Švédskem za panem Losem 2009

ÚVOD



Nápad vyrazit na cestu s vozidlem, které je v naší kotlině vnímáno jako spotřební zboží (v současnosti jako vrak a bludný koráb našich silnic) v mé hlavě utkvěla po přečtení několika cestopisů Honzy Šťovíčka. Kluk, který si koupil Škodovku a procestoval s ní půl světa byl tím pravým odrazovým můstkem. Ke splnění svého snu jsem si musel projíti cesto trnitou - započalo to v roce 2003 s nápadem generálkovat nápravy a brzdy... Postupem času se to malinko zvrtlo :-)) Píše se rok 2009 a Karkulka (jméno expedičního vozu) po dlouhých 5ti letech poprvé zavrčí. Vraťme se ovšem k oné renovaci - během 5ti let došlo ke stavbě nového motoru, kompletní repasi převodovky, sestavení nových náprav, výměně plechařiny a posléze polití novým lakem - sumasumárum jsem si za tento šílený nápad mohl koupit nové auto :-)) První výlet jsem si naplánoval jasně - sever. Expedice byla plánována jako okružní cesta Norskem a Švédskem, ale jelikož v současnosti vnímam Norsko jako Chorvatsko severu, rozhodl jsem se pouze pro Švédsko. Za prvé jezdí tam mnohem méně lidí, za druhé skoro nikdo o něm nic neví - jen to, že je tam draho, a za třetí lákadlo ve formě Laponska bylo příliš silné.... Nebudu Vás již déle napínat a otravovat výlevem vyšinutého jedince a vrhneme se rovnou na popis cesty .... Tak se pohodlně usaďte, otevřete si láhev pěnivého moku a vyrážíme...
 

 


 


3.8. - Den prvním aneb výjezd, dojezd a zájezd.



Po letech pečlivých a vytrvalých příprav, měsících strávených nakupováním proviantu, potřebného vybavení a náhradních dílů, po komplikacích v zaměstnání a flexibilním posouvání odjezdu, byl právě tento den určen za den D. Původní záměr vyraziti v nočních hodinách víkendu byl narušen (nepřipravené auto, nedostatek najetých kilometrů u nového motoru apod..) a tak jsme se smířili s náhradním termínem. Naložím tedy Karkulku nezbytným vybavením a hadry na cestu a vyrážím k Dádě, kde jsem při pohledu na počet zavazadel vytušil, že je zle. Množství kufrů a tašek výrazně překračoval přepravní možnosti našeho nebohého vozidla. Co naplat - i přes tuto drsnou skutečnost jsem se nevzdával a naložili jsme Karkulku až po střechu a vyrazili. Cesta ovšem skončila v podstatě dříve než začala - po pár ujetých kilometrech bylo jasno: takto by to opravdu nešlo - nápravy položeny na dorazech, přední kola drtící lem blatníků a zadní kola vytvářející písmeno A nevěštili nic dobrého. Jakýkoliv půřejezd nerovností byl doprovázen zvuky autobusu MHD po třikrát přetočeném tachometru. Padlo tedy rozhodnutí vrátit se zpět a pokusit se radikálně snížit množství přepravovaného nákladu. První den expedice tedy opravdu skončil dříve než začal. Po příjezdu domů, jsme vyndali veškerou bagáž s jídlem (ta představovala největší hmotností zátěž)a byla započata první výrazná redukce. Velká část plechovek byla ponechána doma, bohužel včetně zlatavých plechovek plných lahodného moku (v tu chvíli jsem opravdu bědoval a doufal, že nezahynu). Pečlivě jsme vyndavali plechovku po plechovce, krabičku a balíček po balíčku až redukce skončila zdárným snížením kufrů jídla ze tří na pouhé dva - sumasumárum byli jsme sami se sebou spokojeni a na oslavu vítězství vypili jeden Prazdroj a kolem půlnoci jsme konečně ulehali ke spokojenému spánku s obavami, co nás zítra čeká.
 

 


 


4.8. - DEN DRUHÝ - s píchlým kolem do světa



Ranní ptáče dál doskáče... ale také dřív chcípne praví stará moudrost. Vědomi si této skutečnosti kolem páte hodiny ranní započínáme nakládku zavazadel, ochuzené o pár desítek kilo potravin. I po naložení redukovaného nákladu jsme nuceni konstatovat, že auto je stále neskutečně přetíženo. Touha po poznání je ovšem silnější a tak se rozhodneme tuto skutečnost akceptovat a vyrážíme pomalu směr Švédsko. Cesta probíhá relativně klidně - pokud přeslechneme drhnutí pneumatik o lem blatníku. Navigace nás spokojeně vede cestou necestou - hledajíce nejkratší cestu. Protínáme tak poslední město naší vlasti (Cínovec), kde vyměníme prázdnou proban butan bombu za novou (s doplatkem za propadlou revizi), doplníme levný benzín a rozloučíme se s naší milovanou vlastí. Napojujeme se na dálnici E55 a já sešlapuji plynový pedál - je třeba značného citu. V tuto chvíli je na tachometru 1200 kilometrů a motor je stále v záběhu. Naše velice chytrá navigace nás protáhne středem Drážďan, kde sloužíme jako místní atrakce pro pobavení - fotí a filmuje si nás kdekdo, lidé ukazují, že máme pravděpodobně vylomená zadní kola, na což pouze souhlasně přikyvuji a jedu dál. Napojujeme se opět na dálnici, ovšem ne na dlouho. Nastavení navigace je neúprosné a ta nám servíruje nejkratší cestu - díky tomu dochází i ke zlomovému okamžiku celé cesty. Jsme odkloněni z dálnice E55 na silničku 96 - neúprosně směr centrum Berlín. Tuším, že se jedná o zradu, ale její kroky následuji - je to přeci mapa 21 století se skrytou inteligencí. V městečku Finsterwalde ovšem dochází ke klíčovému okamžiku - po výjezdu od semaforu cítím , že zadní část vozidla vykazuje jistou dávku neklidu. PO pár metrech je to jasné - defekt pneumatiky je neodvratný a krutý. Zastavuji u krajnice. Postupně vyndáváme několik desítek kilo bagáže a je se ujímám nůžkového heveru - bezúspěšně. Nejsem schopen Karkulku nadzvednout do požadované polohy a vytahuji tedy tajný trumf - asistenční kartu ÚAMK. Po promluvě s operátorem jsem ujištěn, že se během chvíle ozve technik a pomůže nám. Po zhruba 20ti minutách čekání u našeho autíčka zastavuje manželský pár s otázkou nepotřebujeme-li pomoc. Dáda jim objasňuje náš problém a Ti poměrně briskně popisují možnosti okolních servisů. Varují nás před servisem BMW, který je znám přemrštěnými cenami a místním všeumělem, který je znám spíše jak Ferda mravenec, žel i jako vydřiduch. Doporučují nedaleký servis VW. Po chvilce slovo dalo slovo, nakládají Dádu a tu odvážejí směrem k VW servisu - krve by se ve mě nedořezal. Jediný člen expedice hovořící místním dialektem je odvezen neznámými jedinci k údajnému servisu. Kámen ze srdce mi padá ve chvíli, kdy se vrací Dáda spolu se servisním vozidlem VW Caddy. Prvotní pokusy o zvednutí Karkulky nedopadly slavně - chyběl pořádný hever. Po dovezení správného heveru došlo k sundání píchlého kola a nasazení rezervy s vpravdě historickým pláštěm vzor OR34 (cca 25 let starý, který nevzbuzoval opravdu mnoho důvěry). Naložili jsme tedy bagáž a odjeli k servisu, kde mezitím zkoumali příčinu prázdného kola. V tuto chvíli jsem se rozloučil s jediným zlatavým mokem, neboť plechovka byla proražena a Prazdroj pokřtil Karkulku jak se patří :-) Po příjezdu k servisu byl vyřčen zcela nečekaný závěr - píchli jste. Nu co už, řekl jsem si, vyměníte nám duši a jedeme dál. Jenže ouha, servismen praví: "duši nemáme, bezdušový ventil vám nenasadíme, ale ta rezerva vypadá pěkně..." Pomyslím si v duchu něco o prdeli, neboť tvrdá guma nasazená na plechovém ráfku patří spíše do muzea, než na auto, které čeká minimálně 5tis km v neznámém terénu. K tomu bez rezervy odmítám jet dál - je to příliš velké riziko. V tuto chvíli jsme byli rozhodnuti expedici vzdát a na letité gumě vyrazit zpět. Po několikaminutovém dohadování ovšem servisman vzal telefon a zavalol dodavateli, má-li požadovaný rozměr duše na skladě. "Za 11 Euro ho na skladě mám" zněla odpověď - neváhal jsme ani chvilku a na nabídku jsem kývl. Servisman vzal auto a přivezl náhradní duši, kteroužto i nasadil. Karkulka tedy opět měla zpět svá kolečka a celá tato transakce stála pouze oněch 11 EUR (práce byla grátis). Zhruba v tento moment zavolal i jakýsi německy se rozčilující pán, jenž nechápal, kde se nacházíme a stále cosi vykřikoval. Přesunul jsme telefon k uchu Dády a ta se po chvilce rozhodla položit telefon. Pochopili jsme, že se jedná o pána sjednaného přes ÚAMK (po zhruba 40 minutách - vskutku rekordní čas na odstranění závady). Následovalo několik telefonátu na ústředí ÚAMK s příslibem brzkého zavolání. Mezitím jsem se rozhodli přijmout návrh našich nových Německých přátel a vydali se k nim domů s plánem ponechat u nich značnou část bagáže. Plánovali jsme i zkrácení cesty o jeden týden a jiné další nesmysle :-) Městečko Crinitz jsme nalezli díky navigaci bez problémů a jali se hladat naše nové přátele. Pomohla místní drbna, která neohrožena vstoupila na pozemek manželů a hlasitým pokřikem je i vylákala ven. Byli jsme přijati velmi přátelsky a následně pohoštěni. Slovo dalo slovo a náš plán se podařilo realizovat - ponechali jsme polovinu proviantu v jejich domě s příslibem, že si vše při zpáteční cestě vyzvedneme. Manželé nás ještě vyprovodili k dálnici na Berlín a doporučili kudy že se to máme ubírat - "hlavně se vyhněte Berlínu" zněla dobře míněná rada. Na cestu jsem obdržel jako náhradu za bouchlý zlaťák lahváče neznámého obsahu. Já mezitím zanevřel na navigaci a vydali jsme se tedy směr přístav Sasnitz s papírem v ruce. Nutno podotknout, že během této návštěvy se ozvalo opět ústředí ÚAMK s dotazem jestli už nám někdo pomohl - slušně jsem je poslal k šípku a poděkoval za jejich úžasnou pomoc. V tu chvíli jsem se modlil, abych jejich služeb už nemusel nikdy využít. Další cesta probíhala bez komplikací, až na moment, kdy jsem vytušil problém s množstvím spotřebovaného vs. aktuálně použitelného paliva. Ručička se nezadržitelně blížila 0, bohužel vzdálenost k nejbližší pumpě neubývala tak výrazně jak jsem očekával. Po pár kilometrech Karkulka poskočila a motor se zastavil - je to tady, palivo došlo. Stáli jsme uprostřed Německé dálnice, kolem nás proudila auta rychlostí blížící se 160km/hod a nejbližší pumpa byla vzdálena 5km. Pokusil jsme se některé z auta zastavit, bohužel bez jakékoliv reakce řidičů. Opodál stála v poli malá vesnička a tak jsem vyslal Dádu, ať se pokusí zajistit několik kapek životodárné tekutiny pro naší Karkulku. Mezitím jsem se bezúspěšně několikrát pokusil zastavit přijíždějící vozidla. Po chvíli přišla SMS ať okamžitě zavolám, což jsem taky učinil a upřesnil naší pozici. Následně dojela Dáda v autě místních obyvatel s 5ti litry v kanystru - benzíl poskytli z vlastního auta a ještě si kvůli nám zajeli 30km při cestě domů. Zaplatil jsem tedy pánovi 10 EUR a v jeho závěsu dojeli k nejbližší pumpě. Načerpal jsem raději více paliva a zaplatil nehoráznou sumu. Vydali jsme se tedy na další cestu, která se již odehrával v područí tmy - každý další kilometr se pro mne stával doslova utrpením. Únava, nedostatek spánku a nutnost soustředit se na cestu v neznámých končinách pro mne znamenala smrtelnou kombinaci. Pár kilometru před městečkem Sassnitz jsem zjistil, že Karkulce nejde v podstatě elektrika - zastavil jsme tedy na benzínové pumpě a zjistil, že auto nedobíjelo. Příčinu jsem odhalil poměrně brzy - vypadlý kablík z alternátoru. Po nasazení a roztlačení jsme dojeli konečně do cílového přístavu - chvilku nám trvalo než jsme našli správnou odbočku a pochopili systém placení. Při pokusu získat informace v kanceláři Scandilines jsme byli pomalu vyhnáni, že trajekt odjíždí za 1/2 hodiny. Zaplatili jsme tedy 114 EUR, prošli kontrolou dokladů a žařadili se do fronty čekajících. Po chvíli přišla řada i na nás a popoháněni muži v zelených vestách jsme se úspěšně nalodili na parníček směrem do Trelleborgu. Na následující fázi jsme byli již celkem připraveni z cestopisů o Švédsku - opuštění vozidla a ústup směr paluba - pouze s tím rozdílem, že jsme nevzali hromady spacích potřeb jako naši spolucestující. Jejich smysl nám v tento moment jaksi unikal, ale pro jistotu jsem vzali alespoň deku. Jak jsme se dostali na horní palubu pochopili jsme šílenství s dekami - kde to bylo jen trošku možné váleli se lidé přikryti vším co měli sebou. Cesta do Trellebrogu je poměrně dlouhá (bezmála 4,5 hodiny) a nalodění probíhalo ve 2:15 ráno. Rozložili jsme tedy i my naší deku a uložili se ke spánku - byl jsem za tuto možnost vděčný. Samotné nalodění pro mne znamenalo totální vyčerpání posledních zbytků sil. Probudili jsme se až po ránu, kolem 5té hodiny - kolem byla spousta spících spolucestujících, na druhé straně také řada opilých jedinců. Někteří pojali cestu jako jedinečnou možnost prohrát veškeré své úspory s nadějí na lehký zisk v okolních automatech. Tuto činnost vytrvale i po 3 hodinách opakovali a ládovali tyto stroje neskutečným množstvím SEK. My jsme se odebrali na horní palubu lodi a sledovali okolní moře, stejně tak i přibližující se Švédské království - tento cíl cesty (dorazit do Švédska) byl v podstatě splněn. Po zahuhlání pana kapitána do místního rozhlasu se začali všichni svorně šinout do podpalubí - pochopili jsme, že nastal čas vylodění a tak jsme spolu s davem poslušně odcházeli najít Karkulku. Já se ještě podíval na otevření zadních dveří trajektu a vylodění vlaku, který byl ve spodních patrech lodi, ale to už nás neúprosně dirigovali zelení mužíčkové. Výjezd ven je snad ještě vetší drezína než nalodění. Nutnost jet jak ostatní je neúprosná - není kam uhnout, kde zastavit a tak jsme uvítali první benzínku na trase. Ale to je již vlastně další den naší expedice :-))
 


