Portugalsko 2008

2.8.2008 - Odjíždíme, aneb na co jsme asi zapomněli



Odjíždíme v 10:15 ze Lhoty. Balení proběhlo celkem v pohodě. Doma ještě tiskneme Jedův a Johnginův cestopis z roku 2004. Nemám doma papír, tak jsme museli vyškubat nějaký blok. Před odjezdem proběhla ještě povinná fotodokumentace zavazadlového prostoru včetně posledního člena výpravy – Viléma. Cestou se ještě stavujeme ve Stodůlkách a nakupujeme nějaké jídlo a pití. Výprava se rozhodla, že cestou na portugalské pobřeží zvolí pomalejší trasu. Pojedeme tedy takto: Lhota – Praha – Plzeň – München – Garmisch–Partenkirchen – Innsbruck – St. Moritz. Dnes bychom se chtěli dostat alespoň do Rakouska. Cesta utíká rychle, celou cestu řídí Iva. Bakalář Bezdička se včera zhulákal, tak na zadní trojce spí. Já píšu vepředu deník, naviguji a sleduji probíhající cestu. Počasí je celkem ideální na cestování, občas spadne také pár kapek. V 12:15 CET se pomalu blížíme k hranicím. Před hranicemi nám někdo posral přední sklo, naštěstí šlo setřít. Pak stejně začalo tak na pět minut pršet, tak šlo lejno krásně dolů. Kolem třetí se už blížíme k Münchenu. Projeli jsme Regensburgem a pokračujeme skrze Bavorsko. Všude jsou samé chmelnice, je jich tady fakt spoustu. Bavoráci opravdu asi chlastají dost piva. Už se udělalo dost teplo, tak větráme. Před Münchenem střídám Ivu v řízení. Už jsem trambus neřídil skoro dva roky, tak jsem zvědavej, jak to pojede. U Münchenu je celkem provoz, projíždíme okolo Allianz arény. Ta vypadá jako hromada nafouknutých polštářků. Frčíme centrem, míjíme olympijský park a nabíráme směr jih. Asi po hodině už vidět alpské kopečky a v dálce je vidět Zuckspietze. Projíždíme Garmisch-Partenkirchenem, vidíme známé skokanské můstky. Objíždíme hory z jedné strany a přejíždíme do Rakouska. Kus za hranicemi zastavujeme, protože si chceme vyfotit Zuckspietze. Úplně náhodou zastavíme za nějakým autem na heveru a z poza něj vyleze ušmudlaný chlapík a mluví česky. Pepíno mu radí s opravou výfuku pomocí plechovky od piva. Chlapík to chválí, ale nejdříve je třeba plechovku vyprázdnit, tak to se opět přihlásil Pepíno. Dále jedeme Rakouskem směrem ke švýcarským hranicím. Volíme cestu po okreskách a vedlejších silnicích, abychom neplatili dálnici. Po sedmé jsme na hranicích. Dost nepříjemný švýcarský celník nám lustruje pasy a metaly řidičák a občanku. Po čtvrt hodině se zeptá, kam jedeme a pustí nás dál. Vůl. Jedeme dál asi hodinku a hledáme místo na přespání. Na třetí pokus jsme našli a budeme nocovat na takové štěrkové planince bez vody, kousek před St. Moritzem. Jsou odsud viděna pěkná panoramata. Zítra brzy vstáváme a mizíme na jih, do Itálie.
 


 


3.8.2008 - Setkání s krávou Milkou

 


Odjezd je v 8:20. Vstávání bylo ok. Jen bylo dost vlhko, spadla rosa. Jedeme do St. Moritze. Včera při stanování jsme ještě potkali jednoho typa, Němce, který cestoval na kole do Itálie. Tak s námi přespal na jednom místě. Dali jsme mu čtyři litry vody a Iva mu půjčila svůj druhý spacák. Cestou do St. Moritze jsme potkali první stádo švýcarských krav. Tak jsme je vyfotili a pohladili. Místní krávy mají fakt divní hygienické návyky. Podél cesty se táhne železniční trať. Mají tady docela úzký rozvor kolejí. St. Moritzem jsme projeli a udělali pár fotek. Dál je podél cesty dlouhé jezero s krásně čistou vodou. Za jezerem se šplhají vzhůru dvoutisícovky a některé jsou zasněžené. Je celkem provoz a jezdí spousty cyklistů. Ve čtvrt na jedenáct překračujeme švýcarsko–italskou hranici. Vezeme stopařku do Chiaveny, to je asi ještě 20 km. Kus za Chčiavenou odbočujeme vpravo a dostáváme se k Lago di Como. Cesta se klikatí po břehu jezera a je plná tunelů. V nějaké řiti zastavujeme na jídlo a koupání. Pláž je kamenitá nebo spíše plná kamínků. Voda v teple krásně osvěžuje, ale není moc čistá. Jezdí po ní spousta člunů a skútrů. Asi po hodině vyjíždíme na další cestu. Jedeme na Como a Milán. Como projíždíme centrem, je to hezké staré město na kraji jezera. Dále jedeme po nějaké okresce na Milán, která se časem mění na čtyřproudovou. Cestou hledáme benzínku. Jsou všude jenom ty self-service, které neberou karty. Přijíždíme do Milána. Trochu bloudíme centrem, míjíme retro tramvaje a nacházíme správný směr na jihozápad. Ještě se stavujeme a fotíme San Siro. Dále jedeme přes Novaru, Alesandrii a nějaké lázně. Cestou si ještě na nějakém vidlákově dáváme sladoleda za 1,5 EURa. Před Savonou nás stopli benga, vše je ok, tak jedeme dál. Kolem sedmé jsme v Savoně. Je to hezké a velké město na březích Ligurského moře. Všude samá pláž a hromady lidí. Jedeme po pobřeží na západ a ve Final Figura začínáme hledat místo na spaní. To jsme našli na kraji lesa v kopcích nad městem.
 


 


4.8.2008 - Horká riviéra a nocování v polopoušti



V půl deváté vyrážíme na další cestu. Dnes povede cesta po pobřeží do Francie a pak do vnitrozemí. Iva sedla ráno za volant jako Italka tělem a duší, jezdí jako prase stejně jako Italové. No předjíždí v osmdesátce a na plné čáře ve městě a ještě jí to baví. Pokračujeme po pobřeží od Savony až do Francie, celkem nuda. Pěkné moře, plachetnice, italská města nic moc. Rachot a šílená doprava. Přejíždíme Monte Carlo, kde jsme se smočili v moři, dále pak do Monaca. Tady byly fakt mega trajekty, hotely, prostě všechno mega. Z Monaca pokračujeme do Nice a pak po dlouhé cestě podél pobřeží. Vyjíždíme pryč do vnitrozemí směr město Granne. Řídí Pepíno a jedeme serpentýnama a kaňonem. Cesta vede na sever a jmenuje se Napoleon route. Sjíždíme do města Castellone, což je turistické centrum plné lidí. Oproti Itálii je ve Francii spoustou odpočívadel s vodou a lavičkami. U jednoho Pepíno ztratí nárazník, protože při couvání narazil do šutru. To couvání mu moc nejde. Pokračujeme směr Avignon a cestou děláme povinnou hygienu v přilehlé řece. Řeka je krásně čistá a osvěžuje, jen je hodně mělká a je tam silný proud. Tak je třeba se držet šutrů. Pak pokračujeme venkovskou Francií asi hodinu. Dál pokračujeme a hledáme místo na spaní. To se nám dneska opravdu povedlo moc pěkně. Parádní místo na samotě. Postavíme stany (Iva ztratila kus tyče ke stanu, takže spíme v polovičním) a mícháme kubu libre na dobrou noc. Jsou parádně vidět hvězdy, dlouho do noci se kocháme a pak jdeme spát.
 


 


5.8.2008 - Pekelný přejezd Provence



Vstáváme kolem půl osmé. V noci byl celkem klid, projelo asi jenom jedno auto a traktor. Ráno jsme ještě hledali ztracený kolík od Bezdičkovic stanu, ale marně. Vyjíždíme po půl deváté a už je brutální vedro. Nejdříve jedeme směr na Avignon, je to cesta hezká. Celý kraj je ale neskutečně suchý. Všude jsou také vidět hasičské hlídky. Před Avignonem se stavujeme v nějaké řiti v supermarketu a kupujeme pečivo a nějaké drobnosti. Avignon míjíme z jihu a míříme na Nimes. Opět volíme dost okresní silnice, ale jsou celkem v pohodě. Dneska jsem řídil až odpolední, tak jsem během dopoledne vzadu pěkně vytuhnul. Někde bude určitě i fotodokumentace. V Nimes nestavíme a pokračujeme na jih do Montepellier. Jezdí jim tam moc pěkně nedesignované tramvaje. Hledáme tam cestu na západ. Asi po hodině cesty z Montepellier nacházíme v mapě, že někde opodál je velké jezero. Tak se tam stavujeme a chladíme se. Je v tomhle kraji zvláštní půda, taková kamínkovitá a červená. Odtamtud jedeme do Carcassone. Ze začátku jedeme hezkými vesnickými silnicemi, fotíme se s plechovou krávou a čepujeme dva tisíce let starou vodu. Kus před Carcassone jsem málem sestřelil policajta na motorce, naštěstí jen zahrozil a nehonil nás. Také jsem v nějaké řiti na kruháku slušně zadriftoval pro radost starousedlíků a účastníků výpravy. K Carcassone přijíždíme kolem půl sedmé. Bohužel se městu vyhýbáme a nezastavujeme tam. Jsme dost v časovém presu, chceme dnes dojet do Andory, což je asi ještě 250 km. Za Carcassone začíná bouřka a padají také konečně nějaké kapky. Jedeme kus na západ směr Toulouse. Kus před městem uhneme prudce na jih, směr město Foix. Je to už hlavní silnice jdoucí do Andory. Cestou dáváme ještě bojovou poradu a rozhodujeme se, že do Andory dneska nedorazíme. Kus za městem Foix nacházíme kemp a za 30 EURo se ubytujeme. Rychle stavíme stany, uvaříme těstoviny a jdeme spát. Místo je to hezké, jen jsou občas slyšet děti a vlaky, které jezdí nad kempem. Slyšet jsou ale také další osadníci kempu, chodící se mýt, bydleli jsme totiž naproti umývárnám a hajzlům. Konečně jsem po 28 letech zjistil, jak vypadá turecký záchod na živo. Měli by tam nad něj věšet nějaký manuál nebo step by step návod.
 


