Rumunsko 2009

5.7.2009 - Cesta vlakem



Po rodinné oslavě mých narozenin v Kopidlně, která byla kupodivu decentní, jsme vyrazili v 11:30 do Hořátve. Mamka nám upekla řízky, abychom byli jako správní Homolkovic ve vlaku. V 13:22 jsme nasedli do motoráku, který vyrážel směr Nymburk, tam jsme čekali asi 20 min.a pak jsme jeli do Prahy Hl. N. Odsud jme pokračovali metrem na nádraží Holešovice, kde nás čekal pěkný vyvoněný klimatizovaný rychlík s jídelním vozem, který jel z Hamburku přes Berlín, Drážďany, Prahy, Pečky (tam jsme v duchu zamávali), Brno, Bratislavu a Budapešť. Vlak byl opravdu velký luxus. Když jsme stavěli v Brně, Pepa vyběhl koupit 3 plechovky Gambinusu, aby nám to lépe ubíhalo. Do Budapeště jsme přijeli v 23:15 a v 0:13 následoval další rychlík směr Békéscaba. Rychlík už nebyl tak luxusní, ale za to skoro prázdný, tak jsme se mohli v kupéčku rozvalovat. Pepa nařídil na 1:30 budík, páč jsme se báli, že zaspíme přestup v Maďarském pidi nádraží, kde měl vlak zastavit v 1:40. V 1:30 jsme stáli v s batohy v pozoru a čekali, až vlak zastaví. Teprve kolem 1:55 vlak opravdu zastavil a my vystoupili a opatrně si našli lavičku mezi spícími bezdomovci. Další vlak jel až v 5:35. Ulehli jsme na lavičku, na jedné straně voněla menší pekárna, nějaké 2 ženy pekli samé dobroty na ráno. Chtěli jsme si dát, ale nic z toho nebylo, páč jsme neměli žádné Maďarské forinty. Opodál chrápal místní bezdomovec a na straně druhé byl slyšet štěkot psů, kokrhání kohoutů a kvákání žab. Pepíno zařezával, mě to moc nešlo. Přecejenom to byla moje první noc na nádraží. V 5:00 už jsme byli vzhůru a čekali jsme na zdejší lokotku, která jela k Maďarsko-Rumunské hranici. Tady jsme čekali asi hodinu a půl, opět jsme vytuhli a kdo nás vzbudil, byli zdejší maďaroš policajti. Zkontrolovali si doklady, vysílačkou zkontrolovali, zda nejsme uprchlíci a šli si zpět na kafíčko. Z této díry jsme nastoupili opět do vlaku, který měl jen 2 zastávky a to odjezdovou a cílovou, ktrá už byla v Rumunsku a my jsme tam museli koupit lístky na další vlak, jelikož je nebylo možné koupit v ČR. Nejdříve jsme však museli vyměnit EUR na RON. Když vlak zastavil mezi poli a budkou s názvem nádraží, začal jsem tušit problém s výměnou peněz. Naštěstí hned u vlaku se nás ujal dobrodinec (rozuměj vexlák), který nám výměnu peněz nabídl a to i za rozumný kurz. Dali jsme mu 150 EUR, které strčil do kapsi a s přátelským úsměvem na nás pohlédl. V tu chvíli mi trochu stihli rysy, ale naštěstí sáhl do kapsy a vyndal 600 RONu, jak slíbil. Koupili jsme lístky do Rychlíku, který směřoval 5 dlouhých hodin směr Salva, kousek od hor. Na rychlík jsme se těšila do té doby než jsme ho uviděla. Když jsme vzal za dveře vagónu, Iva trefně poznamenala "Aby ti ty dveře nezůstali v ruce" a měla naprostou pravdu. Vlak byl prorezlý skrz na skrz. Zatím držel pohromadě a tak jsme nastoupili. Kupéčko bylo narvané tak, že jsme batohy museli nechat na chodbě, totální vedro, naproti smradlavý dědek, naproti smradlavá babka. Na WC jsem se neodvažovala, pač vlak tak cukal, že bych do té záchodové mísy spadla. Občas nás navštívili žebrající děti a žebrající děda. Po nekonečné cestě rychlíkem jsme v 16:06 vystoupili v pořádném slejváku ve městě Salva a hned přestoupili na opravdu pomalou lokotku směr Romule. Pepíno říkal, že je to nejpomalejší vlak, pač 35 km jsme jeli 90 min. V Romuli jsme vystoupili v domnění, že se tam ubytujeme v nějakém pensionu. Omyl, byla to vesnice uprostřed hor s pár doškovými domy, kde každý dům měl na střeše satelit. Nejdřív jsme se zeptali zdejších, zda zde není něco na přespání, odpověděli nám však, že pension se nachází v další vesnici. Mrkli jsme do mapy a vydali se pěšky do hor. Šli jsme pěkným stoupáním a po cestě jsme potkali spousta dřevařů. Cíl byl jasný, po 8km tábořiště, kde se dalo podle mapy přespat. Šli jsme podél řeky a po 6ti km nám zatavil prastarý, ale krásný VW Transporter a dovezl nás k tábořišti. Postavili jsme stan, Pepa rozdělal pořádný oheň, až mi málem shořel ešus, umyli jsme se v potoce a vychutnávali večerní pohodu v horách. Jen krávy tu ze začátku cinkali a koně se pásli opodál.
 