 


5.8. - Den třetí aneb pláži v ústrety



Při příjezdu na benzínku jsme si konečně uvědomili, že je již další den a při pohledu na osazenstvo auta byl učiněn jasný závěr - dojet k nejbližšímu kempu, odpočinout si a vyrazit na další cestu až následující den. Přeci jenom já jsem odřídil něco málo přes 800km, po cestě jsme zažili několik nepěkných okamžiků a spánek před cestou nebyl úplně patřičný. Při pohledu do průvodce a mapy jsem si vzpomněl, že poblíž se nachází poměrně drahý kemp a spolu s ním také muzeum Vikingské kultury Foteviken. Dádě jsem naznačil, že kemp se nachází v blízkosti moře a tím bylo rozhodnuto. Ani jeden z těchto cílů jsem původně neměl naplánován, ale při pročítání průvodců a map jsem na tyto informace často narazil. vyrazili jsme tedy ke kempu s tím, že po cestě je jakési info, kde se pozeptáme. Info bylo bohužel v 7 hodin ráno zavřené, ale my jsme neodolali a šli se juknout na moře v blízkém přístavu plachetnic - slunce pálilo, od moře vanul lehký větřík a pomalu nám docházelo, že jsme ve Švédském království. U Íčka stál rozcestník, zadal jsem tedy přesnou adresu kempu, nakopnul Karkuli a vyrazil ke kempu. Po příjezdu do kempu jsem musel zakoupit i nezbytnou Camping card - bez ní se v žádném kempu ve Skandinávii neubytujete. Byl jsem nucen obeznámit obsluhu, že platit mohu pouze v EURech a tak jsme se domluvili, že rovnou rozměníme EUR vícero, neboť přežití na jejich území bez SEK je v podstatě nemožné (což se za pár dní potvrdilo). Nalezli jsme určené místo k ubytování a byli jak v Jiříkově vidění - srovnání vybavenosti a možností Švédského kempu s našimi bylo neúprosné. Mnohem větší překvapení nbylo ale patrné v očích osazenstva kempu - takovýto stroj, jakým jsme přijeli asi mnohokrát nespatřili a  pach spáleného benzínu linoucí se z výfuku byl prostě všude.  Bohužel byl to kemp, kde jsme byli za sprchu nuceni platit kovovou 5SEKovkou o velikosti mexického dolaru. Ne všem se tato transakce podařila a někteří za svých 5SEK získali studenou sprchu :-) Při pohledu do mapy kempu jsem zahlédl fotky nádherné pláže. Jelikož již bylo bezmála poledne, tak se kolem nás začali trmácet lidé v plavkách, s lehátky, míči atd. a já tak usoudil, že pláž bude nedaleko. Zatímco Dáda prováděla vaření instantních výrobků na plynovém vařiči (následně nebyl již třeba - v kempech jsou sporáky), já vzal Mouka a vyrazil jsem hledat vodu. Šel sjem instinktivně směrem kam ostatní a vyplatilo se. Došli jsme na nádhernou pláž plnou bílého písku a blankytně modrého moře - Dáda po mém návratu tvrdošíjně odmítala uvěřit, že se něco podobného v okolí nachází, neboť Švédsko je země severská plná sněhu, losů a medvědů. Je nutno podotknou, že posléze naopak odmítala tuto pláž opustit. Snědli jsme tedy instatní cosi a vydali se pláž navštívit - slunce pražilo a počet lidí se zněkolikanásobil. Ale i přes tuto skutečnost v moři bylo lidí pomálu - většina lidí se vyvalovala na léhatku a chytala bronz. Pro nás moře skýtalo potřebné osvěžení a dokonce i Moulík, zapřísáhlý odpůrce vody v jakémkoliv stavu, se osmělil a do moře vlezl. Kolem druhé odpoledne jsme po všeobecné shodě vyrazili do nedaleké vikingské osady. Slunce pražilo nehorázně a nebylo tedy žádoucí nechat se od něj mordovat v houfu Švédů na lehátku. Dáda, jak je jejím dobrým zvykem, opět zaútočila na místního průvodce oblečeného do obleku toulavého mnicha, a svými dotazy ho doslova rozebrala. Chlapík se následně jal po celém skanzenu varovat před Čechy s batohy ve vozíku (u vchodu byl malý čtyřkoláček na malé děti - my tam naházeli bagáž a psa), kteří svými dotazy umučí kohokoliv. To nic nemění na faktu, že skanzen byl opravdu nádherný, pouze veškeré další osazenstvo skanzenu před námi prchalo, případně se skrývalo. Po návratu do kempu jsme se vydali opět k moři a užili si této nádherné pláže a moře plného šílených pláštěnek (rozuměj medůz). Moře svojí hloubkou evokovalo vzpomínky na Balaton - jdete kilometr do moře a vody je stále po kolena, tudíž utopení opravdu nehrozilo. Po nabažení se mořem, jsme se vydali zpět do kempu, kde jsem zpovídali okolní osazenstvo kempu. Někteří se chytali do Švédska, ale valná část ho již opouštěla - varovali nás před moskyty, zimou na severu a stále nechápali, čím že to jako jedeme. Odradit jsme se nenechali a ve mne opět počala hlodat myšlenka na zvládnutí celé původně plánované cesty. Já si při večeři dal pivsona z Německa a musím konstatovat, že to bylo jedno z těch lepších piv na naší cestě. Při pohledu do mapy jsem určil cíl naší další cesty jasně - město Jönköping. Další den nás tedy čekalo zhruba 350 km - nezbývalo než doufat, že Karkule vydrží...
 


 


6.8. - Den čtvrtý - s navigací leda do prd.le



Ranní vstávání bylo ve znamení krásného slunného počasí. Potvrdilo se, že samonafukovačky od Jurka fungují tak, jak jsme očekávali a započali jsme tedy baliti na další cestu. Postupně se rozloučíme s osazenstvem celého kempu a já zadávám do navigace přejezd do Jonkopingu, respektive kempu v tomto městě. Kolem poledního konečně vyrážíme. Má důvěra v navigaci a její schopnosti je poměrně rychle nalomena – projíždíme venkovskými silničkami tak třetí třídy, samá serpentina, kopečky, statky atd. Je pravda, že silnice je na rozdíl od našich tankodromů ve vzorném stavu, ale přetížená Karkulka má co dělat – drhnutí koly o lemy blatníku je stále hlasitější. Rozhoduji se tedy nalézt cestu sám, neboť dle navigace bychom dojeli tak leda do pole, luk, lesů a strání. Při hledání vhodné cesty naražíme na stále větší cedule upozorňující na Soderasens national park. Rozhodli jsme se tedy, že tento park navštívíme. Zvyk je železná košile praví naše přísloví a tak jsme vyrazili do parku nehledíce napravo a nalevo. Posléze jsme zjistili, že na rozdíl od našich končin, je u každého parku schránka s mapkou parku a jeho stručným popisem alespoň ve třech jazycích. Vcházíme do parku podél většího kachňáku, kde se pasou kachny a labutě. Cesta ubíhá po dřevěných cestičkách kolem krásného potůčku. Jak poznamenává Dáda, park připomíná naší Šumavu a řeku Vydru. Po cestě Moulík vyplaší hada, na což reaguje výskokem hodným pana klokana – naštěstí bez újmy na zdraví. Dorazili jsme po těchto cestičkách až k rozcestníku – bohužel bez mapky a znalosti místního terénu vyběhneme na vysoký kopec, rozhlídneme se po okolí a Dáda odmítá jít vytyčenou cestou a tak se vracíme po stejné trase. U vstupu do parku posléze objevujeme schránku s mapami a zjišťujeme, že jsme se nemuseli po této cestě vracet, že veškeré cesty vedou zpět ke vchodu do parku. Vybíráme z auta nějaké jídlo a u připravených stolů si děláme piknik. Kachny, které jsme spatřili při vstupu do parku se zdají býti ochočené a bezelstně stojí opodál obědvajících Němců a dávají hlasitě najevo, že mají také hlad. Že je čas krmení se asi rozkřiklo po okolí a během chvilky jsou Němci v zajetí desítky kachen, které po nakrmení způsobně odchází zaútočit na další strávníky. Nasedáme opět do auta a snažíme se nalézt dálnici, po které bychom se dostali nejkratší cestou do Jonkopingu. Dálnice se nám daří nalézt a my tak můžeme postupně krájet další a další kilometry. Zhruba 50km před cílem zastavuji u odpočívadla na dálnici, kde se rozhodneme uvařit večeři. Nutno podotknout, že se nejedná o odpočívadlo našeho formátu (tzn. bez záchodů, laviček ovšem s řadou pozdravů od zastavších řidičů). Zde je naopak jak udržovaná toaleta, tak tekoucí voda, tak možnost různých prolízaček apod. Uvařit zde tedy večeři není nic nesnadného. Následně zbývá pouze nalézt cestu do kempu – zadávám tedy adresu do navigace a doufám, že tentokrát nás dovede k cíli. Mezitím se ujišťuji, že je třeba radikálně přenastavit navigaci a činím tak. Kemp je umístěn na kraji města, kousek od nádherného jezera Vattern. K tomuto jezeru se během večera podíváme a Dáda má jasno o plánech na následující den – koupání po vzoru místních kachen. Já ochutnávám první výrobky zdejších pivovarů a musím konstatovat, že se jedná vesměs o méně či více vydařenou desítku. Pít se to dá, ale cena neodpovídá nabízenému zboží. Porpvé také poznáváme útočnou sílu zdejšího krvežíznivého komanda komárů a jejich vítězoslavné bzučení, když zjistí, že repelenty naší provenience jsou spíše neúčinnou voňavkou. K těmto klasickým komárům se později přidají malí otravní moskyti a na ně již nepůsobí zhola nic.Únik do stanu je nezbytností. Při svitu baterky plánuji program následujícího dne - muzeum a opět posun a pár kilometrů na sever.
 


