Ukrajina 2010

30.7.2010 - Odjezd



Dlouho jsme s MNE přemýšleli, kam vyrazíme na dovolenou. Nakonec vyhrála Ukrajina. Sice jsem chtěl jet vlakem, ale nešel přímí autobus do Rachivu, který odjíždí v pátek v 14h ze Želivského. Měli jsme sraz v 13:30, Iva mě tam hodila z Hořátve. MNE měl jako tradičně 15 min zpoždění. Poté co jsem zjistil, že má bus WC, šel jsem nakoupit 6 Gambaču na cestu. V 13:55 jsme se nalodili a v 14:00 jsme vyrazili. Autobus byl rychlík, stavěl jsem v Brně, Opavě, na CZ – SK hranici, kde jsme si dali dvoje luxusní hranolky do kelímku za 1,3 EUR. V TV pouštěli neuvěřitelně debilní ruský filmo-seriál, talk jsem radši spal. Další zastávka byla na SK – UA hranicích, kde jsme strávili 2h a to ještě řidič n a UA straně urychlil odbavení drobnou finanční pozorností. Následně se stal z rychlík busu courák bus, co stavěl na každé dědině a vykládal zboží nebo lidi. Díky četnosti vykládky různého zboží, jsme nabili dojmu, že přeprava osob je jen doplňkovou službou. V 10:30 našeho času jsme konečně dorazili do Rachivu.
 

 


 


31.7.2010 - První kopce



Jelikož jsme neměli ani jednu Hřivnu, zeptali jsme se místního řidiče, kde si můžeme vyměnit EUR na Hřivny. Tajně jsme doufali, že nám je rovnou vymění, jelikož kšeftování, uplácení a celkově manipulace s penězi mu nebyl věc cizí. Bohužel nás poslal přes most, že u nádraží nám je vymění. Jelikož i tam měla vést naše cesta, vydali jsme se rázným krokem a cestou odmítali nabídky místních taxikářů, které se na nás, západní turisty, jen hrnuly. K výměně peněz nakonec došlo u pokoutných překupníků za plentou na tržišti. Kurz byl celkem výhodný, za 100 EUR jsme dostali 1000 Hřiven. Shodli jsme se, že bychom měli asi stejnou radost, kdybychom dostali 1000 herních peněz z ukrajinských sázek a dostihů. Ani jeden jsme vůbec nevěděli, jak Hřivny vypadají. Cesta podle slovního popisu (značky neexistovali) trasy probíhala (až na drobná zaváhání hned v úvodu) překvapivě dobře. Jen škoda, že autorovi cestopisu se do popisu nevešlo, něco tak bezvýznamného jako jsou vrstevnice. Uznávám, že bez 30 kg batohu by se ty kopce dali stoupat i jinak, než po čtyřech. Nakonec i Sjoda musel uznat, že pokud je trasa v příručce označena jako náročná a na 3 dny, tak se během jednoho odpoledne stihnout nedá. Utábořili jsme se na super místě, s výhledem na Karpaty, tekoucím potůčkem a za zvuku zvonců kolem se pasoucích ovcí jsme v klidu načali lék proti trudomyslnosti – Bechera.
 


 