 


 


7.7.2009 - První trek



Noc proběhla poměrně klidně, jen občas mě vzbudil kůň okusující trávu těsně za mou hlavou. Jeden kůň řehtal uprostřed noci, jako když měl nastydlý hlasivky, tak mě napadlo, že ho něco nebo někdo vyplašil, třeba medvěd, a tak jsem se trochu bála. Ráno jsme dali čaj a snídani. Začínalo trochu pršet a tak jsme rychle sbalili stan a vydali se na horu ke hřebenu. Po hodině jsme tam byli a dali se proti směru naší plánované trasy se podívat kousek zpět a nabrat vodu. Batohy jsme nechali v lese, protože jsme věděli, že se budeme vracet. Po cestě jsme potkali první živáčky a byli to zrovna Češi. Tak jsme prohodili pár vět a šli dál. Když jsme byli skoro u cíle cesty, přišla pěkná bouřka a my se šli schovat se stádem koní do lesa. Potom, co se bouřka uklidnila, vydali jsme se hledat pramen, ten jsme po chvíli našli a vesele jsme se vraceli zpět k batohům. Za mírného deště jsme narazili na stádo ovcí, před kterým štěkal pes. Pes se bál a utíkal před námi. Ale čím déle štěkal, tím více se začalo ozývat jiných psů, které se k nám blížili. Čím více psů bylo, tím byla vzdálenost mezi námi a jimi menší. Když jich bylo asi 10, vzal jsem si na radu Ivy klacek do ruky, abych mohl zjednat pořádek. Na štěstí nebylo třeba a potom co psi poslechli baču, se psi rozešli. A potvrdilo se, že pes, který štěká, nekouše. Poté jsme úspěšně dorazili k batohům a došli jsme do dnešního tábořiště. Celí hladoví jsme uvařili MI-KIM-CHIinky a dali schnout mokré věci.
 

 


 


