdelší lanový most na světě ve své době. Potom jsme procházeli spoustou ulic a hledali známá místa. Procházeli jsme také kolem díry po Dvojčatech z 11. září a prohlídli jsme si výstavu věnovanou útoku v blízkém kostelíku. Až když to člověk vidí takhle před sebou na živo, tak mu trochu dojde, jak to bylo strašné a o jak obrovské stavby narvané lidmy šlo... Příjemně jsme prožili den, až jsme kolem sedmé hodiny dorazili ke známému mrakodrapu tzv. Empire state building, kam jsme chtěli jít na vyhlídkovou terasu, která se nachází v 86. patře. (Vstup 20$ na jednoho). Mysleli jsme si, že si krásně z ptačí perspektivy prohlídneme New York. Jaký však omyl, američané jsou totiž mistři lanových zátarasů a prodlužování fronty. Ta totiž zpočátku vypadala nevině, ale po třetí místnosti kterou vedla jsme začali nervóznět a nadávat. Když jsme konečně vystáli frontu a koupili si vstupenky, mysleli jsme že je vyhráno. Ovšem omyl, pokračovala další fronta na výtah. Zkrátka na plošinu jsme se dostali v půl deváté (hodina a půl čekání) a to jsme ještě posledních šest pater šli pěšky (na výtah další obrfronta). Nahoru jsme tedy dorazili již skoro po tmě, ale zase máme noční fotky New Yorku. Za zmínku stát i výtah, který 80 pater urazil za minutu a při rozjíždění v něm byl skoro stav beztíže. Nakonec jsme ještě vyrazili vyfotit Brooklynský most v noci, ale nikde jsme nenašli cestu pod něj a skončili opět na něm. Už jsme byli totálně stahaní po celodenním chození a tudíž se metrem odebrali do postele. Během pobytu v New Yorku se ze všech oslovených lidí a možností vyvrbylo, že naším dalším domovem do 23.8. bude Florida. Během dne jsme koupili lístky na autobus (160 dolarů na jednoho) a daší den ve 12.45 vyrazili na 30 hodin trvající cestu. Vystřídali jsme asi pět řidičů, jednou nám nechtěli dál vzít batohy, protože jsme je v New Yorku neprohnali check-in-em (to nám nikdo neřek a byl to docela blázinec a báli jsme se že nám ujedou) ale jinak jsme v celku bez potíží dorazili v sedum večer do Tampy. Na autobusáku nás vyzvedl syn té paní a byl tady do druhého dne, asi se bál co jsme za verbež, tak si nás chtěl prověřit. Jinak paní se moc snaží, je milá a hrozně energická, až neuvěřitelně na její věk, který je 67 let. Je nám tady pěkně trapně, protože tu asi trochu otravujem, nevíme, ale paní tady bydlí sama, tak bude možná ráda za společnost. Nejdřív nám teda řekli, že nás pracovat vůbec nenechají, že je to nebezpečné, protože je tu moc velké horko, vlhko a vosy, které mají nějakej extra jedovatej jed a mravenci, po jejichž kousnutí se rána zanítí a taky se jim do zahradního rybníčku nastěhoval aligátor a v lesíku na zahradě maj pumu a rysa. Krom toho je tu plno veverek, ještěrek, jedovatých i nejedovatých hadů, a pavouků, meďů mývalů a tak. No samé domací mazlíčky tu maj a taky, že je tu moc komárů a může přijít tornádo a budeme se muset evakuovat..Byli jsme z toho trošku vykulený a hlavně jsme nevěděli, co budeme dělat když nás tu nenechá nic dělat. Z počátku jsme měli trochu šok, protože jsme jí vše napsali do mailu, jak to navrhujeme s prací a tak. Když jsme druhý den předvedli, že jsme vcelku pracovití začalo postupně naše skamaráďování a teď už to vypadá, že už tady ani nevadíme. Snažíme se pomáhat co můžeme, vysekávali jsme plot od křovin, palem a lián, sekáme trávu a tak. Je to tu dost náročný, protože je tu totální vedro a vlhko člověk se potí jako blázen ještě dřív než vůbec začne něco dělat.Komárů je tady opravdu dost, to měli pravdu, Ála to poznala na vlastní kůži hned první den, kdy získala asi 150 štípanců, které jí abnormálně natekli a svědili, takže následující 4 dny strávila drbáním. To že tu jsou vosy a že opravdu dávaj žihadla si taky Ála vyzkoušela hned druhej den a tak měla další tři dny i nateklou ruku taky díky vosám. Bydlíme u paní v traileru (něco jako obrovskej karavan ale moc hezky udělanej, máme svojí ložnici i koupelnu), kterej je uprostřed obrovskýho pozemku o který se sama stará (manžel zemřel před rokem a půl) takže práce je tu stále dost. Večer si povídáme, paní (Dáša od teď) nám vaří, vymýšlí výlety (byli jsme na nádherné pláži) a začíná tu vládnout přátelská atmosféra. Dokonce má známé v Chuderově a občas za nima i jezdí, takže zná Ústí a okolí. Zatím její vrcholný kousek bylo, že nám na 4 dny domluvila, že si nás k sobě vezme její dcera a že jí můžeme pomoci s nějakým úklidem a že nám za to zaplatí. Ještě mezi řečí prohodila, že nás v pátek zvou na večeři a do kina. V pátek odpoledne jsme teda vyrazili a začal čas samých překvapení. Zastavili jsme před nádhernou rezidencí u moře, přestoupili jsme do černého nablýskaného jaguára (vedle stálo zaparkované nablýskné Poršátko) a vyjeli do města za zábavou. Vybrali asi nejluxusnější restauraci ve městě, kde nám objednali obrovské porce různého jídla, které se nedalo ani sníst. Byl to dost trapas, protože jsme zaprvé neměli žádný slušný oděv ve kterém bysme mohli do takové nóbl restaurace a zadruhé nás nikdo neučil, jak se vyznat v těch všech příborech a tak. No ale naši noví přátelé byli moc milí a chápaví, takže trapas nebyl tak hrozný. Pak jsme byli v 3D kině, prostě spousta zážitků. Po návratu nás ubytovali v našem apartmá s vysokým kobercem a luxusní koupelnou obloženou mramorem, takovou parádu jsme jetě neviděli :-) Bylo to jak v království. Ráno jsme vstali, měli již připravenou snídani a byli jsme vysláni na soukromou pláž kousek od domu, kde jsme byli široko daleko sami jenom s průzračným a krásně teplým mořem. Po dvanácté jsme se vrátili na oběd, který nám připravili a po chvilce oddechu si jeli zahrát tenis, aby se nám nezkrátili žíly. Byli jsme jako ve snu a nějak jsme nemohli uvěřit, že před týdnem jsme stáli z batohy na nádraží a neměli kde spát... Navečer paní malovala asi 2 hodiny Álu (trénovala si na ní kresbu portrétu, celý dům je ověšený krásnými obrazy které malovala), přičemž jsme se dívali na televizi. To byla celá naše práce (teda spíš Ály) pro celý den. Na další den byl naplánován úklid domu, drhli jsme venkovní terasy, protože se jim špiní od spalin z letadel. Pak ještě chvíli pomáhali něco vevnitř. Během dne nás vyslali na projížďku na mořských kajacích po přilehlých kanálech. Je to tam krásné, Ála pořád vyhlížela delfíny, kteří tam prý jsou, ale marně... Také se dobře sžila s ovládáním kajaku na kterém nikdy nejela – je to pašák. (pro představu se můžete podívat na google mapy, když klepnete na odkaz: http://maps.google.cz/maps?f=q&source=s_q&hl=cs&geocode=&q=Longboat+Key,... Za práci nám zaplatili víc než dost, byli neskutečně hodní... V pondělí jsme neodolali a dali si ještě malou vyjížďku na kajaku po moři a pak nás ještě vzali do muzea, které je umístěné v krásném parku, kromě obrazů (na které jsme mohli koukat trošku odbornějším pohledem po výkladu malířky) i expozice o největším cirkuse na světě se jménem Ringling včetně jeho modelu a muselo to být naprosto neskutečné – tisíce zvířat, artistů, lidí a tak, největší stan měl místa pro 15000 sedících diváků... Zakončili jsme to obědem v Pizzerii a zase si nás převzala zpátky Dáša, u které budeme až do odjezdu na západ. Teď do odjezdu nám ještě naplánovali výlet do restaurace na kajaku a návštěvu pláží a outletu a kdo ví co dalšího ještě vymyslí. Tak nějak přestáváme litovat, že jsme z toho praštěnýho kempu zdrhli (zpočátku jsme měli výčitky, že jsme to měli ty tři týdny vydržet). Před odjezdem si chceme alespoň na tři dny půjčit auto (musíme v půjčovně, protože místní auta kvůli pojistce může řídit jenom jejich majitel) a projet zajímavosti co nestihneme v průběhu a hlavně se podívat do Seaworldu v Orlandu, který je jeden z největších na světě a kde se Ála konečně dočká delfínů a velryb. Taky je tam naučné středisko NASA, to snad zvládnem taky.... Tak to je prozatím aktuální stav, doufám, že vás nebolí z tak dlouhého čtení oči nebo zadek , držte palce a my budeme pracovat na pokračování. Z horké Floridy zdraví Alča a Vlastík
 