1.8.2010 - Vzhuru na Pop Ivan



Ráno nás vzbudilo vedro ve stanu, tak jsme si udělali snídani, zabalili věci a vyrazili. Marně jsme se domnívali, že potom co jsme ujedli kus zásob, budou batohy lehčí. Šli jsme dlouho lesem, až na místo, kde na nás vykoukl POP Ivan, nejvyšší vrchol naší dnešní cesty (1960 m.n.m). Celou dobu nás doprovázelo hřmění, hora byla zahalená v mlze a tak jsme si dali přestávku s tím, že vymyslíme co dál. Po chvíli přišel mužík v zelené uniformě, a že se musíme zapsat do nějaké knihy. S tím jsme neměli problém, součástí zápisu se ale ukázal být i poplatek 5 hřiven na osobu a den za vstup do Karpatského parku. Mužík se snažil své tvrzení zdůvěryhodnit papírem, na kterém byl ceník v azbuce. Ukázal na jeden z řádků a tvrdil, že je to nocleh v parku. Kdyby tam bylo napsáno „Ty jsi vůl, že tomu věříš“, tak by to pro nás mělo stejnou informační hodnotu. Nakonec jsme mu zaplatili 30 hřív za oba. Počasí se za tu dobru trochu zlepšilo, tak jsme vyrazili vzhůru. Cesta překonala má očekávání, prudší už být nemohla a horší už také ne. Zatnul jsem zuby a vyrazil. V dálce bylo vidět, jak se naše pěšina připojuje na dvojkolejnou cestu, tak jsem se těšil, že to nebude tak prudké. Opak byl pravdou, po nástupu na dvojkolejnou cestu se sklon vůbec nezměnil, zajímalo by mě, čím se tu dá vyjet. Za chvíli jsme dorazili na malý plácek, kde jsme se dali řeč se třemi Ukrajinci a také jsme zjistili, že to co jsme šli doposud, stále nebylo to nejhorší. S batohem na zádech to byla vražda, každých 20 m jsem odpočíval, místy jsme lezli i po čtyřech, ale každá cesta má svůj konec a my jsme se vydrápali na Pop Ivan. Chvíli jsme si odpočinuly a pokračovali pěknou hřebenovkou. Po cca 6 km začal pekelný sestup. Hřmění hromu neutichalo, naopak! Když jsme sešli rovnou cestu, před námi už byla bouřková tma, blesky lítali blíž a blíž a my jsme spěšně hledali místo pro postavení stanu. Nic se nám nelíbilo, najednou těsně vedle nás zahřmělo hned vedle nás a my se rychle otočili na poslední uvažované místo s heslem „Místo nic moc, hlavně v suchu“. V 5 minutách jsme měli postavený stan a ládovali věci dovnitř. V tu chvíli začíná liják a my si už vevnitř vaříme oblíbené polévky MI-KIM-CHI a těstoviny. Aby nám nebylo smutno, bereme do party ještě Honzu Bechera. Jsme unavení, čištění zubů necháváme na ráno a upadáme do komatu.
Výhled na Pop IvanStoupaní k Pop IvanuZávěrečný výšlap na Pop IvanUmělecké foto na vrcholu - (c) Ukrajinec profi
 


 

2.8.2010 - Nekonečná cesta na stoh



Ráno počasí předčilo naše očekávání. Svit sluníčka a azurová obloha vytáhli Sjoda ze stanu. Aby vytáhl i MNE, tak se uchýlil ke lsti, a prohlásil něco ve stylu „Být tady táta, tak už by dávno fotil“, což jsem si nenechal líbit, vzal jsem foťák a šel fotit. Po standardní snídani : 2x chleba se sýrem, čaj, kousek lovečáku, sušenka disco a ½ tatranky. Před odchodem jsem ještě došel doplnit zásoby vody, jelikož jsem to minulý večer prohrál v kartách. Cestou jsem pokecal s jedním UK z asi 20ti členné skupiny, která šla včera za námi. Ty prý už tolik štěstí neměli a za sucha z Pop Ivana sejít nestihly. Cesta z počátku nebyla náročná. Každou chvíli však byla obrovská louže (čti malá jezírka), která šla jen z těžka obejít. Při obcházení jedné takové jsem zahučel po lýtka do bláta. Proto jsem byl nucen se přezout. Pravda, že boty sandálového typu a bílé ponožky nejsou do blátivého terénu nejvhodnější, ale nic jiného nebylo. Nevhodnost musela být kompenzována opatrností. Cesta ubíhala celkem rychle a podle plánu. Asi po 2,5 hodiny cesty sek nám připojila značená turistická stezka, která mimo jiné říkala, že Stoh - hora, na která jsme měli v plánu tábořit je 10 km (3h). Začalo vcelku snesitelné (< 45°) stoupání na MIRA – MARE (1815), které trvalo cca 30 min, pokračovali jsme cca 45 min po hřebeni a přešli několik vrcholů. Poté cesta vedla vcelku nezáživným traverzem, který jsme došli pod dlouho očekávaný Stoh. Únavnou a nezáživnou pasáž jsem využil alespoň k vyprání ponožek, které jsem dopoledne utopil v blátě. Z posledních sil jsme se vyškrábali na Stoh a ejhle, nahoře byla cedulka, že jsme teprve na Čalamce. Tom nás psychicky rozhodila cedule, že stoh je ještě 1 hod! A to co jsme šli minimálně 4 hod a oni odhadují na 0,5. To nás přivedlo na myšlenku, že časové intervaly udávané na ukazatelích určují čas pro jízdu vozem typu GAZ. Znechuceni jsme se rozhodli, že dál nejdeme a že se utáboříme zde na vrcholu. Únavu nám naštěstí vykompenzoval nádherný západ slunce a my po standardní večeři : MI-KIM-CHI, instantní těstoviny, kousek lovečáku a Honza Becher šli zaslouženě spát.
 