 


6.8.2008 - Andora, ráj levného nákupu alkoholu a ta



Vstáváme před osmou. V noci bylo po bouřce příjemné klima, tak se pěkně spalo. Dnes máme za cíl dorazit do Andory a někde tam najít místo na přespání. Chceme tam strávit tak dva dny. Ještě před odjezdem si hrajeme na voyaery a jdeme se mrknout po kempu. Po deváté vyrážíme a už začíná docela připékat slunce. Do Andora la Vella je to asi ještě 100 km. Cesta vede do kopců. Asi patnáct kilometrů před hranicemi se začíná tvořit kolona. Bylo to kvůli celní kontrole. Když se doplahočíme nahoru k celnici, tak tam už nikdo nekontroluje, protože všichni dva celníci zrovna buzerujou kousek opodál nějaké mladé cypy. Kousek za hranicí je v jednom lyžařském středisku obrovské nákupní středisko, kde také končí většina aut z francouzské strany. Za tou vesnicí zastavujeme a děláme skupinové foto s horským panoramatem. Pepíno pro mě pak udělá ještě jedno foto na zakázku – já jak svačím příborem kravské lejno. Bylo ještě pěkně vláčné, čerstvé. Na kopci také necháme odpočinout trambus, dostal nahoru celkem čočku. Pak jedeme z kopce až do Andory la Vely. Dojeli jsme do města a chvíli tam hledali kemp. Zjišťujeme, že je tam jen jeden a je dost u silnice. Tak ten ať si strčí. Vracíme se směrem do Francie a na konci vidíme nápis „camp“. Tak tím směrem jedeme, je to asi deset km od hlavního města docela vysoko. Bohužel na místě z krásným výhledem zjišťujeme, že pod názvem camp se skrývá restaurace s nějakou půjčovnou koní nebo co. Tak se tam ptáme a dostáváme typ na bezva kemp na druhé straně la Vely v nějakých kopcích. Tak to vítáme a jedeme tam. Cestou ještě trochu pozevlujeme po městě a nakoupíme nějaké potraviny. Město je dost velké, na to, jak je Andora malá. Všude je lidí jak much, hlavně Španělů. Děláme také pár fotek. Ve městě nezapomeneme také nakoupit pár lahví chlastu, je tu fakt dost levný. Nejsem sice daňový expert, ale vypadá to, že v Andoře nemají DPH (VAT) a předpokládám, že také nevědí, co je to spotřební daň na alkohol . Z města razíme na venkov, konkrétně do kempu ve vesnici Xixerela. Je tam ubytováno dost lidí, ale kemp je velký, tak se masa lidí rozprostře. Mají tady i bazén v ceně, tak jsme byli i plovat. Večer grilujeme maso, které jsme sehnali ve městě. Možná bude i kuba libre. Nezapomněli jsme nakoupit levnou Havanu a Bacardi.
 


 


7.8.2008 - Andorský trip a noční přejezd



Večer, když jsme usínali, tak začalo celkem solidně pršet a párkrát taky zahřmělo. Nicméně jsme unaveni z tepla, tak celkem rychle usínáme. Jen kousek opodál hulákají nějací angláni. Někdy během noci se začínají také pářet. Ráno zase začalo pršet, když přestane, tak vstáváme a vymýšlíme co dál. Rozhodli jsme se, že půjdeme na túru do hor, která je inzerována v průvodci, který jsme obdrželi v informacích. Přesouváme se károu do městečka Arinsal, což je lyžařské středisko a v létě je tam i bajkpark. Letos se tady jel závod světového poháru ve fourcrossu. Škoda, že máme zastlané bajky v trambusu, dal bych si nějaký daunhyl. Ze začátku túry se necháváme vyvést kousek kabinkou, protože se nám nechce jít po asfaltce. Poté cesta začíná brutálním krpálem podle lanovek. Cestou potkáváme stádo koní. Mají na krcích zavěšeny zvonce, které používají krávy. Iva jim dává jablko a oni pak děsně loudí. Jeden mi taky leze do batohu, asi má zájem o mé devizové zásoby na cestu. Po výšlapu musíme nahoru podél jedné stěny. Volíme ale špatnou cestu, tak se musíme vracet. Pak lezeme na první vrchol, má asi 2 600 metrů. Z něj kousek slezeme do sedla a dáváme ještě jeden s výškou něco málo nad 2 800 metrů. Nakonec nás tlačí čas a je třeba se vrátit dolů. Cesta dolů je docela masakr. Příkrá a plná šutrů. Cestou předbíháme několik párků couralů. Vtipný je konec cesty, kdy jdeme tunelem pro auta, kde jsou značeny také turistické stezky. Poté se vracíme do kempu, kam nás však nechtějí pustit, pádže jsme prý už měli být dávno pryč. Máme tedy třicet minut na vyklizení. Tak to všechno pofackujeme a vyrážíme na dlouhý přejezd do Španělska. Ještě se stavujeme v la Vele a dokupujeme pár lahví, neb se nám naše zásoby alkoholu zdají neadekvátní délce cesty. Po 18:00 opouštíme Andoru. Na španělské straně nás hned berou stranou místní celníci, nechávají si otevřít kufr. Na otázku, zda-li vezeme nějaký tabák nebo alkohol, přiznáváme pouze tři lahve (dohromady jich máme jedenáct), tak nás pouští. Měl jsem lehce stažené půlky, protože do Evropské unie, respektive do Španělska je možné dovážet pouze 1,5 litru 22 a více procentního alkoholu na hlavu, což jsme několikrát překročili. Cesta je ze začátku nic moc, je furt teplo. První řídím já. Jedu z la Vely na Lleidu a pak do Zaragozy. Hodinku jízdy za Zaragozou mě střídá Pepíno. Ten dojede do Madridu, který projíždíme centrem, abychom něco viděli a pokračuje dále na jihozápad. Poslední řídí Iva a končí až v Portugalsku. Tou dobou už spím vzadu na trojce a nevnímám okolí. Po sečtení všeho jsme urazili za 14 hodin 1250 km. Nakonec jsme ještě zjistili, že je v Portugalsku britský čas, tzn. je tam o hodinku méně než v CET.
 


 


8.8.2008 - Portugalská kremace a první setkání s oc



Po příjezdu do Portugalska ještě časně ráno cestujeme po dálnici směr Lisabon. Kus pod ním zahýbáme na vidlákov. Nacházíme klidné místo v nějakém lese, vybalujeme karimatky a jdeme se na chvíli natáhnout. Jenže ještě než usneme, přivalí se nějací toulaví psi. Tak tam tak zevlují a dají pokoj. Po vstávání kolem 10:00 místního času vyrážíme mapovat terén. V městečku Fernao Fera jsme našli pěkné místo na koupání s přístupem k oceánu. Jen se tam blbě parkuje, už ráno je tam hromada aut. Pak se vracíme kousek do lesa a snídáme tam. Pak jedeme do Sesimbry, kde je nějaký zbytek hradu a veřejné grilovací místo s erárními grily a udírnami. Pak jedeme ke klášteru Cabo de Espichel. Je to klášter a maják na útesech nad Atlantickým oceánem. Pěkně to tam fouká a jsou vlny. Nakonec se jedeme koupat zpět do Fernao Fera. Jsou tady nádherné dlouhé písčité pláže, celkem dost lidí a i docela studená voda, což je příjemné. Ani tady není moc teplo, i v noci jsme mrzli. Ve vodě moc neplaveme, spíš skáčeme do vln. Je tady spousta surfařů a těch, co jezdí na prknech a jsou pověšeni za padák. Docela jim to jde i jede. Občas nad hladinou proletí vojenský vrtulník a dělá, že někoho loví. Po vykoupání jedeme sehnat sladkou vodu na pití a vaření. Večer se vracíme do lesa, kde jsme už spali, jen jedeme dál od silnice. V lese je dost sucho a občas projede kolem typ s hasičskou Toyotou, ale asi s námi nemá problém, nechává nás na pokoji. Snad se nám bude dnes dobře spát po včerejší cestovní noci. Poznámka na závěr ještě ke Španělsku. Jsou tam na každém rohu prasečáky a kravíny, které děsně smrdí.
 


 


9.8.2008 - Lisabonská lékárnice



Vstáváme kolem osmé hodiny místního času a je pěkné počasí. V lese, kde spíme, jsou ideální místa pro piknikování, tak se hned ráno do lesa sjíždí celé rodiny s auty plnými žrádla. V devět odjíždíme do Lisabonu. Je to celkem krátká cesta, ale docela složitá na orientaci. Asi po další hodině parkujeme v centru města a hledáme, kde vůbec jsme. Když jsme našli v mapě, kde parkujeme, tak jsme vyrazili do centra. Cestou se zastavujeme v lékárně, protože potřebuju nějaké prášky. Tak na paní lékárnici spustím anglicky, ona anglicky odpoví. Potom pak chvíli něco povídá a když slyší, že si s Ivou povídáme česky, tak nám česky řekne, jestli jsme Češi. Tak to docela koukáme. Ona byla Češka a žije v Lisabonu už pět let. Tak to byl první Čech, kterého jsme v Portugalsku potkali. Pokračujeme dále do centra, jdeme do muzea umění podívat se na sbírku nějakého portugalského chlapíka. Cestou jsme potkali pár přistávajících letadel. Mají tam letiště nebo alespoň přistávací koridor kousek od centra. Z muzea jdeme v půl jedné a míříme přes obrovský kruháč a nějakou centrální třídu do centra k moři. Po cestě vidíme, jak odněkud přijíždí lanovko-tramvaj. Vypadá dost historicky, tak se za 1,40 EURo svezeme kus nahoru. Vracíme se do centra, stavujeme se v bagetérii a taky kupujeme čumkarty. Pokračujeme nějakou jejich vyhlášenou ulicí k moři. Tam se na mě lepí nějaká divná individua, nabízí skank, hašiš a ještě něco. Pak si chce vyměňovat brýle. Šulíni. Nic jsem si nekoupil, protože jsem neměl drobné. Prohlídku končíme u moře, kde je stejně prd vidět, protože to tam je nějaké rozkopané. Po Páté opouštíme Lisabon a jedeme na západ, směr Estoril a Sintra. Je to asi půl hodiny do Sintry. Je to město plné hradů, zahrad a dalších pamětihodností. Zítra se tam chceme jít mrknout. Je tam lidí jak hnoje, asi protože je sobota. Jedeme odtamtud na Cabo de Roca, což je nejzápadnější místo Portugalska i Evropy. Je tam kromě vyhlídky z útesů také maják. V lesích u Sintry pak hledáme místo k přespání. Jedno docela ujde, ale kus odtamtud zevlují Bombeiros (hasiči), tak je nechceme prudit a hledáme dál. Místo nacházíme o kus níže na takovém malém místě, kam se vejde akorát trambus a dva stany. Opodál je taky zdroj vody, tak se tam umýváme a nabíráme vodu na pití. Na kopcích je oproti Lisabonu docela kosa, jsou mraky a fouká vítr. Dole dnes bylo kolem 37° C. Podle paní lékárnice se má však ochlazovat, ale nevím, co tím ochlazováním mají místní na mysli.
 