23.8.2010 - Cesta na západ


Ahoj Čechové... Tak zase uběhla trocha času a my zrovna frčíme po dálnici na Salt lake city. Protože se volantu chopila Ála a bravurně kličkuje mezi pruhy a kamióny mám konečně čas se věnovat denníčku... Závěr pobytu na farmě nabral rychlé obrátky a hrozně rychle to uteklo. Snažili jsme se pomáhat jak to šlo, ale celkově to byla spíš dovolená než práce. Ještě jsme zvládli opravit schody do baráku natřít je na bílo, ostříhat suché větve na stromech v pomerančovém sadu (minimálně 50 stromů, takže docela fuška – dokonce nás pochválil soused, že jsme to udělali dobře a to prý nikoho nechválí:-)). Taky jsme ostříhali živé ploty, které jsoou všude kolem, takže po nás zůstane aesoňn nějaká památka. Mezitím jsme ještě byli jednou na kajacích, kdy jsme si dopádlovali do restaurce na pláži, kde dostali místní rybí speciality a jako předkrm smažené chobotničky. Naštěstí byly nakrájené, takže to nevypadalo tak zle, ale občas se prý vyskytne i nějaká malá v celku... Asi třikrát jsme byli ještě vyveženi na pláž, dali si tam místní speciální polévku z mušlí, chutnala trochu jako česká houbová omáčka. Prostě idylka, po večerech jsme si povídali s Dášou,vyprávěla nám historii celé rodiny jak se dostali do Ameriky a tak bylo to zajímavé a neměli to v životě vůbec jednoduché. Zajímavou zpestřením byla návštěva Dáši syna, který zrovna pracova na pokusu (je totiž povoláním chemik a pracuje v laboratoři) jak vytvořit české bramborové knedlíky, protože si je oblíbil při návštěvě Prahy. Ála mu to popisovala a on se hrozně vtipně vyptával na detaily, co a jak má přesně krok po kroku dělat. Pak ještě asi dvakrát večer volal a pořeboval něco upřesnit během pokusu:-) Výsledek pokusu nám přinesl druhý den ukázat – a rybám, které jsme pohostili moc chutnal. Knedlíkům se to ale moc nepodobalo. Zkoušeli jsme to znova u Dáši s různýma moukama a poměrem mouky (maj tady totiž druhů mouky strašně hodně, akorát zrovna tu správnou na knedlíky ne) a některé se i docela podobaly českým bratrům. z celé knedíkové akce vyplynul pro mě příjemný fakt, že jsme po dvou měsících okusil knedlíčky s roštěnou a moc dobře jsem se napapal. Poslední den jsme si ještě zajezdili na sekačkách a posekali skoro ceý pozemek, večer vytáhli kytáru, hezky si s Dášou zazpívali, Ála jí ještě rozmasírovala krk, kterým po sekání trávy nemohla otáčet, takže vypadala spokojeně a důstojně jsme zakončili náš azyl. Druhý den nás Dáša odvezla na letiště do Tampy, kde jsme měli zamluvené auto na poslední tři dny pobytu na Floridě. Ještě nám nabalila spoustu jídla a rozloučení bylo přátelské a snad jsme teda nakonec ani moc neobtěžovali... Vyzvednutí auta proběhlo bez problémů, na letišti jsme zjistili, že za změnu letenek chtějí víc, než kolik stály samotné letenky (takže musíme zpět do New Yorku autobusem). Koupili jsme tedy jízdenky na autobus na 21. srpna a pak už vyrazili směr Orlando, kde jsme měli zarezervovaný hostel. Dorazili jsme zrovna v době, kdy měli zavřenou kancelář, ale vypadalo to celkem schopně. Hlavním plánem na následující dny byla návštěva Kennedyho vesmírného střediska NASA a Seaworldu. Protože vstupenky do NASA platili dva dny, vyrazili jsme tam alespoň na chvíli ještě před ubytováním. Stihli jsme akorát simulátor startu raketolánu a 3D film o prvním přistání na měsíci a byl večer. Oboje ale bylo moc pěkné. Po návratu do hostelu nám bez problému dali klíče od našeho soukromého pokoje, který byl docela hezký a uklizený, měl i svojí koupelnu a lednici, takže nebývalý komfort:-) Hned jsme se uložili ke spánku, abychom byli náležitě odpočatí na Ály velký den, kdy konečně spatří ty delfíny a velryby a mnohé další... Vstali jsme brzo a dorazili do Seaworldu ještě před otvíračkou a tak se dostali dovnitř mezi prvními. A tak začal den, kdy jsme nepřestávali zírat. Jedno se američanům totiž nedá upřít – jsou to mistři veškerého zábavného průmyslu a jejich různé show jsou narosto vekolepé a ve velkém stylu. Během dne běželo několik různých programů na různých místech k tomu tam bylo sousta expozic, které běžely během celého dne. Začali jsme představení s delfíny a nestačili jsme zírat – celá scéna byla připravená jako kulisy k muzikálu, vystoupení delfínů se kombinovalo a prolínalo s různými akrobaty (skoky do vody, cvičení na bradlech), vše do sebe naprosto zapadalo a běželo jako po másle. Delfíni předváděli neskutečné kousky, kdy třeba čtyři předvedli současně naprosto stejně náročné sestavy skoků, vozili různě lidi na zádech, tlačili je za nohu hrozně rychle pod vodou, no nestíhali jsme zírat... Podílelo se na tom určitě dvacet lidí a aspoň osm delfínů... Šli jsme se na ně podívat ještě jednou večer, a opět to bylo perfektní a skoro úplně jiné než ráno, delfíni i lidé se dokázali perfektně domluvit co bude následovat. Dál jsme byli na vystoupení kosatek, bylo to taky hezké jsou to neskutečně obrovská zvířata a zvládnou také spoustu kousků. Pokračovali jsme na tulení divadlo, kde hráli tři tuleni a asi pět lidí a šlo o přepadení ostrova piráty, kdy kapitán pirátů byl tuleň a měl hrozně vtipné pohyby a perfektně se doplňoval s lidmi, dost jsme se nasmáli. Posledním představením bylo zvířecí divadlo, kde vystupovalo snad dvacet koček, dvacet psů, prase, myši a spoustu dalšího. Představení trvalo tak dvacet minut a za celou dobu nebylo vidět člověka a vše odehráli jenom zvířata. Bylo to totálně komplikované a promakané a působilo hrozně rozumně. Jedna část byla třeba, že pes chtěl pozvat na rande svojí milou fenu, tak šel do bankomatu, tam vybral peníze, koupil jí v obchodě kytku, stopnul si taxíka dojel pro ní pak jeli k hotelu, vešli spolu dovnitř, otočili cedulku „volné pokoje“ na „obsazeno“ a