 


3.9.2010 - Cesta Vichid



Včerejší den bylo krásně a to se podepsalo na našich spáleninách za krkem a u mě na čele. Celou noc jsem vzpomínal na Ivinu nabídku, zda nechci půjčit krém na opalování, kterou jsem drsně odmítl, že nebudu nosit nějaké blbé tubičky na hory. Dnes se na její laskavou nabídku dívám v úplně jiném světle. Ráno mě vzbudil MNE, když šel fotit východ slunce, už jsem nemohl spát, tak jsem šel vstávat. Rozstříhal jsem lemrotýmí triko na šátek, který by mi kryl čelo a krk. MNE když mě viděl, tak padl smíchy a říkal něco o pirátech z Karibiku. Pak jsme dali snídani, bylo nádherně, tak jsme se kochali a moc nepospíchali. Když jsme měli sbaleno, vyrazili jsme směrem Stoh. Tentokrát ukazatelé nelhali a bylo to cca 1h, pak jsme pokračovali pěknou cestou po vrcholkách kopečků po horských loukách. U jedné salaše jsme se stavili, zda by nám neprodali sýr. Bača říkal, že jo a kolik chceme. Shodli jsme se na ½ kg, donesl nám asi 1 kg, ale MNE říkal, že OK, tak jsme to vzali a zaplatili25 hřív. Dál jsme pokračovali po kopcích a vrcholu Vichid (1758) jsme našli pěkný plácek na táboření, kde jsme se usídlili. Šel jsem hledat vodu a brácha se mezitím cpal borůvkama. Našel jsem minipotůček, na kterém jsem postavil hráz, abychom se mohli večer podruhé za náš pobyt umýt. Kduž jsem se vrátil, dali jsme si sýr od bači, rozdělali oheň a začali dělat večeři. Pak jsme se šli postupně vykoupat. Hloubka vody v přehradě byla cca 20cm, takže koupel probíhala oplachováním. Večer se cpeme sýrem a těstovinami a pak bereme Honzu dokola a kocháme se ohněm. Těšíme se na zítřejší výstup na Černou Horu a jdeme pomalu spát.
 

 


 


4.8.2010 - Promoklí na kost



Jestli jsme o včerejším počasí řekli, že bylo celý den azůro, tak dnešní den začal mlhou a to tak hustou, že jsme se shodli, že v tomto počasí nemá cenu vystupovat na Černou Horu. Postupem času se začalo vyjasňovat, tak jsme se rozhodli, že se aspoň přesunem, abychom nesváděli opět celovečerní bitvu o stan s létajícími mravenci. A kam dojdeme, tam dojdeme. Dokonce i oblečení, co jsme si včera prali, bylo celkem suché, takže jsem si ho oblékl, bracha ještě dosušoval na batohu. Po krátké chvíli nás dostihl kamenolom (blížící se hrom), před kterým jsme se snažili utéct. Déšť nebyl prudký, tak jsme vesele pokračovali s pláštěnkou přes batoh. Na jednom rozcestí jsme díky MNE špatně odbočily, a místo toho, abychom po hřebenu stoupali k Černé Hoře, tak jsme se k ní pouze přibližovali traverzem. Na úbočí Černé Hory jsme se rozhodli, že se nebudeme vracet, a že se budeme muset vydat cestou necestou na vrchol. Cesta bažinou, pralesem, skalním stoupáním a ještě k tomu v mlze nakonec došla svého konce, a to na hřebeni na cestě, po které jsme měli jít celou dobu. Naše nadšení z opět nalezené cesty přerušil prudký slejvák s krupobitím. Příchod slejváku byl tak rychlí, že jsme dost zmokli, ale jelikož už po výstupu přes bažinu jsme měli v botách rybník, tak nás to tolik nemrzelo. Než jsme se dodrápali po kamenech na vrchol, přestalo pršet. Na vrcholu jsme se převlékli do suchého, shlédli kolemjdoucí mraky a pokračovali v cestě. Černá Hora nám však chtěla ukázat, že to nebylo její poslední slovo a znovu nám ukázalo co je to pořádný slejvák. Přestože jsme tentokrát stihly vytáhnout pláštěnky včas, brzy jsme byli durch. V protisměru jsme potkávali spoustu Čechů a jednoho z nich jsme se zeptali, zda se tu někde poblíž dá stanovat. Řekl, že cca 200m je převys, pod kterým se dá schovat. Ale na dotaz, zda se tam dá postavit stan se začal jen smát a nemaje slov se zmohl jen ukázat, co to měl na mysli, a tam stan rozhodně nepostavíme. Naštěstí cca po 5 min cesty brácha objevil vhodné místo pro stan, vzdálené asi 5m od turistické trasy (to víte, viditelnost byla minimální), tak jsme v největším slejváku budovali přístřeší. Musím ocenit kvality stanu a schopnost jej v cuku letu postavit. Za vydatného deště jsme se převlékli do posledního suchého oblečení – spacák, uvaření večeře. Honzíka B. dnes bereme do stanu, jelikož dnes jsme opravdu trudomyslní.
 