 


7.8. - Den pátý aneb od jezera k jezeru



V ranních hodinách vstávám o něco dříve - je toho na plánu dnes mnoho. Chci navštívit navštívit muzeum Husqvarna a hlavně se posunout opět více na sever. Dáda tuto možnost odmítá a těší se na den strávený u jezera Vattern. Po snídani se připravuji na návštěvu muzea a začínam tedy studovat nabrané informační materiály. Po luštění Švédské hatmatilky usuzuji, že otvírací doba začíná až v deset a jelikož je něco po půl déváté, tak beru Moulíčka na menší procházku městem. Procházíme podél jezera Vattern – nádherná pláž uprostřed města se jen tak nevidí, dále kolem místní radnice až k Sofia kyrka. Jedná se o bohatě zdobený a poměrně veliký kostel na menším náměstí. Při pohledu na mapu města se rozhoduji pomalu vrátit zpět a při návratu procházíme podél místního divadla a univerzity. Během cesty nás míjí poměrně veliké množství amerických aut z 60-70 let – všechny opravdu v nádherném stavu. Návrat je opět po nádherné pláži, která je ovšem nyní v obležení místních obyvatel a jak jinak než na přinesených židličkách. Dáda se už nemůže dočkat až se vrátím, mezitím vyprala veškeré špinavé prádlo. Já nasedám do auta a odjíždím do muzea, naproti tomu Dáda odchází ke sluncem zalité pláži jezera Vattern. Po příjezdu k muzeu mne přivítají nádherné vodopády hned u vstupu. V rámci areálu továrny je i malá elektrárna, která je poháněna právě divokým proudem této říčky. Zaplatím 40SEK za prohlídku a za tuto nemalou částku obdržím průvodce dokonce v češtině. Při vstupu do muzea jsem si všiml, že i ukazatele jsou popsány česky – poměrně nečekané a zajímavé. Procházím úvodní místností, kde je popsán vznik této společnosti, která byla původně zaměřena na výrobu zbraní. Postupem času se ovšem přeorientovala na výrobu kamen a sporáků. Přes šlapací kola se postupně dostává také k výrobě motocyklů a zde přicházím i na kloub záhady českých popisů – mimojiné je zde vystavená česká JAWA a spousta cen ze soutěží v bývalém ČSSR. V dalších místnostech je pak vystavena celá řada motocyklů, různých výrobních strojů, ale také šicí stroje a různobarevné hrnce. V posledních místnostech prohlídky narážím na klasické oranžové pomocníky pro práci v lesích, zahradách apod. Záběr této fabriky je neskutečný a pro mne poměrně dost překvapivý. Po návratu zpět do kempu byla již Dáda na plážích jezera a tak jsem s vydal za ní. Voda se nezdála být zcela teplá a chvíli trvalo, než jsem do chladivé vody jezera skočil, ale musím uznat, že celkové osvěžení stálo opravdu za tento odvážný čin. Nutno podotknout, že jezero bylu nejenom studené, ale zároveň neskutečně čisté. Po návratu zpět do kempu jsme pomalu zabalili a rozhodli se vydat na další cestu. Cestou jsem jeli opět podél jezera Vattern a Dáda odmítala uvěřit, že i po 30 kilometrech jedeme stále podél stejného jezera. Při průjezdu kolem jezera jsem si vzpomněl na zmínku v průvodci o měste Granna, kde se doslova psalo: „nad obcí Granna se line sladká vůně cukru a obchody jsou plné zdejšího pokladu – červenobílých peprmintových kamínků“. Rozhodl jsem se tedy prozkoumat onen líbezný cukrkandl a sjel na odbočku lákající k onomu „cukrovému“ městu. Hned na začátku cesty byla výrobna této pochoutky a tak jsme zavítali. Je třeba podotknout, že nabídka není ani tak v oblastí červenobílých kamínků jako spíše v oblasti proužkatých „tyček“. Vybrat tu správnou není zcela jednoduché – na velké části z nich se nachází nápis SALT (slané) a tak jsme se rozhodli raději neexperimentovat a zakoupili originální červenobílou. Spolucestující tuto dobrotu již snědli, já jí stále mám v autě a těším se až si ji konečně docucám. Jedná se opravdu o velmi chutnou cukrovinku. Ve městě je i muzeum mapující polární výpravy, bohužel po shlédnutí příjezdové cesty a množství koupěchtivých turistů jsme tuto možnost zavrhli. Městečko samotné je velice malebné, ale je opravdu pod nálety turistů zcela obsazené. Opustili jsme tedy městečko, nabrali benzín a vyrazili na další cestu. Cesta ubíhala dál opět podél jezera Vattern s cílem dosáhnout Rokstenen. Jedná se o proslulý runový kámen s neuvěřitelně dlouhým nápisem v blízkosti krásného kostela. Co se na kameni píše si každý pomatený vědec vysvětluje jinak a pro mě osobně je to čmáranice bez bližšího významu. Posléze jsme jeli ještě k Heda kirken a v neposlední řadě k Alvastra kloster. Zde opět zaúřadovala naše úžasná navigace a vybrala opravdu nejkratší cestu – až na to že vedla soukromou příjezdovou cestou ke zdejšímu JZD :-) . Ale s tím se musí počítat a průjezd další etapou polní cesty byl opravdu utrpením. Přemýšleli jsme nad ubytováním volně v přírodě a nakonec jsme opět zvolili kemp – tentokráte na opačném konci jezera Vattern, v lesním prostředí na území fotbalového hřiště. Po postavení stanu jsme se zašli podívat také na nádhernou pláž a bylo nám již teď zcela jasné kam povedou naše ranní kroky. Poslední komplikace nastala při zprovozňování propanbutanové lampy – nepodařilo se mi totiž zcela dobře propíchnout bombičku a tak plyn unikal po okolí – několika fikanými hmaty, kdy jsem povolil a opětovně přitáhl lampičku k bombě jsem docílil minimalizace úniku a lampička byla odsouzená k svitu do nočního kempu. Nemínil jsem přestavět nebohé auto na prdíky a tak nebylo zbytí.. Ke všemu se opět začali přidávat otravní moskyti a tak byl čas jít spát.
 


 


8.8. - Den šestý ekologická katastrofa započata



Ráno nás vzbudilo neskutečné horko a také zápach od potůčku (spíše stoky) vedle našeho stanu. Při prohlídce okolí a blízké pláže, což vrcholilo nalezením dvou hřibu, jsme rozhodli, že se pokusíme nalézt nějaké houby. Vydali jsme se tedy do blízkého lesíka a za nedlouho jsme nalezli první kozáky. Plni očekávání vcházíme do dalších zákoutí lesa, ale velice rychle si tuto cestu rozmýšlíme – trnitá až zarostlá houština nás obklopila a při pohledu na otrhaná lýtka od ostružin volím přeci jenom pohodlnější postup po lesní cestě. Úhybný manévr v podobě výpadu do lesa učiníme ještě dvakrát s podobným výsledkem – jednou do jakéhosi kotviště lodí, kde nalezneme poměrně dost kozáků, ale na prach shnilých. Při ústupu z této lokality zanechávám svojí čínskou obuv v bahništi a jsem nucen ji vydolovat – nevypadá sice vábně, ale bos jít nechci (i když chuze v China pantoflích je podobného rázu). Podruhé se o podobný kousek pokouším v kopcovitém terénu místního lesa, slušelo by se říci spíše houštiny. Nohy jsou opět podrobeny setkání s nehostinnou krajinou a další sběr hub pokračuje pouze v kontaktu s lesní cestou. Je třeba zmínit, že procento výskytu hub je u cest poměrně vysoké, naproti tomu v houštinách naprosto nulové. Po návratu do kempu počínám úlovek krájet – nedaleko sídlící Švýcaři na nás nevěřícně koukají a Švédské osazenstvo kempu nad námi láme hůl. Schováme houby do chladu a vydáváme se na místní pláž - je třeba podotknout, že jsme na pláži byli již za ranního rozbřesku a viděli jsme neskutečně krásné scenérie. Kolem desáté hodiny byla pláž již v obležení místních jedinců, ale i tak bylo koupání velmi příjemné – voda se dokonce zdála být teplejší než u jižního konce jezera. Překvapilo mne opět pozvolné klesání jezerního dna, které posléze střídal prudký sešup, pro jistotu označený napnutým lanem přes hladinu jezera. Po nabažení se vody v jezeře se vracíme, klohníme smaženici a po zabalení odjíždíme vstříc dalším objevům. PO cestě nabírám poměrně velké množství benzínu, což se posléze ukáže být velkým problémem. Dorážíme do města Orebro s cílem prohlídnou si zdejší zámek. Cena za vstup je pro nás neůnosná tak se alespoň podíváme po blízkém okolí. Auto nechávám stát na přilehlém parkovišti v ohromném horku. Zámek je velmi malebný a stojí v jakémsi jezeře obklopený květinami a přilehlým parkem. Je to opravdu působivé místo. Bohužel se musíme urychleně vrátit – vhodil jsem do parkovacío automatu tu nejmenší minci a jelikož neznám zdejší nářečí nejsem schopen vyčíst do kdy parkovací lístek platí. Jak se blížíme k autu stále zřetelněji se rýsuje poměrně velká skvrna pod autem, přičemž docháží k jejímu zvětšování. Přejedu prsty po skrvně, přičichnu a je jasno – benzín. Vrhám se tedy pod auto (naučil jsem se již zvedat auto pomocí heveru)s cílem odhalit, co se stalo. S obavami hledím na spodek auta, prohlížím veškeré spoje a modlím se aby nepraskla některá z hadic, neboť plastová nádrž má vývody obzvláště dobře umístěné. Ke všemu je nádrž plná benzínu a jeho vypuštění v centru města by asi nebyl dobrý nápad. Ať se dívám jak se dívám nemohu nic nalézt, ale posléze identifikuji místo úniku – jedná se o okolí odvzdušňovací hadice. Zkusím tedy zoufalý pokus a povolím víčko nádrže – kapání ustává a je jasno. Přeplněná nádrž nacpaná až po hrdlo a ohromné horko způsobily pnutí a únik benzínu. Narychlo balím své nářadí, schovávám hever a naprosto špinavé tričko s potiskem Škody 120LS (nyní olejovou skvrnou velikosti mexického dolaru). Kvapný úprk je na místě – skrvna je rozlehlá, počet přičumujících diváků je velký a nemíním platit jakousi eko likvidaci benzínové skvrny. Potřebuji také vyjet co nejvíc benzínu aby se v nádrži trošičku uvolnilo. Kvapně tedy namačkám na navigaci město Nora a vyrážím pryč od nevratné ekologické katastrofy. Notnou chvilku je stále cítit benzín, ale větřík ofukující naše vozidlo zespodu tento nepříjemný zápach oddaluje, až zmizí úplně. Jsem tedy obohacen o poznatek, že benzín je třeba tankovat velice uvážlivě s ohledem na menší kapacitu plastové nádrže (plechová pojme 38 litrů, plast se pere se 30). Odbočujeme z dálnice k městečku Nora - dle chtrého průvodce se jedná o dřevěnou ves s výbornou zmrzlimou s příchutí, jak jinak, peprmintu. Hledám stinné parkoviště, neboť nechci opět působit jako vidlák. Zatavuji u jakéhosi nádraží, které je zároveň muzeem starých vraků (pardon vlaků). V tom slyšíme pískot a vidíme kouř valící se zpoza stromů. V mžiku přibíhá více lidí a vytahujíce kamery a foťáky dochází k potvrzení mé předchozí myšlenky - jede vláček parní. Vytahuji tedy také svůj foťák a vytvářím pár rozmazaných fotek. Posléze zjišťuji, že za nádražím je krásné jezero s teplou vodou a popadám tedy triko s olejnatou skvrnou a sám sebe a mířím směr voda. Vypadám nevábně a flekatě a nevzbuzuji mnoho důvěry ani se svojí novou vůni - Natural 95. Ponořím se řástečně do vody a snažím se snýt mastné skvrny - využívám i trika přičemž přihlížející osazenstvo mola nevěřícně kroutí hlavou. Volím raději ústup. Prohlížím si staré vagonky a v jednom z nich je nědo jako vetešnictví. Procházím haraburdím a nalézáme s Dádou krabici plnou sobů - velkých malých a za rozumné ceny. Ouha - při pohledu do peněžensky zjišťuji, že jediná platná měna je Kč a Euro - optám se pána zda-li bere i zmíněné tvrdé měny, načež se usměje a dá najevo, že nikoliv. Kupodivu nebere ani kreditky.. Nevadí, vydáme se do města tam si poradíme - chyba lávky. Zmrzlina je jedině v SEK a casch, banky mají o víkendu zavřeno, směnárny také. Máte smůlo turisté ze západu - jsem v Evropské unii, ale s Eurem si vytřete řiť. Napadá nás, že bychom zašli do blízkého kempu a učinili směnu - no musím říci, že ochota byla úchvatná. Ubytujete se? Vymeníme. Jinak nemáme a tamhle je louka. POděkuji tedy za snahu a zhnusen odcházím. Dojdeme k autu, vyhledáme kemp a modlíme se, aby v něm nebyli tak tvrdošíjně svéhlaví. Zmrzlinu jsme neochutnal a město jsem viděl i hezčí. Vyrážíme tedy přímou cestou do dalšího kempu. Nachází se za jakýmsi průmyslovým centrem, v lesíku a jak jinak u jezera. Domlouváme nocleh a platit že budem někdy příště. Žena majitele nás na kole navede na místo pobytu a my stavíme stan. Porozhlídneme se po okolí a konstatujeme, že je zde poměrně hezky. Vzhledem k tomu, že je sobota, a nemáme žádné peníze, rozhodneme se zde zůstat dny dva. Je tu příjemně, klid, krásna kuchyně, sprchy zadara, a překrásné jezero. U něho při zapadajícím slunci povečeříme a nakonec i vpadneme do samotného jezera - příjemné ochlazení po dalším vařícím dni. To tak někdo jede na sever aby unikl vedrům a ono je ve Švédsku nejtepleji za posledních x let....
 