 


10.8.2008 - Středoportugalský sightseeing



Ráno vstáváme tak akorát, a tak balíme a pojedeme na sever. Cestou se stavujeme ještě v Sintře. Mají tam velké zahrady a pár hradů. Na zahradu je vstup zadara, ale za hrad chtějí 5 EURo, vydřiduši. Tak jsme si alespoň prohlédli zahrady. Prolítli jsme je rychle, jelikož Bc. Bezdička pospíchal na WC poté, co ke snídani zkonzumoval 1 ks. jogurtového nápoje tzv. čokomlíka, s příchutí piňakoláda. Po vyprázdnění pokračujeme dolů do města, kde se konají každých čtrnáct dní trhy. Máme štěstí a přijíždíme právě v den konání trhů. Nejdříve projíždíme kolem, tak z okna vidím, co se zde všechno prodává. Od pruhovaných kalhot až po živé papoušky. Všude jsou davy lidí a aut. Ale daří se nám zaparkovat celkem blízko centra trhů. Iva s Pepínem se tam jdou podívat, já zůstávám v autě a čtu si Reflex. Asi po třičtvrtě hodině se vrací s úlovkem 3 ks pestrobarevných kalhot. Kolem 10:30 vyrážíme pryč, směr sever, konkrétně do města Mafra. Jsme tam za půl hodiny. Město to je ne moc velké. Je tam asi patnáct autobazarů a jedna obrovská bazilika, prý největší v Portugalsku, která byla naším cílem. Stavení je to fakt velké, jenže byla zrovna nějaká mše, tak jsme jí jen okem prohlédli a vysmahli jsme. Nicméně mne zaujala městská kašna, kde žila velice zajímavá drůbež s rozpláclou hlavou a děsně zapáchající. Okem amatérského ornitologa mohu jen konstatovat, že se s největší pravděpodobnosti jedná o křížence naši labutě obecné s kuřicí moravskou. Po prohlídce místní fauny nasedáme do vozu a jedeme na severozápad, směr rybářské městečko Ericeira. V průvodci se dočítáme, že cestou se nachází vesnice Sobreiro, kde je vystavěn jakýsi skanzen dobových období Portugalců. Tak se tam také stavujeme. Je neděle, tak i zde je dost lidí a vozů. Hledáme místo na parkování a nacházíme parkoviště za skanzenem. Na parkovišti tomu šéfuje jakýsi místní cca. 50tiletý lehce retardovaný mládenec. Byl ověšen dvěma vysílačkami, navigačními plácačkami, discmanem a dalším nezbytným příslušenstvím pro výkon své profese. Na hlavě má čepici s velkým kšiltem. Při příjezdu na parkoviště nás navigoval tak vehementně a s elánem, že jsem si v trambusu připadal, jako pilot Boeingu 737 Jumbo Jet, který přistává na JFK v New Yorku. Do skanzenu bylo vstupné dobrovolné, tak Iva do kasičky naházela pár drobných. Skanzen byl docela slušný, zachovalý. Měli tam i vlastní pekárnu a vinárnu. Zdrželi jsme se tam asi tak půl hodinku a prohlédli všechny exponáti. Při odjezdu a rolování na odjezdovou ranvej, jsme ještě z kokpitu trambuse kynuli retardovanému mládenci. Cestou na pobřeží jsme se rozhodli, že na něj nepojedeme, a že budeme pokračovat spíše vnitrozemím. Jsou tam k vidění různé památky a zajímavá místa, které bychom rádi navštívili. Jedná se zejména o jeskyně Grutas de Mira de Aire a poutní místo Fátima. Tak máme celé odpoledne a večer na to, abychom ujeli cca 150 km a přiblížili se k oněm místům a najití místa na přespání. Jenže nebyla to taková řiť, jak se podle autoatlasu zdálo. Asi hodinu jsme hledali směr, jakým se vůbec vydat. Silnice, hlavně těch nižších tříd, jsou v Portugalsku tragicky značené. Mezitím ještě dvakrát míjíme dvě stopařky, ale Iva nám zatrhla je nabrat, tak nic. Pak tedy již správným směrem cestujeme na sever a projíždíme taková místa, kde je mrtvo jako nikde jinde. Je neděle, tak jen občas jsou vidět lidé před hospodou. Kolem šesté přijíždíme do oblasti jeskyní a začínáme hledat místo na přespání. Nutno říct, že je to region na nocování nic moc. Všude samé šutry a dost ostrý vítr. Po hodině nacházíme ucházející místo v jednom olivovém sadu. Fouká dost silný vítr, tak ani neděláme oheň. Od včera, co jsme opustili Lisabon, tak je převážně pod mrakem a je dusno. Tady spadne občas i pár kapek. Přemýšlím, že možná ani nebudu stavět stan a přespím pod širákem. Večer hrajeme karty a Aktivity, což je docela řiť, ještě nikdy jsem to nehrál. Když se setmí, tak vylézáme auta stavět stany. Stavím i já, jsem srab a pod širákem nespím. Snad mi do stanu nenalezou mravenci jako v pátek. Tady žijí takoví velcí mravenci. Večer jsme tradičně zakončili svobodnou kubou. Po zalehnutí usínám do pěti minut.
 


 


11.8.2008 - Jeskyně a závody svatých



Vstáváme dost brzy, abychom brzy vypadli z olivového sadu. Překvapivě jako první vstává Pepíno, následuji já a hned za mnou Iva. Rychle balíme, ani nesnídáme a vyrážíme pryč. Po deseti kilometrech zastavujeme a snídáme. Počasí se moc nezměnilo, pořád je pod mrakem a občas spadne pár kapek. Když se najíme, tak začínáme hledat jeskyni s názvem Grutas de Mira de Aire. Hledáme asi tři čtvrtě hodiny. Na místě čekujeme, kolik stojí vlezné. Je to teda 5 EURo, ale prý je to největší a nejhezčí z jeskyní v celém Portugalsku. Než začne prohlídka, zevlujeme kolem. Mají tady nějakou mini zoologickou. Chovají zde např.: kohouta Tektyváka, slepice, páva, morčata, králíka zakrslého, zlaté bažanty a nejspíše dvě prasata bradavičnatá, Spíše než prase mi ta zvířata připomínala baseta sprsknutého se stájovým pinčem. Prostě dlouhé tělo, krátké nohy, velká hlava. Hnus. V 10:05 začíná prohlídka. Průvodcem je místní padesátník a dolů s ním scházíme my tři a ještě nějaká portugalská rodinka. Chlapík se nabízí, že na nás bude mluvit německy, když teda nejsme ti Portugalci. Jeskyně je prý hluboká 110 metrů. Chlapík průvodce vůbec používal svou lámanou němčinou velice zajímavé počty. Za každou číslovkou nezapomněl dodat hundrt nebo tausnt. To jsme se pak dostávali do magických hloubek. Každopádně prohlídka trvala čtyřicet minut a jeskyně byla fakt pěkná. Nahoru jsme z hloubky vyjížděli aufcukem. Odjížděli jsme z parkáče a kolega průvodce na nás dost ostře gestikuloval, po chvilce nám došlo, že jedeme s otevřeným kufrem, oou …nutno dodat, že ne naposledy v rámci této výpravy. Z jeskyně jedeme do města Fátima. Věřícím už je jistě známo, že se jedná o poutní místo s největším klášterem v Portugalsku. Všude se také píše, že klášter má ještě větší nádvoří, než jakýkoli chrám ve Vatikánu. Do města jsme přijížděli kolem 11:00 a už mi bylo nějaké podezřelé, že je všude celkem dost lidí i aut. To co jsme však zažili ve městě, byl fakt masakr. Věřící prominou, ale to co jsme dnes viděli, bylo fakt lehce přitažené za vlasy. Už při prvním pohledu na město mi bylo jasné, že vše není v pořádku. Byla to Mekka všech silně věřících. Všude obchody ze sochami svatých a jiného příslušenství pro věřící. I krám s chlastem nabízel za výlohou pár exemplářů ukřižovaného Ježíše Krista. Ale co mě teda dnes nejvíce dorazilo, byl jakýsi super hypermerkádo Casa de Ave Maria. Jednalo se o mega krám s náboženskou tematikou. Při pohledu do výlohy nás však bacily do očí dvě figurky. Za prvé ve výloze byla figurka Panny Marie opřena o svého skútry Piagio Vespa a za druhé figurka Ježíše Krista vyobrazena, jak sám pan Velký nakopává svého nebeského Harleye Davidsona. Vždy jsem žil v domnění, že Harley je spíše stroj pekelný. Nicméně nemůžu upřít tvůrcům figurek snahu působit preventivně na piloty rychlých motocyklů. Každá z figurek držela v pravé ruce přilbu. Za 14 EURo kus, no nekupte to. Poté jsme pokračovali směrem ke klášteru. Všude byla spousta lidí nesoucích svíčky rozličných velikostí. Po stranách ulice opět samé krámy s Ježíši, anděli a svíčkami. Potkali jsme také jeden shop s převleky, tak kdyby někdo potřeboval na Mikuláše nová křídla, doporučujeme zajet do Fátimy. Pak jsme pokračovali před ten chrám, před kterým byl avizován obrovský plac. Jako místa tam měli dost, mohli by klidně pořádat spartakiády. Když jsme tam tak zevlovali, najednou jsme začali nasávat vůni grilovaného masa nebo buřtů. Inkriminované místo pachů bylo lokalizováno úhlopříčně od nás, jelikož jsme měli hlad, tak jsme se tam rychlým krokem vydali. Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme zjistili, že se nejedná o kiosk, ale o velkopřipalovnu svíček. Stáli se tam na připálení celkem dlouhé fronty. Docela HC. Než jsme odešli pryč, ještě jsme se prošli po place. Mají tam udělané takové dva pruhy z pěkně hladkou povrchovou úpravou. Kdekdo by řekl, že je to cyklostezka nebo bruslařská dráha pro přijíždějící poutníky. Daná dráha však slouží pro zájemce, kteří lezou po kolenou ke chrámu, pro ty fyzické zdatnější i pro cestu zpět. Kolenování využívalo dost lidí, lezli tam i zpět. Nakonec jsme se vydali na konec placu, kde bylo asi jakési muzeum. Bylo to jako trochu v podzemí a seshora byly vidět dva bazény. Dno těch bazénů bylo poseto drobnými a různými dalšími mincemi. V jednom z těch bazénů zrovna probíhala údržba. Ta spočívala v tom, že zřízenec oděný ve fešném hávu jezdil po dně speciálním vysavačem a vysával ty drobné. A pak že není církev bohatá. Nakonec je u výstupních vrat z areálu k vidění ukřižovaný Ježíš Kristus, je vysoký asi tak dvacet metrů a je plechový. Ten se mi líbil, je vymodelován docela abstraktně a netradičně. Kdyby stál u nás, tak ho určitě jistá skupina našich spoluobčanů první noc pokácí a odveze do sběrných surovin. To by hodilo pěkný balík. Nasedáme do auta a míříme na sever přes město Lleira do piniového háje. Kousek od městečka Mira nacházíme pěkné místečko na přenocování, které leží uprostřed piniového háje. Protože máme velký hlad, ohříváme konzervy – já lečo s třemi párky a kluci, aby pořádně prděli, dvě konzervy fazolí. Co se týče dopravy, ježdění přes zdejší malé řitě je někdy opravdu tragické. Na druhou stranu je to vymakané. V každé vesnici mají semafor na kontrolu rychlosti. Pokud nejedete padesátkou, rozsvítí se vám o kus dál na semaforu červená. Po večeři jsme dali pár partiček prší, pár drinků – bílý rum s kaktusem a kubu libre. Jdeme spát v jedenáct. V noci začne pěkně lejt, tak Olda k ránu utíká spát do auta. Ještě k dnešnímu dni a Fátimě. Celou cestu do Lleiry a k oceánu potkáváme spoustu nějakých lidí oblečených do reflexních vest a nesoucích hole různých velikostí a typů. Někdo hole typu sukovice, někdo hole typu Svatý otec a také se našla individua, která nesla trekkingové hole typu click and go. Po prostudování všech dostupných informací jsme zjistili, že snad patnáctého srpna je ve Španělsku a Portugalsku jakýsi svátek všech svatých. Z toho jsme usoudili, že se s největší pravděpodobností jedná o poutníky na pouti do města Fátima. Nejspíše se tam chystá v inkriminovaný den nějaká hromadná kalba se závody v kolenolezení.
 