 


 


5.8.2010 - Goverla



Na ráno jsme měli naplánovaný přechod hřebene, ukončeného výstupem na nejvyšší horu ukrajinských Karpat Goverla. Podle frekvence a naléhavosti bráchových útěků ze stanu, jsem pojal podezření, že něco není v pořádku. Ráno bylo MNEmu pěkně blbě, ale z důvodu nedostatku vody a špatného umístění stanu jsme vyrazili na cestu. Můj odhad podle mapy na Goverlu byl 8 km. První rozcestí mě vyvedlo z omylu, Goverla byla 17 km. Ze začátku jsme postupovali vzhledem k brachovému stavu celkem pomalu, ale časem se to začalo lepšit a MNE pookřál. Cesta ubíhala celkem dobře a odpoledne se nám povedlo dojít pod Goverlu, která byla zahalená v mlze. Po krátké domluvě jsme se vydali nahoru. Mlha byla motivační výhodou, jelikož nebylo vidět, jak je to strašně daleko a dokopce nahoru. Upocení jsme se vydrápali na vrchol. Po krátkém odpočinku jsme začali hledat cachku, který měla být na vrcholu. Nic jsme nenašli. Po tom co odešli poslední turisté dolu, MNE pro jistotu ještě rozebral pomník. Já jsem se zatím kochal párem krkavců, kteří kroužili okolo hory, a když je to přestalo bavit, chodili po vrcholku pěšky. Poté co i MNE konstatoval, že cachku na vrcholku není, vydali jsme se na cestu dolů. Pod kopcem jsme viděli první zabrané tábořiště, tak jsme pokračovali dál, nabrali jsme vodu a pokračovali jsme dál. Druhé tábořiště bylo také obsazené. Sice bychom se tam vešli, ale jdeme dál. Viděli jsme ze shora, že o kus dál je Chajda, u které chceme přespat. Dunění hromu se stále přibližuje, tak přidáváme do kroku. Skoro dobíháme k chajdě, ale okolí je ošklivé a ještě k tomu staví ubytovnu. Když dojdeme k chajdě, vyběhne mužíček, který chce opět zaplatit za vstup. Zkušeně mu ukazujeme lístek od předchozího mužíčka. Dlouze lístek studuje a pak se nás ptá, zda máme stan. Říkáme, že ano a on, že máme zaplaceno jen za lidi a že chce zaplatit 30 hřív navíc za stan. Sice si myslíme, že nás chce okrást, ale vzhledem k bolavým nohám a indispozici slovní zásoby platíme 30 hřív za stan a dalších 40 za 2 piva a žlutou limonádu. Okamžitě stavíme stan a za příchodu bouřky (jak jinak) se soukáme do stanu. Unaveni dáváme limonádu a za zvuku dieselového agregátu ze stavby usínáme.
 