tak, vše vypadalo naprosto přirozeně a vtipně... Nakonec tam ukázali krátkej dokument o výcviku a ukázali, že všechna vystupující zvířata byla vzata z útulku... Mezi jednotlivými představeními jsme prošli spoustu akvárií s různými mořskými potvorami, žraloky, rejnoky (ty se dali hladit a nechávali s úplně drbat na zádech), kapustňáky, ani se to nedá popsat. Součástí parku taky byly dvě horské dráhy docela brutáních rozměrů kdy se polovinu tratě jezdilo hlavou dolů a tak a které byly zadarmo (teda v rámci vstupného). Celý den jsem Álu zpracovával, že když už si to zaplatila, tak by to měla vyzkoušet :-) Jako zkoušku jsme dali výlet lodičkou po takové dráze na jejímž konci se propadne volným pádem asi o padesát metrů a když to žaludky přežily vyrazili jsme i na onu dráhu. Mělo to sedačky jak ve stíhačce které se hydraulicky naklápěly a totálně nás do nich připásali. Bylo to strašné monstrum a jízda byla vražedná... Když to Álu zacvaklo a už nebylo cesty zpět pronesla něco o debilovy a pak už nějak zmlkla. Jízda trvala dvě a půl minuty a byl to masakr... Ale je to odvážné děvče a asi za hodinu jsme zkusili i tu druhou a tu už jsme si občas dokázali i užít... Vrcholem dne bylo krmení delfínů, kdy Ála nafasovala kelímek s rybama a byla postavena ke kraji bazénu, kde již čekali netrpěliví delfíni – brali si ryby z ruky, nechávali se drbat na zádech, hladit po hlavě, prostě správní mazlíčci – a slečna krmička byla samozřejmě v sedmém nebi. Navečer nakonec byla pěkná bouřka, takže už jsme nestihli jít znova na vystoupení velryb, ale celkově to byl parádní den a zážitky neskutečné. Ač to stálo dost peněz (asi 1600 na jednoho) tak bysme skoro řekli,že to bylo levné, protože se na programu podílí neskutečné množství lidí a zvířat a vše tam naprosto dokonale funguje. Pěkně jsme se vyspali v našem pokojíčku a druhý den vyrazili opět směr NASA. Nejdříve jsme si dali exkurzi po ceé středisku – vozí tam turisty autobusem do všech důležitých částí občas se dá i vystoupit a něco si prohlídnout – byli jsme teda v montážní hale kde se monntují raketoplány na nosné rakety a připravují se ke startu – je to budova s nejvyššími dveřmi na světě – prošla by tam socha svobody včetně zdvihnuté ruky:-) Žádný raketoplán tam ale nebyl – další start bude až v listopadu. Pak jsme viděli odpalovací rampy, montážní halu kde se přiravuje náklad a byly tam rozpracované moduly pro mezinárodní vesmírnou stanici a mnoho dašího. Zajímavá byla i výstava návratových modulů a vysloužilých raket – jsou to neskutečná monstra. Všude byly různé modely a instrutážní filmy, kde bylo vše krásně popsané. Nakonec jsme prolezli i opravdový raketoplán – je tu zpřístupněn vysloužilý Endeavour a modely mezinárodní kosmické stanice, které sloužily k výcviku kosmonautů a jsou do puntíku shodné s opravdovou – nejzajímavější byl samozřejmě záchod s koupelnou :-) K tomu spousta doplňkových programů a zajímavostí sotva jsme to stihli – zasloužilo by to dva dny minimálně... Poslední noc jsme se pořádně vyspali čekalo nás totiž 47 hodin na cestách bez spánku... Na autobusovém nádraží nás čekalo překvapení, které jsem zařídil tím že při kupování lístků jsem se vybičoval k preciznosti a datum a místo kam chceme lístky jsem milému černochovi napsal na papír. Už sem ovšem nedomyslel, že českouu psanou jedničku se zobáčkem chápou američané jako sedmičku... (Jsme joudové a datum jsme si nezkontrolovali vůbec mě nenapadlo, že když jsem mu to napsal na papír, že by mohlo dojít k mýlce). Takže jsme při odbavování batohů zjistili, že ačkoliv potřebujeme jet 21, lístky máme až na 27. Trošku šok, vzhledem k tomu, že jsme museli v New Yorku stihnout letadlo a navazovalo na to vše ostatní. Hned jsme naběhli na přepážku s dotazem co se s tím dá dělat. Na autobus existují v Americe dva typy jízdenek – takzvané refundable – ty jsou dražší, lze je zrušit a vrátí vám peníze a může se u nich měnit spojení a pak tzv. non-refundable, které jsme měli samozřejmě měli my a ty můžete v případě potřeby změny tak akorát vyhodit (ve vzduchu lítalo cca 6000). Nakonec nám řekli, že to teda změní za poplatek 30 dolarů. Počítač jí to ale nechtěl dovolit, pořád někam telefonovala, nakonec přišla její vedoucí (byl víkend, takže předstírat americkej úsměv jí dalo jistě hodně práce, ale moc jí to nešlo, nakonec (po asi hodině nejistoty) se jim to podařilo, což paní za přepážkou doprovodila projevem nadšení odpovídajícím fotbalistovi, který dal rozhodující gól. Nám spadnul kámen ze srdce a cesta na západ na kterou jsme čekali skoro měsíc mohla začít... V autobuse jsme náhodou vyfasovali zadní trojsedačku, takže se dalo na střídačku i ležet a 30 hodinová cesta se dala docela přežít. V New Yorku jsme si zase užili batohů a metrem a autobusem jsme se dohrabali na letiště. Dorazili jsme asi v deset a letadlo letělo až v pět ráno. Ale na lavičkách se to dalo přežít a bylo tam hlavně bezpečno. Letenky nám kupodivu bez problémů prošly a let byl klidný. Přestup v Houstonu taky v pohodě. Jediná zajímavost během letu byli světlejší čtverce na dole na zemi, ke kterým vedly cestičky stejné barvy. Nejdřív jsme nemohli přijít na to cože to vlastně je. Nakonec mi došlo, že to jsou zbytky po domech, které tam už nejsou. Byl to výsledek řádění hurikánu Cathrina pět let zpátky a zničená plocha byla neskutečná – letěli jsme přes plochu bez živáčka a jediného domu či stromu víc než hodinu. Vzhledem k tomu, že čechy přeletíte za půl hoďky, je to hrozné... Let i přistání byl teda bez problémů v Sacramentu nám vydali auto a my vyrazili do národních parků. Ale to už je další příběh a bude pokračovat v další kapitole, která má mírný asi 14 denní skluz... Z ameriky zdraví Vlastik a Alča
 