 


12.8.2008 - Výlet do Porta



Ráno jsem se probudil lehce pokroucený na předních sedadlech trambuse kolem půl osmé. Ve stanu ještě spali. Ráno už neprší, ten noční déšť musel být na portugalské poměry extra silná průtrž mračen. Otíráme stany stanovou utěrkou a v devět vyrážíme do Porta. Podle mapy je to cesta tak na dvě hodinky, možná ani ne. Nejdříve je třeba se dostat do města Aveiro, což je asi tak 30 Km. Aveiro znám zejména díky fotbalu, myslím že na EURO 2004 tam hrál náš nároďák jeden zápas. Cestou do tohoto města používáme bílých silnic, tzn. těch největších opruzů, a ne dálnici, neb si myslíme, že právě ten úsek, co potřebujeme, je zpoplatněn. Asi pět km před Aveirem zjišťujeme, že je dálnice neplacená. Škoda. V Aveiru míjíme staďák a fotíme ho, je architektonicky i barevně fakt pěkný. Pokračujeme do Porta po nějaké státovce. Je to nic moc, je to jen dvouproudovka a v každé vesnici je alespoň jedna kontroláda velocidáda, řiť. K Portu se blížíme kus po jedenácté. Přejíždíme dálniční most a hledáme kudy tudy do centra. Pak správně volíme průjezd čtvrtí Bovaista. Poté sjíždíme dolů na velký pruháč k muzeu muziky nebo něčemu podobnému, tam dáváme asi dvě kolečka, než sjedeme dolů. Po deseti minutách parkujeme v podzemních garážích v centru. Když se vyprdelíme z vozu, rekognoskujeme okolí a vyrážíme se nejdříve podívat na ten slavný dvoupatrový most. Cestou míjíme pár prodavačů s brýlemi, ani jeden šulín mi tentokrát skank nenabízí. Škoda, měl jsem plnou kapsu drobných. Konečně jsme dorazili k mostu, který se jmenuje Ponte de Louis I. Jsme na jeho vrchní části, kde kromě chodců jezdí také portské metro. To je něco jako U-bahn, kus jede na zemi, kus pod. Most přejdeme na druhou stranu, fotíme a já cvičně flušu na lodě. Dole jich kotví docela dost a všechny mají na palubě sudy, nejspíše s portským. Pak jsme šli z mostu dolů kolem nábřežních domků, u kterých jsme potkali dvě kočky. Jedna se nechala dokonce i drbat. Ve městě poté potkáváme také jednu kočku hlídací, která je tak veliká, že jsme to ještě nikdy neviděli. Kam se hrabe Gartfield, to je její menší brácha. Na nábřeží okukujeme lodě a jsme terčem cypů nabízejících různé výlety. Posléze zakupujeme několik kusů čumkaret. Zpátky do centra se vracíme po stejném mostě, ale jeho spodní částí, která je určena pro auta a pro pěší. V centru začínáme hledat záchodky, a jde to dost těžko. V Portu je podle všeho nedostatečný počet veřejných záchodků. V centru navštěvujeme dále nějakou věž kostela. Je vysoká 75 metrů a je z ní celkem hezký výhled na město. Vlezný bylo dvě ojra. Pak jdeme do parku, kde je nějaká kopule, tam ale nedojdeme a vracíme se na jednu zahrádku, dát si oběd. Je to náš první regulérní oběd na výpravě. Polední menu bylo za 6,50 EURo, zdálo se mi to docela dost, ale bylo to bezva. Polední menu totiž kromě tradiční kombinace polévka plus hlavní jídlo obsahuje ještě pití, kávu nebo čaj a dezert. Polívka byla zeleninová, podávala se skoro studená, což se tady asi tak dělá. Hlavní jídlo jsme měli toto: Pan budoucí magistr Bezdička – nějaké kuře s rýží, mladá paní Bezdičková a doc. Kolínský – Pork steak. Pork steak bylo zajímavé jídlo. Nejvíce mi to připomínalo české vepřo – knedlo – zélo. Kde místo knedlo byla rýže a místo zélo pečené brambory. Nicméně to bylo velice dobré a rozhodně žádné chudé porce. Z toho by si měly vzít pražské restaurace, hlavně ty v centru, příklad. i ty mexiko ze smeček! Vtipné je, že pivo nalévají do dvojek. Kafe ani dort jsme si nedali a odvalili jsme se na nádraží, které je asi dost staré, ale pěkné. Tam jsme také našli záchodky a byly zadara, heč. Na nádraží jdeme totiž na net. Po zjištění, co se děje v naší kotlině, jdeme vyzvednout přibližovadlo a jedeme na sever. Hledáme cestu směrem aeroporto, což je docela mazec. Cestou míjíme super hipermerkádo (pozor, v portugalštině se píše měkké i). Po deseti km cesty od něj, se rozhodujeme, že ho navštívíme, vždyť potřebujeme nakoupit! Stavujeme se tam tedy, kupujeme tradičně nějaké pečivo a hlavně jedenáct lahví portského . Mají ho spousty druhů od nějakých normálních až po hodně staré a extra drahé ročníky. Z merkáda razíme opět k aeroportu. Za Portem se místo na pobřeží vydáváme spíše do vnitrozemí a začínáme pomalu hledat místo na přespání. V tomto kraji to nebyla vůbec žádná legrace ani řiť. Všude samá vesnice, málo lesa a málo volného místa. Nakonec přece jen nacházíme celkem klidné místo v lese, kam ani není vidět ze silnice. Tak jsme vše vykrámovali, postavili stany a začali večeřet. V té chvíli jsme začali slyšet různé zvuky a šustění. Jednalo se o nějakého místního psa, nejspíše stájového pinče, který byl děsně zvědavý a neodbytný. I když jsme ho několikrát vyháněli, tak vždy zůstal někde opodál schovaný a vrátil se. V noci jsme hned usnul a spal v pohodě. Bezdičkovi celou noc slyšeli onoho psa, jak skáče na auto a šouní kolem. Slyšeli také sovu pálenou, tu jsem já bohužel neslyšel a psa viděl jen ráno, jak se přišel rozloučit při odjezdu. Pepíno, tak mě napadlo, nezačal unikat ten olej po návštěvě toho psa? :)
 


 


13.8.2008 - Portugalský venkov poprvé a naposledy



Po noci zpříjemněné návštěvou pinče vstáváme kolem osmé. Dnes máme v plánu navštívit města Bragu a Ponte de Lima. Pak chceme vyrazit na sever k hranicím se Španělskem do národního parku Serra de Lebeda. Jelikož jsme se včera ubytovali na sice pěkném, ale nikdo neví kde se nacházejícím místě, musíme vůbec nejprve zjistit naši lokalizaci. Po najití místa pobytu a cesty z něj míříme nejdříve do města Barcelos. Na předměstí tankujeme u takové vesnické benzínky, kam snad jezdí jen místní traktoristé. Nikoho jiného jsme tam nepotkali. Pán z obsluhy tvrdil, že lze u jeho instituce platit pomocí platebních karet. Po vyzkoušení tří platebních karet však musíme vytopit hotovost. Přes Barcelos jedeme do Bragy. Cesta je to krátká a jednoduchá, pořád za nosem. Jen je třeba dávat pozor na občas objevující se kontrolády velocidády. V Braze parkujeme přímo v centru, je docela brzo, tak je ještě klid. Po zaparkování hledáme již tradičně veřejné záchodky a netradičně poštovní schránku. Město bylo docela fajn, centrum bylo koncentrováno do jednoho místa. Mají tam pár kostelů a arcibiskupství. Jen ti obyvatelé jsou nějací divní. Každý druhý nebo třetí chrchlal, dělali divné zvuky, tuberáci. Nejspíše se jednalo o syndrom fenomenálního kádrováka inženýra Jardy Cvrnkače, v pokročilém stádiu rozkladu. Asi po hodině město opouštíme a míříme do další destinace, Ponte de Lima. V Ponte de Lima je k vidění zachovalý kamenný most, překvapivě se tyčící nad řekou Lima. Také tam jsou zbytky nějaké hodně staré věznice. Ve městě je i výstaviště, proto tam bylo asi tolik aut. Zdržujeme se tam tak čtyřicet minut a míříme ke španělským hranicím do parku Serra de Lebeda. Cesta trvá hodinku. Cesty jsou klikaté a není na nich moc provoz. Nahoře v parku se nalézá obrovská vodní nádrž Alto Lindoso. Kousek před hranicemi necháváme káru u silnice a jdeme se dolů koupat. Voda je docela teplá, čistá a hlavně tam nejsou žádní lidé. Koupeme a sluníme, což je asi tak hodinka času. Pak se vracíme kus zpátky do městečka Lindoso, tam zjišťujeme, že jsme u obrovské vodní elektrárny. Vedle byly také zákazové značky koupání. Takže jsme se před chvílí koupali a myli v pitné vodě. Ještě že jsem jim do toho zdroje nenačůral. Ještě je nutné dodat, že od místa koupání k elektrárně, což bylo tak deset kiláků, jsme opět jeli nevědomě s otevřeným kufrem. Po nafocení celého vodního díla, které je fakt obrovské, pokračujeme dále do nitra pohoří. Jsou hezké výhledy, trochu užší cesty a skoro žádný provoz. V nějaké vesnici probíhá místní festival. Jedeme dále, potkáváme stáda koní, krav a taky kozy. Jednu krávu Stračenu s velkými rohy jsme poprosili o pózu, po vyfocení a poděkování Stračena spokojeně odchází a my spokojeně odjíždíme. Taky jsme jednou zabloudili a udělali zajížďku cca 20 km. V horském úseku pouštím k řízení Pepína, protože mu pohledy ze srázů na místě spolujezdce nedělají dobře. Dolů z hor přijíždíme kolem sedmé a začínáme hledat místo, kde přespíme. V národním parku se nám moc nechce, pádže jsme nahoře potkali párek místních krnapáků (čti ochránců přírody) na čtyřkolce, tak by bylo krajně nemilé, kdyby si s námi chtěli dát večer partičku prší. Dole není moc místa, tak se blížíme zase ke hranicím. Ty nakonec překračujeme u města Pontereas, kupujeme tam ještě olej Cepsa 4T do trambuse a jedeme se ubytovat do místního kempu kategorie 1A. V kempu je málo lidí a jeden erární papoušek. Rozbalíme stany, rychle vaříme guláš z konzervy a jdeme pařit prší. Bezdičkovic pijí bílé portské, já konzumuji prášky na žaludek. Nějak jsme zapomněli, že ve Španělsku platí opět středoevropský čas, tak jdeme hajat až o půlnoci.
 