 


9.8. - Den sedmý - historie zapsaná v šutrech



Vstáváme poměrně později než obvykle - přecijenom stan postavený ve skrytu letitých dubů se toliko neohřívá. Připravujeme snídani a jsme nuceni snídad namísto lavičky nad jezerem u stanu na kameni. Na lavičče u jezera seděl zrzavý Švéd se svojí paní a tvrdíce, že vše je jeho jsme mu nechali jeho pocit vyjímečnosti. Zašli jsme také do recepce protáhnout pobyt s tvrzením, že zaplatíme při odjezdu. Super jsme tedy schopni vyrazit někam - ovšem s oheldem na skutečnost, že jediná hotovost se nachází na kartě. Vyrážíme nejprve na prohlídku Sigurd carving - jedná se o jednu z největších skalních rytin z období Vikingů (o tom nej úspěšně pochybuji - nej kreseb jsem viděli mnoho). Popisuje to jakousi legendu o stavbě mostu na poctu jakéhosi mrtvého muže - v oblasti, kde je dnes souš byla dříve voda. zajímavé místo se zajímavou historií. Následně sedáme opět do plechového oře a za hluku motoru a vypouštění spalin do okolí valíme se v ústrety dalším zajímavostem - tentokráte skanzenu. Je známo, že skanzenů je ve Švédsku mraky ( jméno skanzen je ze švédštiny), ale asi není tak známo, že velká část jich má volný vstup - ideální místo pro vandráky z Čech. Skanzen je poměrně rozlehlý a je vybaven množstvím zajimavých staveb s mnohdy přihlouplým osazenstvem - nejpřihloupější byl v jakémsi vesnickém dřevěném zámečku. Mladík chodící jako páv se zastavil nečekaně rovinul vějíř a spustil hatlamatilku - strašně se divil když na mě takto spustil na mé oslovení - jdi do píči čuráku svadlej - nečekal jsem jeho výbuch za svými zády... V areálu je také mnoho různé zvířeny - koně, husya krásně strakatá prasata - vypadají asi jako já, když vylézam zpod auta. Opustili jsme tedy onen skanzen za doprovodu kvílení jakéhosi důchodce v místním divadélku a nasedli do auta. Dalším cílem je Anundshög - 6 km od Västerås. Zde leží největší pohřební mohyla vysoká 14 metrů s obvodem 60 metrů. Do dnešních dob se nezjistilo, kdo zde byl pohřben, ale s jistou pravděpodobností se očekává, že to bylo několik králů z doby 6. - 10. století n.l. Na tomto vikingském pohřebišti najdeme i pět uměle postavených kamených bloků ve tvaru vikingské lodi. Uprostřed takto postavených kamenů je vždy jeden kámen pravděpodobně symbolizující stěžeň lodi. Dva největší kamenné útvary mají velikost 53 metrů délky, 16 metrů šířky a 51 metrů délky, 25 metrů šířky. Menší tři jsou 35, 28 a 23 metrů dlouhé. Nikde jinde ve Švédsku nenajdete další vikingské pohřebiště, kde by bylo možné vidět více než 5 takových kamenných útvarů. V době naší návštěvy zdejší sbor Viking nebo co to bylo nacvičoval různé tance - Dáda se okamžitě usadila a jala se sledovat toto víření. Za mojí osobu - mít u sebe granát vyzkoušel bych jeho palebnou sílu - takovej bordel jsem ještě neviděl :-)) Nedaleko vikinského pohřebiště leží labyrint z doby několik století před naším letopočtem. Vstup do labyrintu je na stejnou stranu jako je východ slunce a archeologové se domnívají, že byl používán k různých spirituálním obřadům. Jedním z nich mohl být i obřad, kdy se do středu labyrintu postavila dívka a mládenec musel najít bludištěm cestu ke své vyvolené a osvobodit ji. Labyrint byl postaven až ze 3000 kamenů precizně poskládaných vedle sebe. ¨ Po cestě do kempu se stavujeme ve měste Västeras s hloupou úvahou, že bychom rozmněnili alespoň pár euro někde v hotelu. Je to nesmysl - všicni platí kartou, hotovost nemáme. V supermarketu eura neznají a platit se dá pouze kartou - slečna prodavačka nechápe odkud jako přicházíme a když jdeme platit obklíčí nás ochranka. Asi z nás mají strach :-) Nakupujeme Švédské dobroty - chléb ( ve švédsku je vždy sladký) marmeládu, nějaký sýr a samozřejmě pivo. Ceny jsou šílené a nechápu z čeho jsou odvozeny - chleba kolem 25SEK, pivo kolem 15SEK apod. kraviny.. Napojujeme se na dálnici a naloženi nákupem vyrážíme kempu v ústrety - bohužel ej naše cesta pár kilometrů od kempu zastavena zablokovanou dálnicí - nehoda kamiónu nás uvězní na několik hodin v odstavném pruhu. Švédi venčí psi, dovádějí, Ti vybavenější vaří ve svých karavanech večeři a kafe pro okolí. PO dálnici pobíhají psi a v tom všem jako atrakce stojí Karkulka - údiv nad náhradním motorem v kufru, netradičním otvíráním skutečného kufru a celkovou koncepcí vozu je veliký. Objevují se i pamětníci dovozu těchto "aut" na území království a ihned poznamenávají, že neúspěch byl předem zaručen - malý obsah motoru, nízka spolehlivost, malý interiér a celkově nevýkoný stroj nemohl uspět. Když vidím kolem sebe letitá Volva, která mají obsah motoru 2?5 litru a více, pokud možno kombi, tka chápu jejich výtku. PO několika dlohých hodinách jsou odstraněny poslední zbytky nehody a do kempu dorážíme poměrně pozdě. Dáda ihned utíká do jezera a já zatím vařím jakousi syntetickou stravu kosmonautů. PO večeři do jezera hupnu i já, dám si nějaké to pivko a to již všudypřítoní komáři dávají najevo, že ústup je nezbytný. Při pohledu do zrcadla se rozhoduji, že ráno musím zakoupit nějaké holící prostředky jestliže ovšem naleznu banku či směnárnu. Doufejme, že pondělí nám umožní zbavit s enaprosto nepružného eura :-)
 


 


10.8. - Den osmý aneb od kempu ke kempu



Ráno nasedám tedy do červeného autíčka a vyrážím do města - nakoupím nějaké to jídlo a naleznu banku. Vpadnu tam s otvíračkou a hned na bábu u přepážky vypálím -I need to change some money :-) Ona na me jen tak jukne a ať si prý pohodlně sednu. Usadím se a začne výměnný obchod. Jak jsem již psal ve Švédsku se všude platí kartou, tudíž ani v bance nemají po ránu nadité trezory. Z 50 EUR se dostáváme na 350EUR a to už vybíráme i kasu kolegyně. Narvu si posléze obdržené tisíce do pěněženky a spocitem vítězství se vracím do kempu. Tento den bych nazbal spíš jako nudný přesun z kempu do kempu s menší vložkou - nákup vazelíny v místním Bauhausu. je nutno podotknout, že vazelína ve vodní pumpě se dávno vytratila a spokojeně se roztéká po bloku motoru. Nejenžo to nevypadá vábně, ale pumpa je již několik dní na sucho a já nemám nejmenší zájem odrovnat ložiska. Vpadnu tedy do Bauhausu a proplétám se oddělením kýblů, malty, dřeva, nářadí až naleznu oddělení šroubů a olejů. Marně hledám, kde se nachází všem dobře známá pixlička s mazelínou. Svůj boj pomalu vzdávám, když tu si všimnu za vitrínkou podivné pasty na zuby - je popsána hatlamatilkou, ale je naní ložisko v průřezu. Je to ono - vazelína ve formě pasty na zuby. Při pohledu na cenu to se mnou zacloumá - 75SEk je trošku moc na jednu Perličku, ale vybírám tu na níž je uvedena vysoká teplota a cosi o vodě. Zaplatím a malé množství umístím do maznice. Je pravda, že pastovité balení umožňuje dobré dávkování. Únik vazelíny byl tímtoúkonem zastaven, pumpaopět maže a já jsem spokojen. Zadávám adresu dalšího kempu a postupně a neomylně drtíme kilometry. Při odbočení na lesní cestu jsme u cíle - kemp je to pěkný, lesní, levný a zapadlý. Místa na stany jsou opravdu vzácností a takdáváme stan na jedinémožné místo kde je trošku trávy. Vaříme jídlo na dvouplotýnce,jejíž výkon je opravdu tristní -voda začíná být vlažná po půlhodině práce vařiče. je toutrpení a tak s Moulíkem vyrážíme k pláži. Je zima, fouká studený vítr, ale pláž je krásná. Koupání ale vzdáváme. Po najezení se osprchujeme a je už čas se schovat - neůprosné komando komárů nevybíravě útočí....
 