23.8. - Sacramento a půjčení auta


Cca v 11 hodin jsme konečně přistáli v Sacramentu a ukončili jsme tím nejnáročnější úsek cesty. Konečně jsme mohli být trochu klidnější, protože cesta se všemi přestupy a návaznostmi vyšla a my se opravdu dostali do výchozího bodu. Auto jsme měli objednané až na třetí odpoledne, takže jsme museli počkat, protože dřívější vyzvednutí bychom museli doplácet. V Sacramentu jsou však dobří lidé a na letišti byl volně přístupný internet (jediné letiště na naší cestě a že jsme jich potkali hodně). Měli jsme hodně restů co bylo potřeba vyřídit a tak nám čekání docela uteklo. Ve tři jsme dorazili do půjčovny a byli zvědaví jaké vozidlo nám přidělí – očekávali jsme, že to bude probíhat jako na letišti v Tampě a že si teda budeme moci vybrat. Nic takového však nešlo, měli tam v naší kategorii jenom jedno – a tím byl Jeep Compass. Na první pohled se mi teda moc nelíbil, ale šly hezky sklopit sedačky, čímž vznikla rovná plocha ideální pro spaní. A čím jiným projet ameriku než Jeepem, že. Najeto měl asi 11000 mil, takže zánovní auto a neměli by být technické problémy. Vyrazili jsme teda do města nakoupit nějaké zásoby a vyrazili směr Yosemitský národní park. Před obchodem s outdorovými potřebami jsme rozbalili mapu a udělali hrubý plán cesty – byla to dost šichta, ale tak nějak jsme to zvládli. Mapa je docela velká, rozbalená se ani nevejde na přední kapotu... Cestou ještě zastavujeme na odpočívadle a vybalujeme naše obří batohy, dělíme oblečení do mnoha igelitek a zastrkáváme do všech různých mezer, aby nám batohy při spaní nepřekáželi. Vcelku se to podařilo a prostor je celkem obstojný – když si lehnu trochu šikmo, můžu i natáhnout nohy :-) Ač se to na první pohled nezdá, v naší felicii je víc místa než v Jeepu – tam sem mohl ležet rovně. Ale mohlo to být i výrazně horší. Před půlnocí zastavujeme a silnice a spíme první noc v autě – po třech dnech po autobusech a letištích je to neskutečný komfort. Akorát je to trochu tvrdé a musíme koupit karimatky.
 