 


14.8.2008 - Galicijské putování a petanque na louce



Dneska jsme si docela přispali a vyrážíme až kolem půl dvanácté. Máme v plánu navštívit Santiago de Compostela a pak vyjet kus na severovýchod, kde chceme najít místo na přespání. Do Santiaga to máme tak 100 km. Jedeme směrem na Vigo a pak po státní jednoproudovce na La Coruňu. Kolem druhé jsme v Santiagu. Po chvilce zaparkujeme kousíček od centra města. Je tady nějak podezřele levné parkování, dali jsme jen 0,20 EURo za tři hodiny. Cestou do centra se stavujeme v podzemních garážích na cvrnkačku a pak již pokračujeme k památkám. Těch je tam docela dost. Prolézáme kostely a další památky. Stavení jsou to velmi stará a jsou obrostlá mechem a další flórou, ale vypadají pěkně. Na pěší zóně se stavujeme v informacích pro mapu. Ve městě je zase hromada poutníků a jím podobných. Zítra je totiž svátek všech svatých, tak se sem asi sjíždí. Historické centrum máme projité tak za půl hodinky. V jednom kostele bylo k vidění obrovské kadidlo visící na kladce uprostřed jedné z lodí. Pak vyrážíme takovým obchodním centrem podívat se na nádraží. Odtamtud jdeme do supermerkáda pro bagety. Kolem půl páté vyzvedáváme auto a odjíždíme pryč. Chceme jet na severovýchod, ale nenacházíme správnou odbočku. Je to tady celkem blbě značené. Dojíždíme až do města Ordes, což je na sever, kus před La Coruňou. Odbočujeme ze silnice do lesů, kterých je v této oblasti dost a začínáme hledat místo na přespání. Místo nalézáme docela brzy. Je to taková čerstvě posekaná louka schovaná šikovně v klínu lesa. Jen cesta k ní je trochu obtížnější, jinak vše ok. Jelikož jsme přijeli brzy, tak začínáme hrát petanque. Je to docela sranda, hrát to na lehce svažité travnaté louce. Docela se honí mraky a občas padají trochu kapky. Dnes jsem se rozhodl, že se vyspím na předních sedačkách trambuse. Než usnu, tak slyším nějakou hudební produkci zpovzdálí, jinak nic.
 


 


15.8.2008 - Svátek všech svatých a plážová fiesta



Ráno vstáváme kolem osmé, já jsem docela rozlámaný. Dá se v trambuse vyspat, to jo, ale nic extra pohodlí. Ale co nás teda ráno dost překvapilo, bylo počasí. Zatím asi nejhnusnější ráno celé výpravy. Jak jsme spali na té louce, která byl trochu v údolí, tak ji ráno zahalil bílý mrak. Nepršelo z něj, ale lehce mžilo, tak byla dost rosa, vlhko a byla pěkná kosa. Tak se rychle balíme a kolem devítky z louky mizíme. Měl jsem obavy, aby se trambus z toho ošklivého terénu dostal, ale vyjel to s přehledem. Máme před sebou cestovní den, žádná návštěva není plánována. Nejdříve jedeme do města Ordes, kde potřebujeme najít silnici, po které chceme jet. Na jedné lékárně ve městě mají pověšený teploměr, ten kolem 9:30 ukazoval 13°C. Což je tedy na srpen a na Španělsko nic moc teplota. Cesty jsou dnes dost vylidněné, včera se asi kalilo a dnes se vyspává a bude se dále slavit svátek. Nejdříve jedeme směr na Lugo a pak prudce na sever k oceánu, směr Oviedo. Řídím já a jedeme přibližně do 13:00, když se rozhodujeme, že najdeme nějakou pláž a půjdeme plovat. Pláž nacházíme asi 50 km před městem Gijón (čti Chychón). Pláž je vzdálena kus od vesnice a je tam dost lidí i aut. Nicméně se tam drze vetřeme a pro trambuse nacházíme exklusivní parkovací místo. Na pláži se dále nachází hajzly a hlavně sprchy s teplou vodou. K vodě jsme sešli po kamenitých schodech. Pláž je převážně písčitá, na krajích jsou balvany. Pláž je opravdu písčitá, na západním pobřeží v Portugalsku to byly spíše jemné kamínky. Na pláži nacházíme místo pro věci a jdeme s Pepínem čekovat vodu, Iva se sluní. Voda je docela teplá, pláž je totiž v zátoce. Asi padesát metrů od břehu máme vodu maximálně po pás a vlny jsou taky nic moc, řiť. Po smočení lezeme na šutry a s místníma parchantama hledáme mušle. Taky jsme nějaké našli. Pak vylézáme na břeh a bavíme se, co dál. Vzali jsme sebou dolů petanque a freesbe. Na petanque to moc nevypadalo, je dost mokrý písek a celkem velký pohyb populace, tak nechceme nikomu hodit kouli na nohu a vyvolat tím mezinárodní konflikt. Tak to vyhrálo freesbe ve vlnách. To byla ale docela dobrá volba a pěkná hlína. Házíme si docela dlouho a daleko od břehu. Celkem nám to i jde. Největší plážovou hvězdou se suverénně stal Bc. Bezdička, který si svými nekompromisními vrhy talířem připsal dvě oběti. První byla mladá paní ve vodě. Pepíno hodil, talíř vzal trochu vítr a přistál těsně vedle hlavy oné paní. Za letu talíře ještě na ní Pepíno volal „Pozor, pozor“. Nakonec to paní vzala sportovně a talíř nám bez problémů vrátila. Druhá oběť byl chlapík na pláži. Bylo to vedle našich ručníků, kam se mezitím, co jsme házeli, nakvartýroval mladý párek. Holka černoška (celkem sympatická) a jeden typ, takový přičmoudlý Bask. Když jsme vylézali z vody a Iva už byla na ručnících, vrhl Pepíno talíř směrem na Ivu. Bohužel však si talíř vybral za cíl onoho Baska, kterého talíř trefil v plné rychlosti do zadní části lebky. No řekl bych, že si to říkalo o přesdržku. Ale chlapík na Pepínovo „sorry“ překvapivě odpovídal „gracias“. Tak jsem radši talíř schovali. Po oschnutí mizíme z pláže, dáváme sprchu a vyrážíme. Ještě jsem se naštval na nějaké anglické hovado, které nám těsně za řiť trambusu zaparkovalo svůj offroad. Měl jsem plné údy práce, abych bez škrábnutí vyjel a odjel. Pokračujeme dále po silnici směřující do Santanderu a do Baskicka. Vyhýbáme se Oviedu a přijíždíme do Gijónu. Zpočátku vypadá město ošklivě. Projíždíme městskou periférií, kde se nacházejí fabriky. Poté míjíme přístav a vjíždíme do centra. To už je hezké, útulné. Po chvíli hledáme cestu ven. Na moment se znenadání ocitáme na pěší zóně, kde jsem málem přejel babu s fofr klackama. Jedeme z centra do hodně zelené čtvrti, kde je dost velká koncentrace aut i lidí a dopravu tam korigují místní příslušníci veřejné bezpečnosti. Vedle totiž stojí stadion, tak to asi hrál místní Sporting nějaký přátelák před startem Primera División. Pokračujeme po pobřežní státovce a pomalu začínáme hledat nocleh. Řekli jsme si, že bychom dnes rádi nocovali na pláži oceánu. To možná bude problém. Pobřeží je tady už celkem skalnaté, a když se objeví pláž, pak je buďto obsypána lidmi nebo je tam placený parkáč a nesmí se tam kempovat. Po projetí pár pobřežních řití zastavujeme u jedné lesní cesty, která vede k oceánu. Jdeme asi tak kilák dost z kopce a nalézáme docela sympatickou písčitou pláž, která je oproti ostatním tak trochu zapadlá. Jenže cestou, co jsme šli, neprojede trambus. Z druhé strany pláže je ale vidět asfaltka. Tak jedeme asi ještě 15 km, po místních silnicích, než najdeme tu správnou odbočku. Pláž se jmenovala Playa de Horas. Voda ale byla ošklivá, dost smrděla a byla plná červených řas. Na pláži bylo ještě pár lidí, ale postupně se začalo vyklidňovat. Na parkáči jsme však už začali tipovat, jaká auta zde zůstanou přes noc. Nakonec nás u vody zůstalo šest aut. Začínáme vařit. Po jídle začínáme hrát aktivity, dnes mi to docela jde a baví. Před spaním dáváme ještě prší a likvidujeme zásoby koly a džusů, které mícháme s Bacardi. Spát jdeme kolem půl dvanácté a je klid. Jenže někdy v noci přijíždí parta dosti hlučných Španělů, kteří staví stan a dost při tom hulákají. Pak nakonec nějak usnu, když zavřou držku, ale někdy k ránu začíná dost vydatně chcát, tak se evakuuju ze stanu a mířím za svou záchranou na přední sedačky.
 


 