 


 


6.8.2010 - Zpátku do civilizace



Jestliže předešlé dny se odehrávali v duchu přírody, poklidných dnů a spousty nachozených kilometrů, tak dnešní den byl naprostým opakem. Ráno jsme vstali z nakloněné vrchoviny, na které jsme ve spěchu včera stavěli stan, nasnídali se a odhodlaně vyrazili na sestup do vsi. Když jsme míjeli chýši, ve které sídlil místní strážce národního parku, který nás včera obral o dalších 30 nikláků, všimli jsme si skupinky Čechů (no nebyli to úplně Češi, ale jen Ostraváci) co v poklidu nasávali lahváče. Solidárně jsem je pozdravil a pokynul jim plechovkou před chvílí načatého Oboloně (ukrajinská parodie na pivo). Na to konto se mi začali smát jako co že to piju, a že tím na Ostravsku nezalejvaj ani kytky a dali mi ochutnat jejich piva Hike (teď nevim jestli to nebylo vlastně Nike, jestli ten popis nebyl v azbuce) Musel jsem uznat, že Hike bylo ve srovnáním s Oboloněm skutečně pivo s chutí. Smutně jsem se vrátil k plechovce a pokračovali v cestě. Asi po 100m jsem však dostal osudnej nápad, že bychom se možná mohli vrátit, že ten Hike byl fakt dobrej, a že vlastně ani nikam nespěcháme, a ještě jsem měl několik argumentů a byl jsem ochoten hbitě vymýšlet další, ale brácha překvapivě vůbec neprotestoval, v cukuletu se otočil a svižným krokem se vydal zpět - směr pivo. Po několika kouscích došla hlídači oranžová 12ka. Brácha si ještě vtipně nechal dát poslední vystavený kus, který mu Ostraváci záviděli, neb už pili stříbrnou 10ku. Najednou vyjeli od spodu 2 autobusy plné turistů. Mno autobusy… byly to náklaďáky GAZ které místo korby měli sedadla. Jelikož už pomalu docházela i 10ka, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme GAZama dolů. K tomu už řidiči nebyli schopni jeden ze strojů nastarovat. Jeden nalámanej chachar se vydal vyjednávat a dozvěděl se, že turisti jen přeběhnou vrchol, a mají je nabrat asi o 4km dále. Nevím jestli to bylo díky oslovení – "Nejede co?", ale nechtěli nás hodit dolů. Maximálně prej těch 4km. To se nelíbilo druhýmu, kterej by snad ještě nadranější než ten první a s vyjednávacími pomůckami (Camelky a dolary) docílil uspokojivější odpovědí – uvidíme. V tu chvíli jsme měli vyhráno. Cesta GAZem byla náročná, hlavně se udržet na sedačkách a k tomu popíjet ty jejich meruňkovice, hruškovice a bůhvíco to všechno měli. Ve volné chvíli kdy jsme čekali na turisty, jsme se snažili o něco jako mariáš, ale bohužel v tom stavu a rozpoložení ve kterém jsme byli to nemělo valné úrovně. K tomu jsme pokecali s jedním z řidičů, který umělů super česky a tak hezky vyprávěl o místním kraji. Mezitím se strhnul slejvák, který promočil turisty skrz na skrz. Po přípitku se zmrzlýma turistka nás samozřejmě svezli až do Rachivu. Furt strašně chcalo. V Rachivu jsme vyrazili ihned na večeři do jedné luxusně vypadající restaurace. Dovedete si asi představit jak to vypadá, když 6 chlapů co strávili týden na horách v jednom oblečení a ještě nakonec v něm zmokli přijdou s krosnama do vyvoněný restauračky. Mno ale obsloužili nás a my se dobře najedli. Ani nevim co jsem měl. Tem bukvicim v jídelním listku bych stejně nerozuměl ani kdybych byl střízlivej. Po jídle jsme se vydali hledat nějakej nocleh a skončili nakonec v hotelu. S hotelem to měl společný maximálně název. Ubytovaní pro 6 lidí znamená nacpat je všechny do jedné místnosti 3x4m s palandama. Ve sprše téměř netekla voda, umyvadlo drželo na drátku a na balkóně ležela v igelitce nějaká strašně páchnoucí mrtvola. Ale uklidňovali jsme se tím že 200 těch jejich kopějek za celek na noc je fakt zadarmo. (cca 80Kč/os) Poté co jsme se umyli a zkulturnilil, vyměnili geocache předměty, jsme šli opět do hospody, která bohužel končila v 11. Na pokoji jsme ještě načli vodku, která tam je také strašně levná. Nechápu, jak kluci můžou putovat s tak těžkýma batohama. Není divu když tam tahaj takový věci jako česnek, cibuli, sušené maso, rýži. Prej z instatní potravy (což jsme provozovali my) dávno vyrostli. A komfort především. Každopádně věci jako oříšky a tyčinky přišli ještě vhod.

 

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.