24.8. - Yosemity den první


Vstáváme v pět ráno a v blízkém městečku kupujeme snídani. Cestou jsou samé malé vesničky, skoro každý má spoustu koní a krav. Jinak je to samá pustina, suchá tráva, občas se objeví kopeček. Za to těsně před parkem to začalo být pořádně do kopce – serpentýny, úzká ulička a vedle nás obrovské kaňony, Ála dost trpěla a pořád mě chtěla mlátit, přitom jsme se ke srázu víc než na půl metru nikdy nepřiblížil :-) Asi v 11 jsme dorazili ke vstupní bráně parku, kde si kupujeme pas, který je vstupenkou do všech národních parků a rekreačních oblastí v USA. Stál 80 dolarů, takže se bohatě vyplatil. (čekali jsme teda 50, amíci trochu podražili...). Protože nás všichni varovali, že kempy jsou narvané a není jednoduché sehnat místo, řešili jsme nejdřív ubytování – ale bylo to bez problémů a za chvíli jsme již měli postavený stan v kempu 4 a mohli vyrazit na výlet. Podle mapy a letáčku jsme vybrali vodopády Vernal Fall a Nevada Fall (1538 a 1801 m n.m.). Bylo to asi 12 kilometrů, ale protože to byl brutální stoupák, celkem nám to stačilo. Ale výhledy stály za to. Nad údolím se krásně vyjímal Half dome (2693 m), který je hodně známý. K nástupu na trek jsme jeli autobusem, který jezdí zadarmo celým údolím. Všude je plno turistů a autobusy jsou plné. Ač je to lezecká oblast, jezdí sem i spousta lidí, kteří se tu pohybují v lodičkách, kostýmcích a vůbec se sem nehodí. Vypadá to zvláštně, to se vám v čechách nestane. Je ale pravda, že je tu spousta hotelů a výhled na skály je nádherný i zespodu údolí a vlastně ani není nutné nikam chodit... Cestou zpátky jsem z autobusu zahlédl prvního živého medvěda, ale jenom na chviličku. Ála to už nestihla, což jí dost štvalo. Zato medvědů na obrázku tu bylo víc než dost. Samé fotografie zničených aut, některé byly zničené jako po totální havárii – ze sedaček zbyly jenom trubky, dveře vylomené a sešrotované – a uvnitř sedí medvěd a kouká z okýnka. V celém parku je zakázáno nechávat po setmění cokoliv v autě i ve stanu – a tím cokoliv není jenom jídlo, ale i kosmetika, papírové kapesníky prostě vše, co by ho mohlo svojí vůni nalákat. Všechno musí být uložené ve speciálních ocelových skříních, do kterých se medvědi nedostanou. Další cedulky vysvětlují, že se nemáme divit, když nás v noci vyruší bouchání na hrnce, tleskání, křik či střílení – to jsou jenom nejlepší způsoby jak zahnat medvědího návštěvníka. Protože jsme byli dost ztahaní, zalehli jsme už v devět. A v jedenáct jsme se divili, ač jsme se divit neměli – bouchání na hrnce a tleskání se ozývalo kousek od nás – méďa byl tedy tu. Nakonec jsme teda ani nevylezli, ale ráno jsme zjistili co se dělo.
 