 


11.8. - Den devátý, aneb polnackou na Highcoast



Ráno se vzbudíme ovanuti vánkem od nedalekého moře. Uvařili jsme si čajík na vařiči co nevařil, narvali auto a vyrazli směrem na Hoga kusten. V průvodci se psalo: " jedno z nejnádhernějších míst na celém švédském pobřeží najdete právě zde". Říkám si proč to nezkusit? Když jsme se díval po internetu zaujali mne poměrně dost i fotky onoho místa a těšil jsem se i na High Coast mostík - je to taková velikánská lávka nad zátočinou. nakopnu tedy karkuli a vyjedeme z onoho lesního tábořiště směrem na onu nádheru. Pomalu ukrajujeme kilometry na dálnici, když si všimnu čehosi kovového čouhajícího zpoza lesů. "ten pohled jsem už kdesi viděl" řikám si - a za chvilku je jasno - je to on most lanový, dlouhý a majestátný. Zastavím tedy na odpočívadle, kde se dovídám pár drobností o délce, výšce úsamo si už nepamatuju nic:-)) a vyrážím v ústrety tomuto vynálezu. Již jak s eblížím vzbuzuje to v mých očích údiv - kakrulka je tak malinkatá - dostávám super nápad. Zatavím an mostě a udělám fotku - no nápada pěkný, ale gestikulace okolních řidičů je nějaká divná - ukazují, že jsem jednička, blikají na mne a dokonce i troubí.Nechápu a myslím si cosi o prdeli :-) Kousíček za mostem se nachází jakaási vyhlícková plošina a parkoviště - tak tam zahýbám, a vytvořím si pár snímečků na památku. Dáda na mě kouká jako na blázna, neboť most jí moc nezaujal a nevzbuzuje v ní důvěru. vyrážíme tedy dál k pobřeží do městečka Norrfallskviken - je tam kemp, moře a kousek dál je NP Skuleskogen. Netušil jsme ovšem, že příjhezdová cesta je spíše šotolonová erzeta - neskutečné peklo. Průjezd rychlostí 20km/hod je nutností, neboťjinak hrozí totální omlácení podvozku. Po cestě projíždíme lesem a u cesty je poměrně dost hub - zastavujeme tedy a naplňujeme během chvilky auto pravákama. vyjíždíme opět v ústrety kamenitému terénu, který naštěstí po chvilce končí. nacházíme kemp a ubytujeme se na krásném travnatém kousku uprostřed lesa. Je tokrásný kemp, ale poměrně veliký a zajímavostí je, že ať jdete kam jdete všude je voda :-)Při procházce po okolí nacházíme samozřejmě houby - ať v lesíku u moře tak i po okolí -jen sjme upozorněni místními obyvateli, že zde velmi rádi močí a tak usuzujeme, že houby necháme jiným. Po příchodu zpět děláme smaženici v krásné kuchyni s jídelnou - hlavně v klidu bez okounění čumilů, co že to jako děláme. Po večeři obcházíme i druhoustranu kempu - městečko je v podstatě rybářská osada s velice malebným malým dřevěným kostelíkem. dádapři obchlzce naláza plastový lavůrek,který okamžitě zabavuje a spokojeně v něm následně nosí nádobí do umýváren. Tuto zábavu ostatně Švédové milují a je třeba poznamenat, že jsme vypadali nepatřičně, když jsme tahali nádobí v igelitce - nyní jsme splynuli s davem :-) večer se tedy rozhoduji, že druhý den pojedu do NP a Dáda zlstane s Moukem v kempu a bude pozorovat hemžení... komáři opět útočí, je čas jít spát
 


 


12.8. - Den desátý - NP Skuleskogens



Ráno po snídani se tedy rozhodujeme, že Dáda s Moukem zůstanou v kempu, zatímco já a Verča vyrazíme do NP Skuleskogens, ať si užijeme oněch nádherných výhledů. necháváme tedy vše nezbytné v kempu a vyrážíme k NP. Je nutno podotknout, že auto odlehčené o několik desítek kilo nákladu peláší jak zběsilé. Po chvilce nacházíme odbočku směřující k parku a já se modlím, ať nejedem opět šotolina rallye. Naštěstí se cesta ukazuje jako velmi krásná až postupně dorážíme k parkovišti - není nás zde mnoho, je poměrně brzy ráno. cestu mám již dopředu nastudovanou, ale i zde s eukazuje, že mapky u vstupu doparku jsou nutností. Vcházíme do lesa a po chvilce opět narážíme na semeniště hub - nemáme žádnou tašku, tak houby strkáme do pytlíků. Jejich osud je bohužel po půlce cesty zpečetěn - igelitový pytlík a pochod po nerovném terénu vytvářejí v pytlíku z hub pastu. Z počátku ej cestá poměrně pohodová, ale postupně přitvrzuje, a s blížící se polovinou cesty se jedná spíše o krpál a balancování na ohromných butrácích. Musíme dávat opravdu pozor, něktzeré kameny jsou větší než já a to nejsem zrovna skřítek. Každopádně to co nás přivítá na kopci je neskutečně krásné a musí se zažít - ohromně nádherný výhled na High Coast - zalesněné ostrovy mezi mořem a jezery. jsme unešeni a sníme zde dobrou polovinu zásob sušenek. Sestup se nese opět po šílených cestách a 200m hlubokým kaňonem. opravdu pekelný zážitek. Postupně scházíme až kjezerům, která jsme viděli z nádherné vyhlídky. narážíme na neskutečně krásně vybavené turistické chatky - u nás by z nich nezbylo asi nic...Bohužel návštěvu čechů poznáme poměrně brzdy - v jedné z chatek jsou poházeny odpadky, válí se zde PETky od Poděbradky a všude české nápisy - bezva reklama :-( S postupně přibívajícími kilometry v nohách po šíleném terénu jsem dost unaveni a jsme rádi, že návrat se odehrává v lese podél jezer, kde se občas schladíme. Posbíráme po cestě pár hub tentokrát tak abychom jich neměli mnoho a vydržely. Po návratu k auto a výjezdu se ještě stavujeme v jedné zátiočině, kde udělám pár fotek karkulky a po návratu do kempu obcházíme celé městečko a nacházíme Dádu. Po vydatné houbové polívce je čas se opět schovat do stanu - jako obvykle - komáři útočí. Jen tak mimochodem - Plzeňský zlaťák je ve Švédsku mírně okraden a nemá ani 4,4% alkoholu, ale pouze 3,5 - neboli Primus s nálepkou Prazdrooje :-(
 


 


13.8. - Den jedenáctý - Polňačkou k Sámům



Po ranní snídani a složení potřebného vybavení, nahazíme vše do auta a zaplatíme kemp. Matně si vzpomínám, že při příjezdu dokempu,jsme našli dva křemenáče hned u závory:) zaplatím tedy útratu a vydáváme se opět na oblíbenou šotolinovou rallye - po chvilce a nezbytném průjezdu polňačkou odmítam uhnout z hlavní cesty a dobře dělám - konečně jedeme po asfaltu a neposloucháme pouze mlácení kamenů do podběhů auta. Krájíme opět porci kilometrů a zastavujeme až v Umea - je zde skanzen, muzeum a vše je jak jinak zadarmo. Umea je větší město,poměrně dost osídlené studenty. nacházíme muzeum a vkrádáme se dovnitř - je zde něcoo historii Sámů, lyžování a původního osídlení. nacházím zde i připojení na internet, tak odesílám hromadný email o stavu výpravy a nechávam zde stránku s počasím v češtině :-) po prohlídce muzea procházíme malý skanzen a narážíme na podivnou dřevěnou stavbu a vní velice vstřícného pána - Dáda opět rozjede výzvědnou činnost a pán nám dá kávu, chleba a poměrně dlouho s námi debatuje. vysvětluje nám mnoho ze Sámské kultury a zvyklostí, stavění domů atd. Je zajímavé, jak je svět malý - pán má příbuzné v čechách - konkrétně v Praze, kde mají hotel - hned za tepla jim musí vyklopit, že má ve své chýši skupinu Čechů z Prahy :-) Po dostatečném a zdlouhavém výkladu si ještě dáváme vafle s marmeládou a vracíme se k autu. jedeme do kempu, který jsem snad jako jediný zanesl při plánování trasy do svého seznamu kempů - jakýsi Burea camping u dálnice. Tato cesta se nám málem stáva osudnou - při předjíždění kamionu si onen kamion najednou vzpomene, ýe bude předjíždět také a bez jediného náznaku odbočení nás začne vytlačoovat - za námi auta vedle nás auta - no provětral jsem brzdy velice a byl rád, že jsme to o pár desetinek centimetrl uhrál. Při pohledu na SPZku a vedle ní nálepku SK ve mě hrkne - dobytek a ještě Slovák!!! Při nejbližsí příležitosti ho předjedu a přibrzdím - začne houkat, rozčilovat se a troubit - jedu si tedy svých 60 a při pokusu o předjetí zrychlím... po chvilce vytrestání odjíždím, na co reaguje Slovák pronásledováním karkulky s hlasitým troubením, blikáním a nevím čím ještě - jsme nucen poprvé porušit pravidlo 100 km/hod a holt mu ujedu... jsem pak velmi rád, že dorazíme do kempu - zde ovšem nikdo není a na recepci nápis - ubytujte se aráno se srovnáme. Během večera dojíždí ještě dvě rodiny se stanem a nechávají stan kousek od nás, byť toto místo není pro stany určeno. jedno ej ukrajinská rodinka, která vykoupila celé Švédsko a má problém se vejít do auta vedle tuny nakoupených zybtečností a druhá rodinka je až ze Říma - s ní si měníme adresy a maily a nyní jsme v čilé komunikaci a těšíme se až se ukáží v Praze. kemp je nesmírně nádherný a pasujeme ho an favorita celého našeho putování - nádherná kuchyň, sprchy, spousta atrakcí na vyblbnutí - opravdu paráda. Nakupujeme v blízké samoobsluze nezbytný proviant a uvaříme si těstoviny s houbami - Italové mají jak jinak špagety. Varcejí se z Nordkapu a opět nás varují před zhoršujícím se počasím na severu. Nedáme se zvyklat, jsem už dost daleko, takže cíl je jasný - NP Abisko :-)) je čas jít spát a tak uleháme do stanu, neboť i zde je potok a u potoka, jak jinak...:-))
 


 