16.8.2008 - Z Kantábrie do chřtánu ETY



Já jsem usnul až k ránu, tak mě Pepíno v půl deváté budil hýbáním trambuse a dobýváním se dovnitř. Počasí je nic extra, ráno se vzpamatovává z nočního deště a všechno je ještě mrtvé, ani vlny se nevlní. Jdeme se podívat k vodě a břeh je plný vyflusaných červených řas, fuj smrdí to jako tchoř. Nějaký typ leze po kamenech a cosi sbírá, asi to budou mušle k sobotnímu obědu. Jelikož nemáme nic k jídlu, tak vaříme jen čaj, skládáme a sušíme stany a chystáme se k odjezdu. Předtím se ještě vzbudila ta partička, co v noci tak hulákala. Byli to tři typové a jedna slepice. Hned chtěli navazovat kontakty a loudili od sousedů cukr. Radši zavíráme krám a mizíme. Pokračujeme dále po severním pobřeží. Nejdříve jedeme po staré silnici směr Santander, je to ještě asi 150 km. Po hodině a půl jízdy nás už stará silnice nudí a najíždíme na neplacenou dálnici, která vede stejným směrem. Není to ale žádná výhra, pádže dálnice není v kuse, tak se to občas vleče. Nicméně je to znatelně rychlejší. Co se týče přírody, tak se mi tady, v Kantábrii dost líbí. Příroda mi připomíná trochu Čechy, je tu dost kopečků, i vyšších, hodně lesů a z druhé strany oceán, vysoké útesy, pár malých pláží, hodně pastvin a luk. Fakt pěkné. Včera jsme se dohodli, že se dnes stavíme na obědě, na nějaké tradiční španělské nebo přímořské jídlo. A protože už kolem jedné máme bez snídaně obrovský hlad, sjíždíme z dálnice a začínáme v místních vesnicích hledat nějakou putiku nebo vývařovnu. Hledáme na trase mezi Santanderem a dnešním cílovým městem – Bilbaem. Jenže to není žádná řiť něco v sobotu najít. Po včerejším svátku tu všude chcípnul pes a mají zavřeno nebo jsou vesnice narvané slavícími lidmi. Pak zkoušíme ještě letoviska, ale tam je prd, maximálně tak stánky se zmrzlinou a párkem v rohlíku. Nakonec nacházíme docela solidní hospodu ve městě Laredo. Mají tam menu za 15 EUR, na české poměry je to celkem dost, ale jednou za dovolenou to vytopím. Obsluhovala nás taková prsatá Španělka, která neuměla ani slovo anglicky. Jak po chvíli zjistíme, tak menu mají napsána na ceduli dvě. Jídelní lístky tady nevedou. Pro jistotu na vše, co nám nabídne, odpovídáme „třikrát“. Nejdříve přinesla nakrájenou suchou bagetu. Máme hlad, tak jí kus sníme. Pak přichází na řadu polívka, rybí. Já rybovou polívku teda vůbec nežeru, ale tahle stála za to. Plovalo v ní spoustu rybího masa, krevet a dalších mořských potvor. Byla fakt dobrá. Není to jako u nás, že každý dostane talíř s polívkou a ahoj. Tady každý dostane prázdný talíř a plný hrnec polívky doprostřed stolu. Sežer si kolik chceš. Tak jsme snědli tak jednu třetinu hrnce. Po odnesení hrnce přinesla hlavní chod. Byla to smažená ryba, bez přílohy, posypaná spoustou kousků česneku a sušenými rajčaty. Tak jsme k ní snědli zbývající bagetu. V rybě bylo málo kostí, vlastně jen páteř a pár ploutevních kostí, jinak žádná obíračka. Ryba byla i z hlavou a měla osmažené i oči. To jedno v mé rybě ale nebylo hotové a bylo trochu tekuté, tak jsem ho dal radši stranou. Jedinou nevýhodou bylo asi to, že jak byla ryba smažená, tak postupným opracováváním začala plavat v oleji. Jako zákusek byl jakýsi kompot ze spousty druhů ovoce suproušsky studený. Potom nám byla nabízena káva nebo čaj. Kafe si dává Pepíno, my nic. Po zaplacení a odvalení se k autu ještě nabereme na návsi vodu a míříme k Bilbau. Cestou ještě míjíme nákladní přístav Castro-Urdiales a jsme skoro v Bilbau. Stejně jako Gijón, má Bilbao průmysl lokalizován na periferii. Zaujala mne hlavně obří rafinerie, která je dostupná z nákladního přístavu. Snad jediné, co je skoro v centru, jsou loděnice a překladiště na řece Rio de Bilbao. Parkování v centru města nalézáme celkem snadno. Do parkovacího automatu házíme padesáťák a máme to zaplaceno až do druhého dne ráno. To asi nevyužijeme. Hned co jsme vystoupili, tak jsme našli Gugenheimovo muzeum moderního umění. Musím říct, že to byla zatím nejzajímavější stavba, co jsem během výpravy viděl. Je to komplex budov rozličných tvarů, včetně mostu přes již jmenovanou řeku. Plášť budov je skleněný v kombinaci s nějakými plechovými částicemi. Vše by mělo být vidět na fotografiích. Maskotem celého komplexu je jakýsi záhon ve tvaru štěněte, tedy je to spíše objekt osázený různými květinami. Takže každé roční období vypadá jinak. Vevnitř jsme navštívili giftšop, kde měli spoustu věcí s tématikou muzea a surrealismu. Na druhé straně muzea, u řeky, parkuje ještě obrovský kovový pavouk na vysokých nohách. Hodně lidí se s ním fotilo. Zapomněl bych, před muzeem se konal jakýsi protest směřující proti býčím zápasům. Spočíval v tom, že se na dlažbě válelo asi padesát Basků a Baskyň a měli v zádech jakoby zapíchané ty muškety, co se hází po býcích. Od muzea odcházíme směrem podél řeky a kopírujeme centrum. Mají hezky udělané nábřeží, spousua zeleně a čistých laviček. Jdeme kolem nějakého muzea muziky nebo opery a na kruháči zahýbáme směrem do centra. Stavujeme se ještě u San Mames, který jsem toužil vidět. V centru moc památek není. Spíše starší, ale hezká zástavba, kde sídlí různé organizace. Centrem města jsou dva kruháče, na kterých jsou fontány, na jednom náměstí je i radnice. U hotelu Charles na jednom z těch náměstí se natáhla nebo zkolabovala jakási madam, tak jí tam zachraňovala záchranka. Po projití centra se vracíme vyzvednout káru. Také hledáme nějaké merkádo, ale marně. Vyjíždíme z města směr jihovýchod a chceme se přiblížit k městu Gazteiz-Vitoria, tam bychom chtěli přespat. Cestou z města opět hledáme merkádo, opět marně. Je to pech, vzdáváme hledání merkáda a jedeme hledat spaní. Kus pod Bilbaem je národní park País Vasco Euskadi, tam asi po hodině hledání nalézáme slušné místo k přespání. Jedná se sice o turistickou stezku do parku, ale to neva. Během večera kolem rozestavěných stanů sice projede jeden bajker a jeden ofroud, ale jsme jim ukradení a nechávají nás být. Jako na potvoru zase kolem desáté začíná vydatně cvrnkat, tak narychlo balím stan a mizím tentokrát na zadní sedačky trambusu. No vyspal jsem se, ale trojsedačka je zajímavá tím, že to prostřední sedadlo je asi o deset cenťáků výše, než krajní sedačky, takže jsem se ráno probudil dost zkroucený.
 


 


17.8.2008 - Z Pamplony do Pyrenejí



Ráno je po dešti a vstáváme už brzy, abychom vysmahli, než půjdou turisti do parku. Odjíždíme tedy už před osmou a nalačno kvůli včerejšímu nenalezení merkáda, To jsme však ještě netušili, jaký bude problém najít jakýkoli otevřený obchod v neděli. Razíme cestou směr Gazteiz-Vitoria, což je co by kamenem dohodil. V místní komerční zóně je sice Merkur docela dost, ale je tam mrtvo. Pak najíždíme na en jedničku a míříme do Iruney/Pamplony. Město proslavené každoročním útěkem dobrovolníků před stádem dost nasraných býků ulicemi centra města. Cesta je fajn, skoro žádný provoz, a protože jsme již v podhůří Pyrenejí, tak jsou k vidění bezva panorámata. Do města přijíždíme kousek po deváté. Mezitím jsme čekli ještě komerční zónu, ale ani ťuk. Pamplonu projíždíme centrem, to je celkem jednoduché, ale příjemné. Žádné monumenty a památky, ale střízlivá zástavba a spousta zeleně. Parkujeme kousek od centra a ještě k tomu zadara. Větříme, že by mohlo být v centru otevřeno alespoň nějaké mini merkádo. Po chvilce nalézáme trafiku, kde mají čerstvé bagety, hurá, bereme dvě a zasytíme si zatím žaludek. Vyrážíme na průzkum okolí a zjišťujeme jeden otevřený obchod s různým žrádlem, patřící rákoskám. Tak si ten podivný shop necháme jako záložní a jdeme hledat dál. Nacházíme na rohu nějakou pekárnu, kde mají otevřeno a mají velký výběr. Bereme čtyři bagety a pytel nějakých sladkých potvor. Cestou ke káře ještě navštěvujeme rákos a bereme nějakou kolu, pikslu tuňáků a ještě něco. Z města vyjíždíme na sever a míříme do městečka Lumbier, kde začne naše cesta po Pyrenejích. Cesta hezká, jen dost často usínám, tak jsem vše neviděl. Stoupáme pořád výš, až se ocitáme na úzkých silničkách a v mracích. Najednou se doprava zastaví, neb před autem pochoduje značné množství ovcí, které jsou nastříkány modrým a červeným sprejem, asi aby je poznal majitel. Následně jde stádo po kraji, tak je můžeme předjet. Z ničeho nic se ocitáme ve Francii, tak máváme Španělsku, ádios amígos! Fakt se mi u vás dost líbilo. Vjíždíme do vesničky a lyžařského střediska La Pierre St. Martin. Je to vysoko něco kolem 1600 m nad mořem. Z vesnice klesáme 22 km do vesnice Arette. Ještě cestou nás stopují jacísi místní výrostci, a ptají se, jako kam že to jedeme, tak řekneme, že dolů do té horské řitě. Tak nás nechají jet. O kus níže nás opět stavějí, tentokrát nějaké místní selky. Konečně z nich anglicky vyleze, že je silnice uzavřena, neb se na místním kopci konají velmi populární závody motocyklů ve výjezdu do stráně. Když jsme pak jeli kolem dějiště závodů, tak to byl fakt obstojný krpálek, dolů bych ho nedal ani na pekáči. Cestou míjíme ještě haldy lidí, mířící na tu soutěž, a užuž jsme v Arette. Tak to tam objíždíme autem, nacházíme zavřené informace a taky informační tabule s vítězi etap na Tour de France. Jsou v této oblasti vyhlášené pyrenejské uphilly. Pozn. však jsme se také v pondělí dočkali a ještě večer pliveme krev. Rozhodli jsme se, že přenocujeme v místním kempu kategorie ** za lidovou cenu. Vybíráme si flek za živým plotem u silnice. Plac je sice dost vlhký, ale taky dost velký, takže ok. Postavíme stany a mizíme do města. Našli jsme jedno místní bezva merkádo a šop s čumkartama, ale mají otevřeno až od pěti. Pak se vracíme do kempu, kde to má pod palcem jedna velmi sympatická francouzská slečna, která má skoro tak obrovské tesáky, jako Maja z angličtiny. Tak to mi hned padla do oka, stan mám nakonec dvoumístný s úložným prostorem, tak co. Asi jí pozvu na partičku petanque nebo prší. Jen mě na ní teda dost naštvalo, že vůbec neví, co je to Czech Republic. To jsme sjednocená Evropa, kde to ti Francouzi žijí, řiť! Ještě sníme těstoviny s tuňákem a už šupeme do merkáda. Patří to jakémusi sympatickému padesátníkovi s veselým ksichtem a velkýma mouchama. Kupujeme pár pohledů, jídlo, pití, Bordeaux, platíme, jsme slušně obslouženi, mizíme. Po návratu do kempu hrajeme postupně petanque, aktivity a prší. Dnes se mi moc nedaří, měl jsem jít radši spát. Vytáhli jsme dvě flašky Bordeaux. Večer to začíná v kempu žít, jsou tam dva erární kamenné grily, čehož rekreanti hojně využívají. My tam nemáme co hodit, tak je nepoužíváme. Snad že bysme ulovili jednoho ze tří psů, co po kempu somrují. Nakonec se k nám vetře asi půlroční hezky flekaté kotě s obojkem, se kterým si hrajeme. Jdeme spát v půl dvanácté, ve stanu jsem sám, tak se můžu roztahovat. A už se těším, jak se zase po třech nocích v trambusu vyspím na rovné zemi. Snad nezačne pršet, ale jsou vidět hvězdy, tak jsem optimista. Zítra plánujeme cyklovýlet, tak je třeba nabrat síly. Fuj, smrdí mi prsty sýrem.
 