25.8.2010 - Yosemity den druhý


Auto, které bylo zaparkované vedle našeho mělo rozbité okýnko, střepy se váleli úplně všude i na střeše (nevíme jak to medvěd dokázal) a na dveřích škrábance od drápů. Rangeři už tam s „nadšeným“ majitelem sepisovali protokol a my jsme si oddechli, že náš Jeep to přežil bez úhony. Vyrazili jsme ještě na jeden výlet, tentokrát na vodopády nad kempem. Provázela nás brutální hejna komárů, sotva jsme se stačili ohánět rukama. To nás teda dost štvalo, ale rozhodli jsme se vydržet. Když jsme pak vylezli obrovský kopec a otevřel se výhled na vodopád, zjistili jsme, že tam teče méně vody, než kdyby tam někdo čůral. Vodopády asi fungují jenom na jaře. Cesta zpět byla nakonec zajímavější, komáři postupně zmizeli a turisté jdoucí naproti nám nám říkali ať si dáme pozor na medvěda – a jako důkaz nám ukazovali fotky – měli krásnýho méďu přes celý dispej foťáku. My jsme ho teda nepotkali, ale po ranním zážitku s autem jsme ani nebyli moc smutní. Další zajímavostí byli sprchy – byli v sousedním kempu a my se těšili, že se hezky vysprchujeme. Odhodlání nás přešlo, když jsme zjistili, že chtějí za osobu 5 dolarů. Rozhodli jsme se, že se teda radši vysprchujeme až po návratu z výletu, ať nám to déle vydrží. Jak jsme pak s překvapením zjistili, udělali jsme správně, protože v pět hodin končila výběrčímu pětidolarovek pracovní doba, okénko se uzavřelo, ale sprchy fungovali vesele dál. Akorát zadarmo. Ještě že jsme počkali, kdyby jsme to předtím dali za 5$, asi by nás to dost štvalo. Po návratu z vodopádu nevodopádu jsme uvařili oběd, sbalili stan a vyrazili směr Salt lake city. Yosemitský park se nám moc líbil, všude jsou obrovské skály, musí to být ráj pro horolezce. Pro normální turisty je tu krásné údolí s říčkou, vodopády obrvysoké. Jen davy turistů trochu kazily dojem. Cestou ještě v parku jsme potkali spoustu aut s majáčkama, zaparkovaný vrtulník a spoustu turistů s pohledem obráceným ke skalám – sundavali tam asi zraněného horolezce. Lidé co tam byli již dříve říkali, že tam záchranáři slanili ze shora a svezli ho pod vrtulníkem na laně. Taky nám půjčili dalekohled, takže záchranná akce byla jako na dlani. Na Salt lake city jsme vyrazili po tzv. Tioga road (č. 120), která ještě dlouhou dobu projíždí parkem a jsou z ní krásné výhledy. Do cíle to je to asi 700 mil, takže celkem dlouhá cesta. Ale stále je na co koukat, výjezd z parku je opět samá zatáčka, všude kolem kopce se zasněženými vrcholky. Kolem druhé hodiny překračujeme hranice do Nevady, všude jenom kopce, pláně, pustina, sucho a jenom občas napůl uschlé křoví. Jedeme stále po rovné silnici, kde potkáme sotva jedno auto za hodinu. Občas projedeme malé městečko, ale jinak je tu všude mrtvo. Domy, lidi, auta i způsob života vypadá, jako by se tu zastavil čas – prostě divoký západ. Na pohled krásné, ale žít bychom tu nechtěli.
 




26.8.2010 - Salt lake city


Cesta byla dlouhá, spali jsme na odpočívadle u dálnice. Před městem již projíždíme kolem obrovského solného jezera, které dalo městu jméno. Vyrážíme na prohlídku centra, většina obyvatel Salt lake city jsou Mormoni, což je znát na každém kroku. Všude je plno kostelů, chrámů a spousta lidí, kteří informují o své víře. Centrum je ale také vyparáděné a vzorně uklizené, což není v americe pravidlem. Některé pohledy jsou dost úchvatné, kde dostanete kombinaci starodávné budovy odrážející se ve skleněném mrakodrapu v pozadí s krásnými kopečky... No nic, konec snění, čekalo nás ještě 6 hodin jízdy. Ještě jsme prolezli nějakém sportovní obchody, a byli jsme vcelku úspěšní – Elišce jsme sehnali bundu přesně dle přání a pro mě jsme v sekáči potkali suprovou bundu North Face, která vypadá jako nová a cena vcelku lidová (teda aspoň ve srovnání s novou). Projíždíme Utahem a překračujeme hranice do Idaho – zde je také na hranicích s Wyomingem Yellowstone. Cestou ještě spíme na parkovišti u infocentra.
 