14.8. - Den dvanáctý aneb za dřevěnou historií



Ráno nás probouzí poměrně chladné počasí. Stan je celý mokrý a slunce se spoza stromů vylupuje jen velmi neochotně. Připravíme tedy snídani a já začínám pomalu bourat stan - je nutno podotknout, že mokré věci věším po okolí, kde to jenom trošku jde. Mezitím dorazí majitel kempu a nevěřícně kouká na tu spoušť. Přicházíé po chvilce k nám a bez skrupulí si řekne o 100SEK - nestačím se divit a ptám se ještě jednou na uvedenou částku. Po potvrzení mu jí s úsměvem na líci vrážím do ruky a pochvalujeme mu krásný kemp. Je spokojený - ostatně je to oboustranné (průměrná cena za kemp je 150-250SEK). POmalu balíme věci a seznamujeme se s ukrajinskými sousedy - oprašujeme ruštinu a sousedé jsou evidentně nadšeni, že jim někdo rozumí. Loučíme se také s Italskou rodinkou a zatímco vyrážíme vyměnit opět nejaké peníze, Italové již odjíždějí domů. Po návratu je nezbytné vyrazit. Vyfotím se ještě okolí a vracíme se opět na dálnici. Původní záměr je přespat v Pitea (označované jako severské Nice), ale vzhledem k upozorněním na přílišnou drahost se rozhoduji posunout o kousek dál - do zátočiny na konci Botnického zálivu. Po cestě odbočuji směrem na Gemmelstad - opět jedna památke ze seznamu světového dědictví UNESCO. Jedná se o krásnou vesnici sestavenou pouze a jenom z dřevěných staveb a na náměstí vévodí ohromný kostel. Nejprve ale vyrážíme k jakémusi skanzenu - no lidí mnoho, ovšem otevřených chaloupek minimum. Až na obvyklé flekaté prase zde v podstatě nic není. Vracíme se tedy zpět do městečka a pricházíme mezi domky a krámky - v jednom z nich se zastavujeme, ale při pohledu na ceny ručně tvořenýcj koženýcg výrobků padáme do mdlob. Ne na to opravdu nemáme. Obcházíme městečko, kostelík a já mačkám fotoaparát jako zběsilý - městečko je opravdu kouzelné. Vracíme se zpětk auto a jedeme dále podál pobřeží až do našeho cíle - kempu na větrné hůrce. PO cestě ještě stavíme u majáku v malé zátočině. Po příjezdu do kempu shledáváme, že se jedná o jakousi lesní parafrázi - stan stavíme na šíleném šiškovitém místě mezi jezerem a mořem,kdeneuvěřitelně fouká. Tento kemp označujeme jako nejhorší a působí opravdu otřesně - nebýt nově postavené pidi kuchyňky a sociálek není zde vůbec nic, než moře plné šutrů a les plný bordelu. Celou dobu neskutečně fouká a tak jsem nucen stan pečlivě přikolíkovat. Při prohlídce okolí zjišťujeme, že je všude kolem nás velké množství bobků - místní strejcové nás ujišťují, že jde o bobky pana Losa a já pookřeju. Tuto noc se v podstatě nevyspíma neustále poslouchám zvuky okolí - jednak představa dvoutunového monstra padnuvšího an stan není lákavá a jednak bych ho kurva už rád viděl. Bohužel ani jedno z přání se nedaří naplnit a já tek pouze kolem půl čtvrté slyším jasné troubení v okolí a fotím v podstatě nezapadající slunce nad jezerem. Nakonec tedy aspoň an dvě hoďky usnu...
 


 


15.8. - Den třináctý den plný překvapení



Po probuzení do, jak jinak než větrného rána, se rozhodneme s Dádou skočit do moře - v té době si myslíme, že je to moře,ale voda je neje ledová a klidná, ale také sladká - další podvod :-( Osazenstvo kempu se pohodlně usadí na svých křesílkách a koukají jak dva magoři lezou do ledové vody - paráda. Chvílku to trvá a ja nacvičuji všemožné sviky zatímco Dáda již plave. Nakonec tam skočím i já a musím oknstatovat, že je to úžasné. NAkonec skočíme i na druhé straně do skutečného moře a tímto si myslíme,že je kapitola koupání v moři definitivně uzavřená. Je čas pobalit a vyrazit z tohoto kempu hrůzy - při placení nám ještě správce odjíždí kamsi neznámo kam. čekáme pár minut než s evrátí a s radostí platíme a odjíždíme - tady nás už nikdy nikdo neuvidí.... Tento den je opravdu zlomový - konečně se opravdu blížíme vytouženému cíli - a to je NP Abisko a potažmo Laponsko. Nutno podotknout, že se jedná o vyčerpávající cestu dlouhou bezmále 450km, takže není opravdu o co stát. Vyrážíme nejprve za úžasnými vodpády v Jockfall. Během cesty dochází ke zlomovému okamžiku - ano překračujeme polární kruh. PO nezbytné zastávce a vytvoření památečních fotek opět usedáme do voozu, ale s pocitem, že jsme splnili velkou část cesty. jak si tak jedu pokojně cestou najednou se z lesu vynoří cosijako jelen - ale není to jelen. Je to první setkání se sobem a rovnou tváří v tvář s autem. Prudce brzdím a zbytek cesty jedu už opatrněji, připraven kdykoliv zabrzdit - a že to je parkrát oprabvdu nezbytné. V městečku Jockfall chvilku bloudíme. Tak z logiky věci je jasné, že se vodopády nacházejí dole u řeky tak otáčíme a to co spatřujeme je opravdu nádherné. Nejsou to klasické vodopády, spíše peřeje an rozbouřené řece, ale strávíme zde poměrně dlouhou dobu. Já mezitím v čína dírkatých botech lezu po kluzkých kamenech a čekám kdy se vykoupu - naštěstí se tak nestane. U odpočívadla dáváme kyslé rybičky a v tom přijíždí parta Slováků v BMW a Volvu - koukají na nás jak ty kyselé rybičky (pomyslím si cosi o prdeli a vyrážím na další cestu). Po cestě zpět na dálnic opět narážíme na soby - ale tentokrát stojící na silnici - já s údivem brzdím a čekám, kdežto přijíždějící stařena z protějšího směru sahá po klaksonu - sob naučn na tento signál zareagovat hbytě skáče do příkopu a mizí. Mám další poznatek - na soba se troubí. Po cestě jich ještě pár potkáme, ale je nutné přidat. Čeká nás pořád ještě šílená porce kilometrů. Pokračujeme dále směrem ke Kiruně a zde přichází další zrada a překvápko - oprava dálnic na Sámský způsob. Představte si úsek v délce 15-20 km, který je naprosto zbaven asfaltového povrchu a místo něj je místy štěrk, místy bahno a místy kombinace obojího. Vše je korunováno dírami velikosti půlky našeho auta - opravdu síla. Tuto krásnou vložku potkáme po cestě třikrát a pokaždé mě jímá hrůza - nakonec to odnáší čelní sklo, kteréje poznamenaná ránou od kamene naproti projíždějícího šílence. S přibývajícími kilometry je slunečná obloha vystřídána mraky, které se nakonec změní v černou tmu, z které se začnou spouštět neskutečné proudy vody - pneumatiky naštěstí drží, ale stěrače byť stírají, tak nestíhají. Je to opravdu šílený pohled na čarné mraky před námi. PO několika kilometrech se dostáváme opět na suchou silnici, ale je jasné, že dnes spát ve stanu nebudeme - stále mrholí a je šílená zima. Po příjezdu do Abiska zjiš´tujeme, že místní kemp je vyprodaný, ubytovna neskutečně drahá a tak jedeme do dalšího městečka Bjorklindem. Zde je hotel, ale také krásné chatičky. Krásne opravdu jsou, ale také řádně mastné. Slečna vrecepci nabízí standard bez sauny a nebo exclusiv - přerušuju její příval vymožeností a chci standard - cena je tedy silně nestandardní - 850SEK na noc! Nedá se nic dělat - leje, na teploměru je 8 stup'nů, nejsme blázni. zajíždíme k chatce a po jejím otevření jsme překvapeni - topení, sprcha, sušička prádla, naprosto vybavená kuchyň, televize a hlavně postel - vše součástí chaty. Krása - rozhodujeme se, že nebude.li pršet zůstaneme zde o den déle, i když je cena opravdu pekelná a užíváme si vymoženosti jako je postel, možnost zatopit si a kocháme se neskutečným výhledem na jezero pod námi. Jsme totálně orvaní, unavení, ale uvědomujeme si, že jsme to opravdu dokázali a te´d nás čeká již jen zhruba 3,5tis km návratu. Usínáme s pocitem blaženosti a bez komárů :-)
 


 


16.8. - Den čtrnáctý - toulky "Českou" divočinou



Ráno se porbouzíme do zamračeného a pošmourného rána. nejsem si zcela jist, zda-li tedy zůstaneme, či nikolivěk. Po poradě s Dádou padne rozhodnutí, že to riskneme - já půjdu do NP Abisko a Dáda zůstane v okolí, neboť se jí obnovilo zranění nohy. Dojdeme tedy na recepci zaplatit dalšínehoráznou bombu za ubytování a já se připravím na výjezd směr NP Abisko. Venku je stále pošmourno, ale je vidět, že počasí se umoudřuje a déšt se nepředpokládá. Usadáme tdy do Karkule a popojíždím zhruba 10km zpět na parkoviště u místního Infocentra. Již druhý den zde stojí Škoda Octavia s označením O2 a pražskou poznávací značkou - vedle ní je místo, a tak karkuli fláknu hned vedle. V infu si zjistím potřebné informace a vyrážím na cestu skrze NP Abisko. Cesta je podmáčená a plná bahna - aby ne po noční šílené prutrži mračen. Je stále zataženo, ale neprší. JDu krásnou cestou podél potoka a užívám si konečně krásy okolní přírody - i když velká část kopců je stále zahalena oparem. Cesta je celkově velmi příjemná s občasným broděním bahnem, ale nejsou zde žádne velké kameny, napoka během cesty zdolávám tři lanové mosty (ještě, že Dáda zůstala v chatě - to houpání mostu není nejpřijemnější). Postupně se počasí umoudřuje a já spatřuji úžasné výhledy, krásné vodopády na divoké řece a v neposlední řadě také spousty hub. V jednom nedalekém údolíčku spatřuji také stádo naprosto ochočených sobů - jsou opravdu nádherní, snažíms e udělat si pár snímků. Dorážím až na konec cesty, kde je jakási menší chata s obsluhou - kupuji si zde čaj a pojím něco málo ze svých zásob - únava a vyčerpanost se projevují a já cítím, že těch 12 kilometrů úplně všude. Pobavím se z místním správcem o tom, že zanedlouho už přijde první sníh a je třeba očekávat zimu - aby ne jsme skoro 300km za ssverním kruhem. Bohužel návrat je stejnou cestou po které jsem přišel, ale vzhledem k tomu, že počasí se umoudřuje, tak to ani tolik nevadí. S tím počasím jsem to poněkud zakřikl - během 10 minut se přižene opět sprcha, která mě nutí se zabalit do bundy a vyčkat pod nejbližším stromem. Během návratu už méně fotím, ale o to více sbírám hub. Kalhoty jsou již do půlky nohavic obaleny bahnem a únava je stále víc cítit - poslední kilometry zdolávám se sebzapřením. Ale konec cesty dává nahlédnout do krásné scenérie řeky deroucí se skalním průryvem - opravdu působivé. Přicházím zpět k autu a nestačím se divit - počet vozu Škoda v jedné řadě se rozrostl o Roomstra, SPZka je také pražská a z nedaleko odstavené dodávky přiběhně paní a krásnou češtinou spustí: "Jak je v parku a jaké bylo počasí?" Nestačím se divit - 300km za polárním kruhem taková koncentrace Čechů. Pobavíme se o zdolaných cestách, o počasí, které se má evidentně dále kazit a o kráse Švédské přírody. Nasedám unavený do auta a dojíždím do chaty. Po příjezdu je chata prázdná - Dáda s Verčou a Moukem jsou kdesi na výletě, ale na stole je ohromná hromada hub. Přidám s vojí porci a vyrážím zpět do města pro chleba a vajíčka. Je třeba podotknout, že máme i strouhanku z polystyrenoveho chleba - holt zde neznají strouhanku z rohlíku - na možné obalení hlaviček hub. Přijíždím zpět k infocentru a když vidím ceny potravin, sedám zpět do auta s cílem nalézt nějaký supermarket - to se posléza podaří, pouze jsem udiven velikolstí nabízeného zboží. To že krájený sýr se prodává v baleních od 1,5 kg nahoru jsem si už zvykl, ale že by někde pordávali potraviny na štangle salámu, 5ti kilová kola sýra apod. to jsem ještě neviděl. Holt divočina a na nákup se jezdí jednou za měsíc. Kupuji nějaký sladký chleba (ve Švédsku neumí chleba jinak než sladký, bonbóny naopak slané apod :-)), a mimo to jakési menší placky s nápisem značící Laponský chléb (ten se osvědčil a posléze ho konzumuje poměrně často - zasytí a není sladký :-)) Kupuji i nějaké bonbóny - balení jak jinak od 0,5 kg nahoru. Po návratu na chatu přichází i Dáda nadšená okolní přírodou. Udělali si menší výlet po okolí a jsou naprosto uchváceni - já ostatně také. vypráví i o setkání s místním Laponcem, který provizuje psí spřežení - podotýkám, že mám práci pro Moulíka, který stačil rozbít zip u stanu - holt si musí na opravu vydělat. K večeři si uděláme obalované hlavičky hub - nutno podotknout, že koncentrace červů je v houbách šílená, ale nevadí nám to, hub je všude dostatek :-) Dám si opět nějaké místní lahodné pivko a pozdě k večeru spokojeně uleháme - Laponsko si nás opravdu dostalo.
 