 


18.8.2008 - Pyrenejský MTB masakr



Vstáváme asi v osm a v kempu už je v plném proudu čilý ruch. Jak jsme spali u silnice, tak už k ránu byla slyšet projíždějící auta. Jen jsem je podvědomě slyšel, ale nevzbudila mne. Ráno je rosa, tak vytíráme stany utěrkou. Dáváme si rychlou snídani, bagetu a čaj, a balíme stany. Musíme vysmahnout z kempu. Necháváme káru před kempem a vytahujeme kola. Dnes máme před sebou výlet po nějaké značené trase, podle mapy to má být asi 35 km. Kola dáváme dohromady a v hadrech na kolo jsme před devátou. Ještě si balíme nezbytnosti, jako láhev s vodou, foťák atd. Já si beru ještě batoh a lehce po deváté vyrážíme do místních informací, které dnes mají otevřeno. Nabrali jsme nějaké mapy a pozřeli pár informací kudy kam a kde je to pěkné a jeli jsme tedy na start. Ten byl v městečku Lanne. To je vzdálené asi 10 km od kempu. Cesta byla po větru a po rovince, tak jsme frčeli celkem rychle. V Lanne-en-Bárétous narážíme na první problém, není nikde žádné cyklo značení, tak nevíme kudy se vydat. U místního merkáda se tedy ptáme, nakonec nám radí asi půlka vesnice, protože každý ví něco, někdo nic, ale nikdo všechno. Po čtvrt hodině vyrážíme směrem určeným starousedlíky. Za místní říčkou se dohadujeme, kudy pojedeme. Nakonec jedeme po asfaltce, kde na ukazateli je také nápis La Pierre-St. Martin, to jsme však ještě neřešili. Asfaltka se táhla podél potoka a kravských ohrad, byla mírně do kopce, taková pracovní rovinka. Asi po dvanácti kilometrech a žádné odbočce začíná přituhovat. Po chvíli stoupání si uvědomujeme, že cesta nemá žádnou odbočku. Tak máme možnost se vrátit nebo vyjet až do St. Martina. Po nahlédnutí do mapy konstatujeme, že to sice bude do kopce, ale v měřítku mapy maximálně 8 km. Tak tedy stoupáme serpentinami, kus ve stínu, kus na sluníčku a každé dva kiláky dáváme pauzu. Mezitím začínají docházet zásoby pití. Čím stoupáme výš, tím se skupinka trhá, Pepíno si jede vpředu, já si jedu svoje tempo uprostřed a peloton uzavírá Iva. V jednom stoupání dáváme závěrečný mítink, s tím závěrem, že se sejdeme nahoře, že to nemůže být už tak daleko, podle značení na asfaltu. Cestou nahoru nepotkáváme žádné bajkery, pouze jednoho silničkáře, který na nás kouká značně vyděšeně. I lidé z aut, kterých moc nejezdí, dost divně koukají. Nicméně stoupání pokračuje a už v roztrhané skupince každý vidí, že to stoupání jen tak neskončí. S těmi osmi km jsme se pěkně přepočítali. Stoupáme za pařícího slunce a už se nemáme za co schovat, jsme ve výšce, kde roste jen tráva a někde i keře s borůvkami. Otevírají se před námi hezké pohledy na Pyreneje. Osobně cestou potkávám asi dva pěšáky, kteří zdraví a taky ve francouzštině nejspíš povzbuzují. Konečně se dostávám do jakž takž rovinky a myslím, že stoupání skončilo. Nahoře předjíždím velké stádo ovcí, které se chladí na kraji silnice, možná je to stádo, které jsme včera skoro nepředjeli. Před sebou vidím klesání, říkám konečně. Sjezdík to není špatný, jen trvá pouze tři kilometry. Dostávám se k rozcestníku, kde nevím, jak dál. Jsou tam tři možné směry, jeden do kopce a dva z kopce. Říkám si super, určitě to bude jeden směr dolů. Jen mě trochu matou ukazatele, které St. Martin směrují do kopce. Pro jistotu vytahuji mapu a s hrůzou zjišťuji, že ukazatel nekecá, řiť! Tak si trochu zanadávám a vydávám se na závěrečných 5 km stoupání. Když se dívám na značení u silnice, tak se všude píše, že vozovka má sklon 8 – 14% na 1 km, tzn. vystoupat 80 – 140 výškových metrů na jeden kilometr, hm paráda. Asi po pěti stech metrech spatřuji Pepína, tak dáváme pauzu a zjišťujeme, kde je asi tak Iva. Posíláme jí raději kontrolní sms a ptáme se projíždějících silničkářů, zda cestou nepotkali ženu na MTB. Všichni dva kroutí hlavou, že ne. Vyrážíme na cestu. Stoupání je opravdu dost strmé a zdá se nám brutální. Protože nemáme už dost sil, každých 500 m pauza. Cestou nahoru tak půlku cesty bajk tlačím, dost mě bolí nohy, a při pohledu na tacháč je celkem jedno, jestli šlapu do pedálů nebo jdu, vyjde to nastejno. Cestou ještě předjíždíme jednoho silničkáře, který toho měl dozajista více než dost. Po více jak třech hodinách stoupání a nastoupaných 30 km, dojíždíme na vrchol Col du Soudet, výšce 1542 m. Tak teď už nás čeká jenom sjezd do Arette dlouhý 22 km. Dolů je hezká, klidná silnice, se spoustou zatáček, které jsme včera sjížděli trambusem. Tak to pustíme dolů a je to fakt super. Jede to samo, jen pár šlápnutí, v zatáčkách brzdy, rozjetí, střídání jízdních pruhů, bezva. Za ten výšlap nahoru si to zasloužíme. V jedné ze zatáček vidíme potok, tak stavíme a nabíráme vytouženou vodu. V tu chvíli nás předjíždí jediné auto. Dostáváme se do pasáže, která má největší klesání, Pepíno má maximálku kolem 73 km/h, já necelých 87 km/h, s báglem na hrbu to docela ujde. Škoda, že trochu níže kreslí údržbáři pruhy na silnici, tak je tam třeba jet opatrně. Po rychlejších sjezdech se klesání začíná trochu mírnit a je třeba začít trochu šlapat do pedálů. Posledních 6 km už je to rovinka, tak ještě v tempu pokračujeme a střídáme se v udávání tempa. V Arette rovnou zajíždíme k dědkovi do merkáda, dáváme každý litr a půl koly a zmrzlinu, spadneme do plastových židliček před krámem a pijeme. Nakonec nás čeká ještě závěrečný půl kilometr dojezdu do kempu, kde už sedí Iva. Svůj zážitek z jízdy napíše určitě někde níže. Dáváme si sprchu, balíme kola, krámy a vyrážíme na další cestu. Posouváme se asi 100 km pod Bordeaux. Místo na přespání jsme našli kousek od města Mont-de-Marsan. Nocujeme na polní cestě mezi kukuřičným polem a nějakým hájem. Je to docela hezké klidné místo, které není vidět ze silnice. Jen jak občas fouká vítr, tak se kukuřičné listy vlní a vydávají takový zvuk, jako když někdo jde nebo jede na kole. A taky se zde vyskytuje větší množství much Cece, ale to neva, mám ve stanu síťku. Usínáme kolem jedenácté. Ještě statistika ke kolům: ujetých km – 59, čas jízdy – 3:59, průměrná rychlost – 14,2 km/h, maximálka- Pepíno-73 km/h, já-87 km/h. Pohled Ivy: Kluky jsem naposledy viděla při poslední společné pauze, kde jsem dávala poslední čokoládu a bylo mi řečeno, že na vrchol je to nějaké tři kilometry. Kluci jeli napřed a já si pomalu šlapala nahoru rychlostí 5 km/h. Jenže místo 3 km to bylo 6 km a poslední kus na ostrém slunci. Byl dost pařák, došlo mi pití a před sebou jsem měla ještě 30 km. Hodně jsem se trápila, měla jsem najeto 22 km do kopce a síly už moc nebylo. Dala jsem pauzu na jedné vyhlídce, bylo azuro a krásný výhled na kopce. Po chvíli jsem to otočila zpět dolů, byl to pěkný padák z kopce, moc jsem si to neužívala, protože se mi motala trochu hlava. Sjela jsem serpentiny s pár přestávkami dolů a těšila se, až slezu s kola a dám cokoliv k jídlu a k pití. Cestou jsem potkala partičku Francouzů na odpočívadle, jak mi tleskají, a jeden mi řekl, kde si koupím něco k pití. Jenže jsem zjistila, že všechny peníze mám u Oldy v batohu (pozn. já v batohu žádné prachy neměl, asi je měl Pepíno v kapse). Nakonec jsem to mastila do kempu po rovince a cestou jsem minula jednu odbočku za kempem. Mají to tam děsně značené. Když jsem konečně dorazila do kempu, asi ve 14:30, nikde nikdo, sedla jsem si vedle auta a dala šlofíka. Když jsem se po třetí hodině vzbudila a kluci nikde, bylo mi to divné. Raději jsem zapnula vysílačku, kde byla sms od Oldy, že jsou na cestě a že cesta je hrozná. Asi v 15:30 konečně dojeli a všichni jsme si oddychli, že pyrenejské peklo máme za sebou. Ale stálo to za to :).
 