8.7.2009 - Dlouhá cesta pod horu Pietrosul



Ráno nás probudila pěkná bouřka s pořádným slejvákem asi v 6:00, tak jsme znovu zalehli a čekali, dokud nepřestane. Usušili jsme nejdříve stan Gajenovic metodou (suchou utěrkou), dali snídaňku, vše zabalili a vyrazili na dlouhou a docela náročnou trasu. Ještě před tím jsme tu potkali 2 Poláky, jak se přiřítili na 4 kolkách. Cesta začínala pěkným stoupáním do kopce lesem, po hodině a půl vyšli nad les na paseku, kde byl krásný výhled i přes to, že bylo pod mrakem. Na jednom kopci se pásli krávy a na druhém stáli 2 koně. Ani nevím, zda byli divoké nebo někomu patřili. Opět jsme potkali ty dva matláky na 4 kolkách, jezdili sem a tam a ptali se na cestu Borsy. Asi cestu nemohli najít, páč jsme je slyšeli ještě dlouho. Když jsme došli na hřeben, potkali jsme místního cowboye, jak na koni (bez sedla) zaháněl krávy pod kopec. Pozdravili jsme se místním horským nářečím bonzíva (dobrý den) a šli dál. Počasí se výrazně zhoršilo, přišla mlha, pěknej slejvák a pak i futeř. Cestou jsme potkali bačku s ovcema a kozama, se smečkou štěkajících psů, tentokrát byli docela hodní a klidně nás obešli. Počasí se ještě více zhoršilo, byli jsme promrzlý a pořád stoupali. Někde pod hřebenem mělo být tábořiště s vodou, došli jsme k ceduli a podle šipky pokračovali. Bohužel v mlze jsme nic neviděli, tak jsme trochu zabloudili a museli jsme se vrátit. Mezitím se počasí trochu umoudřilo a byla vidět cesta k tábořišti. Když jsme došli na místo, pozdravili jsme se s již tábořícími Čechy. Strašně tu fičelo a nevěřili by jste jak se ve větru špatně staví stan. Ukotvili jsme se kousek od plesa, rychle se převlékli a zalezli do spacáku. Pepa uvařil polévku a řádný slivovicový čaj. Slivovice nás zachránila. A jak tu tak kempujeme, přišlo asi 6 Čechů s pejskama a usadili se hned vedle nás - vtěrky.
 

 


 


9.7.2009 - Vzhůru na Pietrosul



V noci nás vzbudil vydatná déšť, na stupnici 1-5 bych mu dal 7, doprovázel ho pořádný fičák. Když jsme zjistili, že jsme stále v suchu a stan drží, spali jsme klidně dál. Ráno bylo k mému velkému překvapení azůrko, tak jsem vyhnal Ivu ze spacáku téměř bez snídaně a vyrazili jsme na Pietrosul, než se počasí stihne zkazit. Dnes jsme stan s batohy nechali na místě, kde jsme spali, abychom si od batohů odpočinuly. Po cestě, nadšený z počasí, jsem fotil, co se dalo. Asi po 2 hodinách cesty jsme zdolali nejvyšší vrchol v okolí - Pietrosul 2305 m.n.m. Jen co jsme došli nahoru, rozhlédli se, přišel mrak a zmizeli jsme v mlze. Stihli jsme zahlédnout běžícího Marmota. Na návrat zpět bylo brzy a tak jsme se vydali podívat na meteoroligickou stanici, která byla o 600 m níže než vrchol hory. Dali jsme si dole přestávku, při které nám správce meteorologické stanice nabízel ubytování. Při tom jsme se dozvěděli, že sousedi z minulé noci tam spali předevčírem. Celá krajina mi strašně připomínala roháče. Pak jsme vyfuněli 600 m zpět nahoru. Co to je pro nás když jdeme bez batohů. Abychom nešli stejnou cestou zpět, vymyslel jsem zkratku. Sešli jsme do údolí a čekal jsem že přijdeme k našemu tábořišti ze spodu. Teorie to byla pěkná a pravdivá, až na to, že tam nevedla žádná cesta, jen místy pěšina vyšlapaná zvěří. Iva to kupodivu nesla statečně a nic neříkala, i když šla v sandálích. Po návratu k tábořišti jsme zjistili, že jsou všichni pryč a máme celé hory pro sebe. Pak jsme rozdělali s velkým kusem štěstí oheň - kleč strašně blbě hoří a nic jiného široko - daleko nebylo. Na ohni jsme si uvařili polévku a těstoviny - to byla dobrota po tom dnešním výletu. Když tak pěkně svítilo sluníčko, vytáhli jsme karimatky před stan a hráli karty o to, kdo bude zítra mýt nádobí. Když už bylo jasné, že to budu já, pozorovali jsme plynoucí mraky. Dnes je výrazně větší zima, tak jsme brzo zalezli do stanu a doufali, že v noci nebude pršet, abychom mohli ráno v pohodě sbalit suchý stan.
 