 


17.8. - Den patnáctý aneb opuštění Severu



Ráno nás budí prokukující sluníčko zpoza mraků - že by se konečně udělalo lépe? Kdepak - po zabalení, úklidu a najezení se vydáváme vrátit klíče a v recepci nás ujišťují, že během dopoledne se počasí zhorší a bude opět pršet. Vydávám se ještě na okolní kopce - tam kde byla včera Dáda a jsem ohromen - nádherné výhledy na okolní krajinu, bystřina deroucí se skrze kopce s úchvatně čistou vodou. A jako třešnička na dortu vykukuje Lapporten - hora, která se nazývá bránou do Laponska. Udělám nezbytné zfotodokumentování a vracím se zpět k autu. Po cestě se stavujeme opět v supermarketu a kupujeme nezbytné dárky a opět půlkila bonbónů a laponské placky. Já se pomalu, ale jistě připravuji na návrat přes dobře známé šotolinové erzety. Nutno podtknout, že práce na nich pokročili a místama je už dokonalý asfalt - ale horký, místama je štěrk do výšky podlahy auta (takže anstává brodění) a místama je tankodrom. Průměrná rychlost v těchto úsecích klesá někam ke 20km/hod. Návrat se odehrává průjezdem pustinou, krásnou přírodou bez lidí, měst a benzínových pump - je nutné velmi obezřetně tankovat a hlídat stav benzínu v nádrži. Po cestě narážíme opět na stádo sobů a je to takové naše malé rozloučení s touto kouzelnou krajinou. Do laponska se chceme určitě jednou vrátit. ¨ Cesta pokračuje s občasnou zastávkou až do městečka Arvidsjaur - je zde kemp a také stará sámská vesnička. Po postavení stanu dojdu pro nákup nezbytných potravin a ve chvíli kdy se vrátím, Dáda už vaří a čile komunikuje s kolegy ze Švýcar. Paní se zranila práve v NP Abisko (vyvrknutý kotník, odkud jí letecky dopravili sem a zde čekají na autobus do Stockholmu a poté letadlo zpět. Nezávidím jim - nateklá fialovomodrá noha nevěští nic dobrého. Se zapadajícím sluníčkem přituhuje - přeci jen dva dny spaní v pohodlné posteli dělají svoje. Připravujeme i možný úkryt v blízké jídelně - krásná dřevěna stavba, kde je opravdu teplo, ale nakonec vydržíme ve stanu i přes noc.
 


 


18.8. - Den šestnáctý - opět dřevo a jen dřevo



Ráno nás budí pěkná kosa - na to že je srpen, je venku kolem 10ti stupňů. Uděláme nezbytnou snídani a vyrazíme na obhlídku města. Po cestě vracíme zálohované plechovky od piva a stavujeme se v blízkém infocentru. Mají zde spousty krásnýcg věcí a hlavně nádherná trička - neodolám a zakoupím je. V cestě probíhá čilý stavební ruch a tak se proplétáme rozbitou silnicí až k malému plácku s původními Sámskými stavbami - jeden tip už známe z předchozí návštěvy, ale zde jsou i takové větší kurníčky pro slepice. Na některých je vytesán i rok výroby - 1880 - a je to tedy na stavbách znát. Nakukujeme i do jedné chalpuky a já zde kupuji ručně dělaný přívěšek na klíče v sámských barvách - dárek pro Karkulku. Při návratu se stavujeme ještě v místním dřevěníém kostelíku - je moc krásný, ale já plánuji ještě navštívit největší dřevěný kostel Švédska ve Stensele. Je to k němu kousek cesty, ale opravdu stojí za návštěvu - zdálky by člověk ani neřekl, že je kostel celý dřevěný - opravdu monumentální stavba. Švédské silnice a zejména šotolinové erzety si po cestě vybírají svoji daň - již delší dobu pozoruji, že auto je jaksi neklidné, tak zastavuji a při pohledu na zadní kolo je jasno - zase jsem píchl. Vrážím pod auto svůj pseudohever a po úmorné snaze se mi daří sundat píchlé kolo. Na jeho místo nasazuji rezervu OR34 - no tvrdá guma, přeložené auto - kombinace k pohledání... na tomto provizoriu jedeme asi 120 kiláků a je pravda, že si pomalu zvykám na ustřelující zadek. Ve měste Ostersund se pokoušíme nalézt kemp - je to tedy poměrně síla ješte za účasti policie. Při průjezdu městem zmatu navigaci natolik, že me navede špatným směrem - rozhodnu se tedy otočit na dvourpoudé silnici přes plnou čáru - během chvilky se na mě nalepí červený Saab a vytrvale se mě srží i při dalším přestupku - přejezd do zakázaného směru odbočení. navigace žvatlá nesmysle, ale nakonec se chytne a já dojedu ke kempu - Saab je stále za mnou. Ihned po vystoupení za auta vyleze starší pán ze saabu, vytahuje protmonku a v ní je průkaz s nápisem Polis - krve by se ve mě nedořezal. V hlavě si promítám počet přestupků, kdy se za mnou držel onen Saab. Pán pozdraví a slušně se mě optá kolik jsme toho jako vypil - říkám nic proč jako. Ukazuje, že jsem jel jak opilí a v tu chvíli je jasno - podhuštěná a tvrdá OR34 a přeložené auto vytvářeli smrtelnou kombinaci - prostě jsem měl co dělat udržet karkuli na silnici. Vše se vysvětlí, pán se omluví a popřeje šťastnou cestu - za odměnu dá ještě popis, jak se dostat k pneuservisu. V kempu již není žádná obsluh a a při pohledu na kemp jsme i rádi - hrůza. neteče teplá voda, v kuchyňkách nablito, nikde nikdo a ještě kemp na kopci. kde vydatně fouká. Tak tady ne - jedeme dolů do města kde by měl být další kemp. Nebudu nalhávat opět poměrně šílený - recepce zavřená, kemp u místního fotbalového stadionu - stan není kam dát a všude plac pouze pro pojízdné domky za auto. Snažím se zoufale najít místo, ale vzdávám to. Při pohledu do brožury mapující kempy v okolí se rozhoduji vše vsadit an kemp asi 20 km od města. Dojíždíme již za tmy a v recepsi samozřejmě nikdo - voláme na tel. číslo uvedené na dveřích, ale pán odmítá přijet. Sprchy zamčené, kuchyň zamčená - no paráda. Ale je již tam nalézáme plácek a stan stavíme. Verča najde klíč od kuchyně ukrytý ve schránce u dveří a tak si uvaříme jídlo. Je opět zima a tak jdeme spát... No spát ve tři ráno pmatený Nor ve vedlejším karavanu spustí diskotéhu a vydrží mu to než padne an hubu.. opravdu paráda...kemp hrůzy s pomateným osazenstvem... jsem rozhodnut požadovat slevu za ubytování až se pan správce uráčí ráno dorazit...
 


 


19.8. - Den sedmnáctý aneb útěk bez placení



Ráno nás probouzí kejhání divokých hus a zima. jdeme si uvařit snídani a pomalu balíme věci - snad správce dorazí než bude třeba opustit tuto lokalitu. Já ještě odjedu s autem do Orebra nechat vyměnit duši u kola - budím zde menší pozdvižení. Na auto koukají jak blázni a při zvednutí nechapou, kde mám umístěn motor - probíhá focení nebohého vozu a při placení zase padám - 260SEK je trošku hodně ne? za to mám u nás plášť... no jo Švédsko je drahé Po příjezdu se jdu ještě vysprchovat, ale v tom dojde k totálnímu rozhodnutí - z ničeho nic přestane jít voda i elektrika. Já namazaný mýdlem, se naštvaně otírám ručníkem a vycházím ven ze sprch. To už i osazenstvo kempu vylézá ze svých příbytků a diví se co se jako děje. Je kolem 10té hodiny ranní a správce stále nikde. Máme zabaleno a jelikož nebere ani telefon startuji a odjíždím. Není za co platit - nemám ani pocit provinění. Další cíl je jakási ritina v kamenech u města Glosa - nacházíme toto místo poměrně snadno a mimo rytiny je zde k vidění také dům mrtvol - neboli nohy Losů a sobu, jejich kůže, lebky apod. Dále stavení z doby kamenné, opět obklopené kosterními pozůstatky losů. Romantické místo jen co je pravda. Po cestě se ještě stavujeme na vafle z marmeládou z nějaké místní brusinky - chutná poměrně dobře, jen ta cena... majitel má v baráčku také krásné muzeum o místních švadlenách. Posilněni vaflemi vyrážíme na další cestu. PO cestě se stavujeme ještě u krásného dřevěného kostelíká s nádhernou výzdobou. Každopádně to se již blížíme dalšímu cíli - kemp v Orsa. Je třeba podotknout, že nyní jsem již více v autě a zdoláváme poměrně dost šílené vzdálenosti. Času je málo a města jsou od sebe také poměrně daleko. Dojíždíme do zdejšího kempu a prvotní místo stavbystanu zavrhujeme - není zde kuchyně za to šílený zápach fekálií. Posunujeme se o kus dál, což nelobě nese jakási místní stařena - přijela spolu s dědulou. dědula má vlastní Mondeo a vlastní ubytovací kapacitu (v podobě karavanu) a právě naše místo se jim zalíbilo. Mají smůlu. Bába si pronajímá chatičku - to jsem nepochopil a má u ní také vlastní nové Mondeo... hrůza.... po večeři je čas se umýt a jít spát - komáři opět útočí...
 


 


20.8. - Den osmnáctý - dřevěný koník stojí balík



Ráno vykukujeme ze stanu a vidíme, že šílená důchodkyně již komanduje dědulu. Já zatím obcházím okolí a dělám pár snímků. Dáda mezitím připraví snídani a ochotně pomůže dědulovi s vodou - za to si vyslouží pozvání od semetriky, které s díky odmítá. Bába zavelí odjezd a než se stačíme nasoukat do auta už jede k recepci. Jdu také na recepci zaplatit a nestačím valit bulvy - babča neodjíždí, jen bere luxusní apartmán all in one. Já pokojně zaplatím a odjíždíme směr Mora, respektive Nusnas a její výrobnu Dalarského dřevěného koníka. Výrobny jsou zde dvě a dá se projít i samotnou výrobnou. Celkem to těm lidem ani nezávidím - prach, smrad z barev a desítky okounějících turistů. Dostáváme se do krámku, kde tyto koníky prodávají a naše idea, přivést domů nějakého velice rychle bere za své - koník velikosti konipáska za 100SEK, koník, kterého už i vidíte od 165SEK až po luxusní kobyly za 3500. Díky nechci... procházíme i konkurenci a ceny se neliší, ale to by nebyl Čech aby si nenašel výprodej - a tam nakupujeme.. ceny přívětivé, dárky krásné... naše další cesta je spíše nuda a polykání silničního prachu . Ubytujeme se ve velice krásném, tichém a rodinném kempu - opravdu nádhera. Vše je korunováno příjemnými lidmi, s nimiž si Dáda, jak jinak, povídá. K moři se bohužel dostáváme až večer a vracíme se za tmy v ukrutném lijáku. Počasí se bohužel už zlepšit odmítá a tak uleháme v průtrži mračen do stanu s obavou, zda-li Jurek dostojí své pověsti...
 