27.8.2010 - Yellowstone den první


V poledne jsme konečně dorazili do parku. Byli jsme úplně kožení a tak jsme hned po té co jsme našli volný kemp a postavili stan na dvě hoďky zalehli.Taky jsme si uvařili jídlo, takže všechny hlavní životní potřeby byly po náročné cestě ukojeny :-) Yellowstone je hrozně rozsáhlý (je to i nejstarší národní park v USA) a prochází jím silnice, která tvoří číslici 8. Celá osmička má dohromady asi 130 mil, takže nic co by se dalo projít pěšky. Hlavní atrakcí parku jsou horké prameny, gejzíry, termální terasy, bahenní bubláky a pod., celý park je totiž vlastně stále činná sopka, která je ovšem doplněna nádhernou přírodou. Odpoledne jsme se vydali objet severní kolo osmičky, hlavním cílem bylo Mammoth hot spring, což jsou ony terasy, které se tvoří vyvěráním vody přesycené minerály. Cesta je lemována ukazateli na různé zajímavosti, člověk má co dělat, aby za den všechno stihl. Ještě jsme chtěli vylézt na nejvyšší horu v parku, ale byla taková zima a vichr, že se skoro nedalo vylézt z auta a tak jsme výlet oželeli (druhý den jsme se v novinách dočetli, že někde poblíž řádilo tornádo a odneslo tam střechy z karavanů a nadělalo spoustu bordelu). Také jsou všude cedule varující před medvědy Grizly, takže jsme vlastně rádi, že na horu nemusíme... Medvědy sice nepotkáváme, za to musíme každou chvíli brzdit kvůli bizonům. Jsou to obrovitá zvířata, vypadají sice klidně, ale prý každoročně naberou několik turistů a je tedy nutné držet odstup. Divokých zvířat je tu vůbec spousta a aut a lidí se evidentně vůbec nebojí – stádo jelenů se páslo na anglickém trávníku uprostřed vesnice a aby je lidé neobtěžovali, hlídali je rangeři. Dál jsme zahlédli skotačící vlky ne nepodobné panu Maxovi a spoustu laní. V lesích je mnoho uschlých stromů, které zabila příliš minerální voda, poznají se podle bílé spodní části kmene. Spoustu lesů je také zničeno požáry. Večer se udělala pořádná zima, nezahřejeme se pořádně ani ve spacáku.
 




28.8.2010 - Yellowstone den druhý


Ráno je zima ještě větší, v noci muselo mrznout, máme zmrzlé banány a na okolních kopcích leží sníh. Navíc se hrnou černé mraky, takže to nevypadá moc hezky. Během spodního okruhu osmičky také začíná pršet (skoro jsme čekali sníh) a fouká hrozný vítr. Přes různé bublající a vařící se přírodní termální bazény dorážíme až k největšímu gejzíru v parku – Old Faithful. Gejzíruje cca jednou za 90 minut, máme ale štěstí a zhruba za 10 minut začíná stříkat. Výška je docela slušná, ale voda skoro není vidět, protože je celý zahalený párou. Ještě jsme si prošli celou oblast, kde je gejzírů více, prohlédli si jezírka a načichali se sírového smrádku. Pokračovali jsme kolem jezera Yellowstone lake, ale skoro nic nebylo přes mlhu vidět. Dojeli jsme až k Mud Volcano, kde jsme si trochu schrupli v autě a počkali až přestane pršet. Pak jsme si prošli okruh kolem bubláků, čuďáků a bahenních jezírek. Když to člověk vidí, jak se to všude vaří bublá, šplouchá a duní, uvědomí si, že to musí být strašná energie, která pod ním dřímá... Při cestě zpět jsme si z několika vyhlídek prohlídli vodopád Lower falls, který padá do žlutého kaňonu, který dal jméno parku. Díky počasí nakonec opět nedošlo ani na tu horu, takže jsme si podobně jako amíci pouze vozili zadky autem a občas udělali pár kroků po dřevěném chodníčku. I tak jsme byli docela utahaní.
 


 



29.9.2010 - Yellowstone a cesta do Moabu


Probudili jsme se na okraji rezervace, kde žijí stáda divokých koní. Vyjeli jsme i kousek na kopec na pozorovatelnu, ale žádné jsme neviděli. Z informačního panelu jsme se dočetl, že místní indiáni před příchodem bělochů koně vůbec neznali a chodili pěšky. To jsem předtím vůbec netušil. Cestou se opět střídali různé krajiny, z Utahu jsme přejeli do Colorada, kde bylo spousta ropných vrtů. U jednoho starého byly naučné tabule, tak jsme se tam na chvíli zastavili. Zajímavé je, že vzhledem ke vzdálenostem se ropa čerpá do přilehlých nádrží, které jednou za čas vyvážejí cisterny. Potrubí se jim asi nevyplatí dělat. V podvečer jsme přejeli zpět do Utahu a kolem sedmé hodiny večer projížděli kaňonem řeky Colorado.Byla to opravdu nádhera, hory se konečně začaly červenat, všude trčely skalní věže nasvícené sluncem. Po chvíli se kaňon mění z červené na žlutou, ale je už skoro tma a je nám líto si to tu nevyfotit a proto zastavujeme na odpočívadle a chystáme se ke spánku. Je tu ještě jedno auto, nakonec se ukazuje, že jsou to také češi. Chvíli pokecáme a jdeme spát. Za chvíli slyšíme slabé volání – „Češi, jste tu ještě?“ Vylezu ven, a oni se chudáci zabouchli v autě a nemůžou ven. Dělám tedy švarného zachránce a pak už jdeme v klidu spát.
 

 

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.