 


 


10.7.2009 - Celodenní cesta do Rapa-piatra rea



Ráno jsme se opět probudili do azurového počasí, nikdo nikde, jen bača šel nahoře po hřebenu s ovcema. Nasnídali jsme se, v klidu zabalili a vyrazili kolem 10h na dlouhou cestu. Byl to pěkný výšlap přes hřebeny, ale výhled stal zato. Bylo krásně a viděli jsme široko - daleko. V každém koutě se páslo stádo ovcí. Potkali jsme spoustu pocestných. Poláky, Rumuny i Čechy. Také jsem měla málem nehodu a rychle jsem musela utíkat mezi kleče, asi to byla ta voda nabraná z jezírka, kam chodí pít zdejší ovce, krávy a kozy. Díky tomuto zdržení nás dohnali 2 důchodci Rakušané, paní Rakušanka si to pěkně metelila za náma - tempo měla slušný. Když už se blížil pomalu večer, zakempovali jsme se u plánovaného tábořiště dle mapy. Chvíli jsme to nemohli, protože pramen byl schován pod kopcem. Postavili jsme stan, rozdělali jsme oheň. Pepíno došel pro dříví na druhou stanu Karpat, aby bylo čím topit. Uvařili jsme provencálskou polévku a těstoviny. Všimli jsme si, že ti Rakušané kempovali opodál. Byl pěkný večer a my se váleli na karibábách a kochali se kopečkama. Pepíno zase vymýšlel nějakou bojovku, ale já jsem pro dnešek skončila a hovím si dál.
 

 


 


11.7.2009 - Návštěva civilizace



Dnes ráno nás vzbudili polští spolubydlící, ale jelikož nesvítilo sluníčko, váleli jsme se dál. Pak jsme posnídali a vyrazili dnes opět bez batohu se podívat na vodopád Cascada Cails, Ivu jsem informoval, že to bude přenížení 600m, což rychle prokoukla, že bude muset opět do kopce. Dneska bylo pod mrakem, takže fotografické šílenství nebylo. Po cestě jsme se podívali do jeskyně, kterou jsme potkali. Vodopád byl docela pěkný, jen tam řvali mraky kindošů , brrrrrrrr (a to jsme ještě nevěděli, že Iva jednoho tahá všude s sebou). Pak jsme pokračovali k vrcholu lanovky. Po cestě jsme potkali salaš, kam jsme se šli zeptat, zda by neměli nějaký ovčí sýr. Jen jsme tam přišli, dostal jsem na přivítanou panáka nějaké místní pálenky. Vzhledem k tomu, že jsem 3h nejedl, byl jsem celkem na káry. S rumunsky mluvícím bačou nebyla moc domluva. Naštěstí se tu nacházel i jeden člověk, co uměl trochu anglicky. Když jsem říkal, že chci ¼ kg se mi vysmál, že si musím koupit nejméně ½ kg. Měli 2 druhy ovčího sýra, jeden klasický polystyrénový a jeden nasládlý ve skupenství tvarohu – jmenoval se Urdáš. Jako vyjednávač jsem se moc neosvědčil, zkusil jsem na něj, že chci od každého ¼ kg. Člověk co uměl anglicky, to přeložil a bača šel krájet. Než jsem se na něco zmohl, měli jsme od každého ½ kg. Jsem zvědav co budeme s 1 kg sýra dělat. Když přišlo na placení, náš překladatel říkal 130 RON (1 RON = 6 Kč). To se mi trochu protočili panenky. Podal jsem bačovi 100 RONovku a on mi vrátil 84, tedy stálo to 16. Nechápu, jak někdo může udělat z 16 ti 130. Při odchodu jsme si odsypali trochu soli, abychom měli na večer ke kilovce sýra. Pak jsme pokračovali na průsmyk Paso Prislope, kde k naší velké radosti byla otevřená hospa a paní uměla i anglicky. Objednal jsem si pivko, Iva čaj a oba jsme si dali polévku. Moc jsme si pochutnali. Na Ivin dotaz, zda nemají něco sladkého, řekla paní, že ne, ale za chvíli přinesla teplý borůvkový kompot s chlebem, že se to prý na něj maže. Iva se po tom mohla utlouct. Když došlo na placení, dali jsme se do řeči a řekli jsme jí kde máme stan atd.. Paní byla moc ochotná, a když zjistila, že nemáme už žádný chleba, dala nám celý bochník. Pak nám odsypala ještě sůl k sýru a zabalila vše do tašky. Koupil jsem si ještě plechovku na večer a vyrazili jsme zpět. Asi po 10 min cesty začala bouřka. Asi hodinu jsme šli za deště, pak naštěstí přestalo pršet. Ale další 1,5 hod v mokrém oblečení udělalo své a přišli jsme úplně promrzlý. Těsně před stanem začalo zase pršet. Hned, jak jsme přišli, jsme si dali panáka slivovice a pak ještě 2x. Po teplém čaji byla situace lepší. Následovala večeře v podobě chleba se sýrem a solí.
 