 


21.8. - Den devatenáctý - rozloučení se severem



Ráno leje v pdstatě až do 9ti hodin - celou noc prochcalo, takže je všude mokro a obloha stále zatažená. Najíme se a jelikož z kempu nemusíme spěchat, rozhodujeme se bez nálože podívat na kamenou loď (pohřebiště). Hned u výjezdu je mě divné chování předku a při pohledu na přední kolo asi vím proč - ano tušíte správně, opět přichází na řadu OR34 :-)) Zjišťujeme, kde je nejbližší pneuservis a jedeme tam. Dílna velká jak kráva, nádherně čistá, ale v ní jeden maník co evidentně nestíhá - posa´dte se a vyčkejte tak 20 min. Dáda si dá kafe zadara a já si prohlížím ráfky na zdi pověšené. Mezitím dojíždí další dvě auta s podobným problémem - jak tak na to koukám, je zde asi pneuservis dobrá živnost. Po 20ti minutách, pán bere kolo a za chvíli se vrací. Ukazuje, že povolilo zalití ventilku do gumy a tudy to utíká - komentuje to slovy shit fucking shit :-) bere si za operaci 200SEK a nechá mě, abych si u něj na dílne kolo prohodil - od té doby je jízda nad 100km hruza - vše klepe, kola nevyvážená (což trvá doposud:-)). Nakonec po zhruba hodince jedenem na pohřebiště několika válečných lodí - na tuto památku zde stojí jediná loď a to kamnná. Po cestě k pohřebišti potkáváme odstavenou Škodu 120 - ale v protisměru a nejsem schopen se k ní dostat - škoda. Po prohlédnutí se vracíme zpět do kempu, kde balíme a víme, že dnešek je náš poslední den ve Švédsku. Další zastávkou jsou kamnné rytiny v Tanumshede - ohromné množství rytin an několika kamenech v okruhu několika km - strávíme zde poměrně dlouhou dobu a je jasné, že návrat domů bude ještě adrenalin ( je něco po 15té hodině). Jedna z karet na benzín už odmítá benzín vydat, peněz je pomálu a tak jsme rádi, že se vytratíme. Za poslední hotovost bereme po cestě benzín na dálnici a frčíme směrem na Malmo. cesta je to šílená a nakonec vzdávám možnost jet přes oresund a stáčím vozidlo na Helsingborg. je to dost šílené rozhodnutí, ale na přejezd mám jen 120 EUR. Přejezd do Dánska na helsinger trvá zhruba 25 minut, ale sem dojíždíme již za tmy. Při výjezdu přijedu k první pumpě, ale ta odmítá vydat benzín an mijí kartu, načež nakonu stojan - ten odolá, ale můj palec zmodrá :-) Dojedeme tedy k jiné pumpě, kde za natankování a platbu kartou strhávají ještě nějaký poplatek navíc - mám ohromnou radost. Při pohledu na okolí, na různé gangy a divná individua nasedáme do auata a rozhodneme se přejet celé Dánsko bez zastavení. Je už řádná tma, já jsem poměrně dost unavený, ale i přesto jedu co to jde - po cestě je spousta uzavírek, což je signalizováno blikající aparaturou hodnou Matějské pouti. Stavíme ještě na jedné pumpě, kde dolívám benál říznutej biolihem - karkuli to neskutečně svědčí a ožije. Pumpa samotná je hnusná až odporná, špinavá a zatuchlá - hrozný šok po vymydleném Švédsku. Při pohledu na lístek trajektu zjišťuji, že jsem koupil nějaký špatný lístek a místo do Rostocku jedeme trajektem do Puttgarden - kamsi do bývalého NSR. Naloďujeme se na trajekt někdy kolem 2hé hodiny ranní, totálně utahaní a orvaní spolu s bandou Skautů. Na trajektru utratím poslední drobné SEK, neboť jsme celý den nejedli. Já hned usínám a celou cestu prospím - bohužel trajekt jede jen chvilku a tak se vyspím asi 30min. Sedáme do auta a zelení mužíčkové nás už opět vyhánějí. Já jsem již docela tuhý, ale není zbytí - snažíme se najít nějakou zapadlou vesničku, místo ke spaní, ale nedaří se a tak pokračujeme dál. U další pumpy beru benzín za zbytek 10EUR a ptáme se na možnsot přespání - v autě je to zhola nemožné. Pán nás odkazuje nakempy v okolí, ale jsou dvě ráno. Samozřejmě jsme v Něměcku - kempy zavřené na závoru, takže na to kašlu a jedu dál... Kolem 4te ráno mám všeho plné zuby a zastavuji kdesi na výpadovce - vyhazuji ven karimatku a lehnu si na zem k autu - Dáda mezitím spí v autě. Spím asi hodinu, neboť padá intenzivně rosa a u místa kde spíme je McBastard, kam jezdí stále někdo dělat bordel. Kolem půl šesté nasedám opět za volant a jedeme dál. docela se probouzím a na to že jsem spal necelou hoďku a půl a snědl jeden malý touast se sýrem se docela i držím. Nabíráme směr Berlín a valíme další a další kilometry. U jedné z dalších benzínek se snažím anbrat do kanystru vodu, ale bohužel tam teče jen teplá, takto neúspěšně bojuejeme s další a dlaší pumpou až u jedné Dáda ukecá obsluhu a Ti nám dají aspoň litr vody. na nejbližším odpočívadle zastavuji a dáváme polívku. Je klem 11ti ráno a je to v podstatě první větší jídlo od výjezdu ze Švédska. Já si asi na 20 minut schrupnu v autě na sedačce a Dáda zatím debatuje s místními Švédy. Snažíme se spojit s rodinou, u níž máme polovinu bagáže - marně. Sedáme do auta a jedeme tedy jejich směrem. Dorážíme sem někdy kolem druhé hodiny odpoledne - totálně unavení a zapocení. Jsme uvítáni kafem, čajem a chlebem s marmeládou. Pro mě je to vítaný odpočinek, neboť za volantem trávím bezmála 21 hodin v kuse. Popisujeme své zážitky a dojmy, najíme se a nakládámě opět karkuli až po střechu. Ukazuje se, že toto jídlo jsme ani nepotřebovali. Nyní už zbývá jen kousek - cesta po dálnici na Dráž´dany, Teplice a Praha. Další kilometry krájíme neskutečně a já šlapu na plynový pedál co to jde - místy jedu 130 a auto drží. Bohužel zadní čelo je kompletně od oleje a gufero v mrkvi u převodovky je totalně kaput. Příjezd do Čech je šok - špína, bordel, žádné moře a hulváti an silnicích... opravdu návrat jak má být. Valíme desítky a desítky kilometrů a kolem 6té odpoledne se nacházíme 5km od Prahy - beru zde poslední benzín, nakupujeme sýr, tatarku a hranolky a na přivítanou si uděláme smažák a zapíjíme to Plzní :-))

 

 


 


- Závěrečná rady, shrnutí a doporučení....



Co říci na závěr - Švédsko je nádherná a úžasná krajina, plná kontrastů a zajímavostí. Na jedné straně krásné moře, jezera a na druhé úžasné hory a příroda - města soudit nemohu, těm jsme se záměrně vyhýbali. Lidé jsou rozpůlení, stejně jako Švédsko samo - jižní část je plná velký měst, bohatých jedinců, kteří jsou ovšem odtažití a ne zrovna příjemní. Není se čemu divit - množství uprchlíků a přistěhovalců je vnímáno asi jako všude, ne zrovna pozitivně. Holt jsi ve Švédsku, nauč se mluvit švédsky, a buď stále připraven na odpálkování - jsi cizinec. Naopak od středu nahoru jsou lidé příjemní, rádi si s vámi popovídají, jsou ochotni pomoci a poradit. Silnice jsou vesměs bez výmolů a děr - až na místa kde se opravuje vozovka - tam je třeba být ostražitý. Švédové jsou vyrovnaní a nepospíchají - na silních nepředjíždějí (až na vyjímky) a jsou schopni jet za kamionem 60 km/hod klidně i desítky kilometrů. Je třeba se připravit i na to, že jakmile začnete předjíždět strhne se vřava a za Vás se přilepí alespoň jedno dvě auta - tzn. mít opravdu jistotu, že předjetí je možné. Na severu poměrně rádi do cest skáčou sobi, takže být ve střehu se jistě vyplatí. Rychlostní limity jsou drsne nastaveny - já jel plus mínus 10Km/hod navíc a nebyl problém. Je třeba počítat s vyšší koncentrací pevných radarů na naprosto nečekaných místech - zde vydatně pomůže navigace, která na ně včas upozorní. Ve městech se naopak vyplatí dodržovat rychlost a jezdit dle předpisů - obvykle si na Vás vyšlápne civilní auto aniž cokoliv poznáte - a hle ona to Polis :-) Benzín - VEMTE SI KREDITNÍ KARTU - to je základní rada. Dobrých 60% benzínek je bez obsluhy a benzín vydá jen na základě vložení karty a zadání PIN. Je lépe míti karty alespoň dvě - např. Mastercard a Visacard - občas je problém s jedním z uvedených tipů a pomůže použití toho druhého. Druhá pravda - benzímn je na těchto pumpách mnohem levnější. Co jsem tak vypozoroval, nejlevněji koupíte u JET, a poté u Q8. Statoil zase nabízí 95,96,98ku. Setkal jsme se i s benzínkou, která brala bankovky namísto karty, ale to považuji spíše za vyjímku, stejně jako automat na kartu mluvící jinak než Švédsky :-) Auta - máte-li Volvo jste In - prostě dobrých 80% aut je volvo, občas nějaký SAAB a zbytek paběrkuje. mezitím jezdí velké procento starých amerických aut - krása. Vše obvykle na benzín, ale naftu běžně koupíte. Potraviny - jsou dražší a to výrazně. Zavedl jsem obecnou formulku - cena stejná, jen ve Švédských korunách - tzn, vše si vynásobte cca 2,6-3x :-)) Opět platí se spíše kartami - Švéd jich má obvykle alespoň 5-10 a různě je střídá...Pivo je nic moc, ale dá se - jen stoji průměrně 15SEK Peníze - EURO je k ničemu - maximálně vyměnit v bance (s poplatkem 50SEK) nebo ve směnárnách - pozor pouze ve všední dny. O víkendu nerozmněníte nic ani ve městech... Ubytování - kempy, kempy a zase kempy - vybavené, příjemné a cena kolem 150-250SEK (dle lokality, vybavenosti a počtu hvězdiček). Nutné zakoupit camping card (stála 130SEK) - bez ní Vás nikde neubytují a platí v celé Skandinávii. Občas jsou sprchy na 5SEK, ale je dobré si v prvním kempu vzít příručku, která mapuje veškeré kempy a informace o placené sprše, elektrice apod. jsou zde uvedeny (někde i ceny za ubytování) a tato brožurka s evydává na každý rok nová, takže je zde záruka aktuálních dat. Komáři - kapitola sama pro sebe - jsou všude, mizí jen ve chvíli, kdy slunce začne pálit. Ráno a v podvečer naopak útočí. NEBERTE SI Z ČR REPELENTY - NEÚČINKUJÍ!!! Repelenty jsme kupovali až na místě v lékárně - jsou drahé, ale fungují :)) ----------------------------------------------------------- Shrnutí naší cesty - najeto bezmála 7tis km, spotřeba benzínu neznámá, spotřeba oilu v motoru cca 1l, z pževodovky jen únik. Třikráít jsem měl defekt - je dobré si vzít suše sebou, vyjde to levněji. Bombu na vaření jsme táhli víceméně zbytečně, neboť v kempech je sporák. byli jsme celkově nadšeni a to zejména Laponskem - úchvatná a nádherná příroda, podobná Kanadě. Dnes již věřím tvrzení, kdo zd ejednou byl, musí se vrátit. Sna za dva roky, při průjezdu do Norska :)) JEDINÉ ZKLAMÁNÍ - LOSA JSME NEPOTKALI :-(

 

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.