 


 


12.7.2009 - Válendo grandu – nůďo



Ráno jsme se vzbudili s nadějí, že se vypršelo a bude hezky. Marně. Pořád pršelo a byla mlha. Nezbylo nám, než vyčkat ve stanu, než se vyčasí. Posnídali jsme opět sýr s chlebem od hodné paní (byla to spíš taková veka) a horký čaj. Ještě, že máme ten vařič. Pak jsme mastili karty – Ferbla a kdo prohrál, musel splnit nějaký úkol. Začalo to tím, kdo půjde v lijáku pro vodu (voda se nacházela asi 10m od stanu), kdo uvaří polívku a vyvrcholilo to tím, kdo prohraje, musí nahatý oběhnout stan. A protože si tento úkol vymyslel Pepíno, tak to taky prohrál. Jeho celé tělo ťapalo v mokré trávě kolem stanu. Když nás hraní omrzelo, začali jsme číst v průvodci. Evo, Jirko díky za průvodce, který nám zkrátil čas ve stanu. Počasí se ne a ne umoudřit, tak jsme si uvařili písmenkovou polévku, občas přikusovali sýr. A jak tak čekáme ve stanu na lepší počasí, slyšíme hlasy. Vykoukneme ven ze stanu a 2 pocestní – Slováci hledají místo na stanování. Utábořili jsme se kousek od nás za kopcem. Vlastně ani nebyli moc vidět, pač, byla pěkně hustá mlha. Někdy, když přestane pršet, tak na stanu přistane ptáček. Bylo slyšet, jak nám ťape po stanu, občas mu to i sklouzlo .
 

 


 


13.7.2009 - Poslední hřebenovka



Dnes ráno mě pobudil dusot kopit, který se blížil k našemu stanu, u kterého zastavil. Jen jsem otevřel oči a vidím skrze stan obrys obrovské hlavy, jak se přibližuje ke stanu a následně jak se snaží sežrat kulaté logo Hanah z pláště našeho stanu. Celý zblblí vyskočím a říkám : „Ivo je tu jelen“  Iva se vzbudí a poklepe si na hlavu, co by dělal v 2000 m.n.m jelen. Přehodnotím situaci a říkám „Je to kůň“. Okolo stanu bylo stádo koní, kteří pili ze studánky, ze které jsme včera brali vodu. Další důležitým poznatkem je, že neprší, není mlha a je celkem pěkně. Když už nás tel jelen vzbudil, tak jdeme vstávat. Pomalu balíme a sušíme vše, co za těch 36h deště zmoklo a zvlhlo. Iva si pořád stěžuje, jak má těžký batoh a že už nemá nic, co by mohla oželet. A co co jsem dneska našel, překonalo veškerou moji fantazii. Při balení jsem zjistil, že Iva v batohu nosí ¼ kg těžké levandulové mýdlo, ale ne na mytí, jak by většina lidí předpokládala, ale proto, aby jí v batohu vonělo oblečení. Dnes máme v plánu, stejně jako včera, poslední hřebenovku, asi nejnáročnější úsek. Cesta začíná výstupem asi 300m, a pak už se střídá samý vrchol a sedlo. Cesta je zakončena druhou nejvyšší horou Rodné Inea (2279 m.n.m.). Po cestě jsme potkali spousty koníků, byli fakt pěkní. Výstup na Ineu byl pěkný maso, celý hotový jsme se doplazili nahoru, chvilku před tím, než přišla mlha. Poté jsme šli dolu a našli místo na postavení stanu. Dnes to bylo opravdu daleko, ale místo stojí za to u překrásného jezera Lata – Micu. Večer dopíjíme poslední zbytky slivky, jelikož zítra plánujeme návrat do civilizace. Půjdeme se podívat do malého lázeňského městečka Valea Vinului.
 

 


 


14.7.2009 - Návrat do civilizace



Ráno jsme se vzbudili, nasnídali, zabalili stan a vydali se do lázeňského městečka Valea Vinului. Nejdříve jsme vystoupali kopeček pod horou Ineou a poté jsme prudce klesali směr městečko. Moc se nám nechtělo, bylo skoro azůro, jen občas zavál silný vítr, jako by nám dával vědět, že se s námi hory loučí. Cestou jsme potkali skupinu asi 4 lidí asi Rumunů, jak se vydávají směr na horu. Cesta vedla těsně kolem salaše a tak se Pepíno za krabičku cigaret s pánem majitelem domluvil, že si to vyfotí pěkně zblízka. Nejdřív na nás začali pěkně dorážet psy, ale pán salašnický je hned odvolal. Jak jsme klesali, tak začalo být pěkné vedro. Pak jsme sestoupili do lesa, kde jsme si dali přestávku a uprostřed cesty uvařili 2 polívky. Když jsme se už blížili kamenitou cestou a několikrát jsme překročili potok, došli jsme konečně do cílového městečka. Nám to taky trochu trvalo, páč to bylo přenížení 1,5 km. Našli jsme hned pension, ubytování za 68 RON, docela pěkný a pán nás přivítal 2ma pivkama, což bylo velice příjemné. Konečně jsme si sedli do stínu a schladili se. A protože je to městečko lázeňské, vydali jsme se ochutnat zdejší minerální vodu. Pán z Pensionu nakreslil úžasnou mapku, podle které jsme stejně nic nenašli a tak jsme si v místní sámošce koupili nanuka a v dalším cafe baru (což byla taková večerka s točeným pivem a slunečníkem) pivo točené a brambůrky. Jinak co auto, to Dačie v děravém stavu, je doba sušení sena, takže všude suší seno. Na ulici občas sedí babky, šátky na hlavě a probírají místní drby asi . Každý druhý dům je děravý. Hlavní silnice je panelová a to jen na jedné straně použitelná. Všude suší vyprané prádlo. Prostě starý dobrý venkov. Poté jsme se vrátili do penzionu na domluvenou večeři v 6h. Dali jsme rychlou sprchu (úleva po 10 ti dnech) a šupku dupky na véču. Paní domácí nám přichystala aperitiv formou domácí polévky (ta byla vodová) a hlavní chod pečené kuře s brambůrkami a rýží, a k tomu rajčátka. Bylo toho až až. Musela jsem 2xna WS, po týdnu na instantech se nemá nic přehánět. Pak jsme koupili 2 beery a chvilku poseděli. Pán nám přichystal účet. Byli jsme trochu překvapeni, 6 EUR za jednu večeři, 2 EUR za jednu snídani, 50 centů za pivo, celkem 17 EUR, to dělá 71,5 RON, což je celkem dost. Asi horská přirážka. Tak jsme dopili beery a šli na pokoj. Pod oknem hučel potok a my se těšili jak se po dlouhé době vyspíme v posteli.

 

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.