 


19.8.2008 - Sladké Bordeaux a lehce kluzká dlažba



Vstáváme po osmičce a briskně balíme, aby nás nenachytal nějaký zemědělec. Pepíno ještě sklidí tři klasy kukuřice a razíme. Do Bordeaux je to ještě asi 100 km. Cesta je celkem rychlá, po nějaké státovce. Vede převážně poli a lesy, obojího je tady dostatek. Lesy jsou smíšené, na polích roste převážně kukuřice. Na jednom poli už kukuřici sklízí a klasy ve velkém odvážejí. Cestou míjíme také nějakou vojenskou základnu, vojenské letiště. Ještě před Bordeaux tankujeme naftu v nějaké řiti. Benzínku tam hlídá takový vtipný pes, směs vořecha a pinče trpasličího, který si v jednom kuse protahoval přední i zadní běhy. Nakonec se nechá taky drbat. Ledového čaje ale napít nechce. Tady na západě Francie mají docela šikovně vyřešené benzínky. Kombinují je s obdobnými auto institucemi. Tahle benzínka byla například spojena s autoopravnou a autobazarem. Chlapík se válel v dílně pod autem a něco kutil, když nás spatřil, přiběhl, natankoval, vydal účet a šel makat dál. Ne jak u nás, kde benzínka zaměstnává osm lidí jenom na to, aby kasírovali. Do Bordeaux přijíždíme kus po jedenácté, jedeme po pár dálničních přivaděčích a spojkách, po pravé ruce máme řeku Garone, která se za městem vlévá do slavné zátoky Girorden. Řeka je docela široká a hodně špinavá. Špína a hnus. Do centra se dostáváme v 11:30 a začínáme hledat plac na zaparkování. V Bordeaux to není žádná řiť. Sice mají hodně podzemních garáží, ale jen do výšky 1,90 m, pro nás je to ale málo, trambus potřebuje aspoň 2 m. Nechtěli bychom jet domů kabrio trambusem. Místo nakonec nalézáme úplně v tom nejcentrálnějších centru, v nějakém nákupním středisku. Mají tam garáže až do výšky 2,10 m. Tak to tady necháváme v mínus šestém patře a vyrážíme na sightseeing. Nejprve jsme narazili na pěší zónu, tak si jí procházíme. Je docela široká a hlavně dost dlouhá. Jezdí po ní hodně cyklistů, hlavně na cruiserech. Na té pěší zóně se však projevuje známý pražský nešvar. Ano je to tak, na zemi pěší zóny se válí značné množství psích exkrementů. Taky to tam pěkně zavánělo, protože tak 50% těchto čokostřiků bylo omylem narušeno něčí botou. Celou cestu jsme se museli dívat spíše na zem, kam šlapeme, než na okolní zástavbu. Samotná architektura Bordeaux je nic moc, spíš nic, než moc. Po dvou hodinkách jsme se vrátili pro káru, ještě se stavili v supermaršé Champion koupit nějaké Bordeaux a vyrazili jsme na východ. Ještě přejíždíme mega most opět přes řeku Garone a nějaké industrie. Poté již přijíždíme do kraje vína. To jsem ještě neviděl. U nás co jsou lány obilí, zde jsou lány vinné révy. Vše se táhne ještě asi 80 km za Bordeaux. Jedeme směrem na Clermont-Ferrand. Střídáme neplacené dálnice s okreskami. Jednou jsme teda museli zaplatit 4 EURa mýta. Je zde krásná příroda, hodně kopečků a zeleně, čím dál do vnitrozemí se kopečky stávají vyššími. Blíží se večer a začínáme hledat místo k přespání. Sjíždíme za městem Tulle do přírody a asi v 10 km vzdáleném lesíku kempujeme na dost klidné cestě. Je pod mrakem, ale nic nepadá. Před spaním dáváme karty, popíjíme Bordeaux, požíráme sušené maso a sýr President. V jedenáct jdeme spát. Jen co zalehneme, tak do deseti minut začne kapat, ach jo. Balím saky paky a evakuuji se do přední řady našeho přibližovadla. Ráno zjišťuji, že pršelo asi tak pět minut, jinak nic. Ŕiť!
 


 


20.8.2008 - Středozemí a návštěva Lyonu



Dnes jsme si přispali a vstáváme až kolem desáté. Pepínovi není po Pyrenejích nějak volno, tak spí na zadní trojce. Jedeme nejprve do Clermont-Ferrandu. Je to necelých 200 km, ale cesta se táhne, tak to jedeme více jak tři hodiny. Dnešní den je přejezdový až na návštěvu Lyonu, tak ani není pořádně o čem psát. Krajina cestou se krásně vlní. Je plná luk a pasoucích se krav, tak je zdravíme. V Clermont-Ferrand krásně nacházíme cestu z města na Lyon. Kolem druhé střídám Ivu za volantem. Pepíno pořád spí. Před šestou jsme v Lyonu. Po asi hodině nalézáme místo k zaparkování. Je to na ulici v centru města. Platíme parkovné a vyrážíme na centrální kopec, kde je nějaká velká památka. Cestou míjíme kostel na březích řeky Rhóny. V Lyonu je soutok dvou řek, Rhóny a Saony. Cestou nahoru ještě prohlížíme nějaké vykopávky a už jsme nahoře. Je tam dost lidí a taky nějaký hrad. Co je ale nejlepší, tak rozhodně výhled na město a okolí z hradních hradeb. Je vidět centrum, obě řeky, obytné čtvrti a taky přilehlé industrie. Po panoramatech kupujeme v přilehlém giftšopu čumkarty. Ve frontě přede mnou byla nějaká stará ježibaba, která platila dva pohledy v hodnotě necelého eura pomocí karty, a vůbec jí to nešlo. To jsem měl sto chutí jí chytit za paruku a odvléct před krám. Z hradu scházíme dolů skrze hradní zahrady a využíváme také místní zkratky. Dále jdeme po extra dlouhých schodech dolů k řece. Partička černochů při tom na nás huláká, že máme vzít Ivu na záda. Já bych to teda radši sjel po zábradlí nebo válel sudy. Ještě před řekou se stavujeme na nějakém starém městě omrknout kostel. Je tam náměstíčko, na kterém stojí jedna velká kašna a jedna malá. V té malé si myju nohy. Přecházíme Rhónu a dostáváme se na hlavní lyonské náměstí, kde je zhuštěná koncentrace lidí. Fotíme si ruské kolo, které je dominantou náměstí. Procházíme kolem něj a nějakých stánků, v kterých mají dost předraženou zmrzku. Nakonec se jdeme podívat ještě na druhou řeku, Saonu. Po dvou hodinách startujeme a hledáme cestu z Lyonu směr severovýchod. Nakonec zabloudíme, ale zato nacházíme super levné merkádo Leaderprice, kde nakupujeme. Výpadovky z Lyonu jsou debilně značené, furt nás to cpe na Paříž nebo Marseille. Tak jedeme na Paříž a asi 20 km za Lyonem odbočujeme do správného směru, na město Bourg en Breste. Jedeme ještě hodinku a začínáme hledat místo na kempování. Nacházíme ho docela snadno. Po sjetí na nějakou spojovací silnici nalézáme cestu mezi loukami do celkem velkého háje. Tam kempujeme na cestě vedle hranice dřeva. Už je docela pozdě, tak vaříme jen polívku a jdeme spát. Já vůbec nemůžu spát, jsou slyšet divné zvuky. Bučení krav, řvaní ptáků a drůbeže, kroky apod. Tak někdy v noci vylézáme s Pepínem ze stanů a zjišťujeme, že měsíc svítí tak, že je světlo jako ve dne. Proto ta zvířata asi tak řvou. K ránu pak usínám.
 


 


21.8.2008 - Cesta pohořím Vosges až k Evropskému par



Vstáváme kolem osmé, rychle balíme a snídáme. Dnes nás čeká dlouhý přejezd. Chceme se dostat až ke Štrasburku, kde se chceme večer ubytovat. Po vyjetí z háje vyrážíme zpět na státovku, po které budeme pokračovat až do Besanconu. Cesta ubývá překvapivě rychle, není moc provoz a silnice se stává často čtyřproudovou. Odpoledne pokračujeme směrem na Nancy a Méty. Míjíme obrovskou fabriku na výrobu automobilů. U města Remiremont vjíždíme do pohoří Vosges. Cesta už nejde tak rychle, jedná se o jednoproudovou klikatící se v horách. Nikde nezastavujeme a díváme se na okolí pouze z auta. Kolem páté dojíždíme v časovém předstihu do Štrasburku, tak hned míříme do centra. Parkujeme na nějaké hlavní třídě na hodinách. Po příjezdu do centra nás zaujalo nádraží, na které se po zaparkování hned jdeme podívat. Je to taková stará budova, která je obklopena moderním pláštěm, takovým který vypadá jako nafouklý igeliťák. Taky jsem se šli mrknout na perón, esli tam náhodou nebude stát TGV. To tam nebylo, stál tam jenom nějakej zaplivanej regionální spěšňák. Pak letíme do centra hledat tu hlavní dominantu – katedrálu. Mají ve městě velmi zajímavé semafory. Když svítí červená, tak něco mluví, když se rozsvítí zelená, tak drží hubu – reprák. Šli jsme po pěších zónách, je tam spousta lidí. Z jednoho místa jsme zahlédli věž, tak jsme se zorientovali a zamířili ke katedrále. Když jsme k ní došli, tak mě překvapilo, že má katedrála jenom jednu velkou věž a ne dvě. Taky jí zrovna opravovali, tak tam stálo na více místech lešení. Odtamtud jsme pokračovali jen tak v zevlování po centru. Taky jsme viděli fenomenální tramvajovou zastávku, kde se před osmi lety snažil jeden Pepínův kámoš zjišťovat, zda se dá jezdit štrasburskými tramvajemi zadarmo. Pak jsme šli zpátky pro káru a posunuli jsme se do čtvrti evropských institucí, která je od centra celkem vzdálená. Auto jsme nechali na pangejtu, kde byl zaparkovaný kartónový tank a probíhal tam jakýsi protest, nejspíše proti vojenské operaci Rusů v Gruzii. V evropské čtvrti je celkem dost budov. Jsou zasazeny v zeleni na kraji plavebního kanálu. Okolo se nachází spousty stezek a chodníků, pro chodce, běžce a cyklisty. Z budov se mi líbil Soud pro lidská práva a hlavně budova Evropského parlamentu. Ta je obrovská, hezká a celá prosklená. Kolem půl osmé odjíždíme a vydáváme se hledat nějaký hypermaršé, kde nakoupíme nějaké věci na doma. Potřebuju hlavně sušenou šunku, ne tu psí, a spoustu sýra. Merkáda zavírají většinou v sedm, otevřeno bylo až hypermerkádo na druhé straně města. Strávíme tam půl hodinky. Cestou z merkáda ještě vidíme na nějakém seřazovacím nádraží pár souprav TGV, tak jsme s Pepínem spokojeni. Už skoro za tmy opouštíme Štrasburk, jedeme směrem na východ, k německému městu Offenburg. Francouzsko-německou hranici překračujeme na mostě přes řeku Rýn. Na německé straně chceme nocovat a to v kempu. Ten nalézáme v Černém lese, kousek pod lázeňským městem Baden-Baden. Do kempu přijíždíme až v deset a už tam není obsluha, což jde. Večer už je docela kosa, taky jsme v necelým tisících metrech. Stavíme stany a jdeme spát. Poprvé na dovolené nařizujeme budík a to na 6:45. Kvůli cestě i obsluze kempu, která začíná makat v 7:30, musíme vysmahnout brzo. Noc je už studená, nakonec se to dá i čekat, je skoro konec srpna.
 


 


22.8.2008 - Vítejte doma



Vstáváme v těch 6:45 a už v sedm deset jsme pryč z kempu. Ráno byl už teda luxusní rákos, až jsem musel z krosny vytáhnout rukavice Swix. U Baden-Badenu tankujeme poslední plnou nádrž na výpravě. Pak už najíždíme na dálnici směr Karlsluhe a z dálnice až na pár výjimek až do Prahy nesjíždíme. Z Karsluhe jedeme na Stuttgart, Heilbronn, Nürnberg a Plzeň. Cesta probíhá rychle, jen se vše trochu zbržďuje v několika uzavírkách a zúženích na německých dálnicích. Počasí je taky celkem cestovní. Ve 12:40 CET překračujeme německo-českou hranici. Kolem druhé jsme v Praze. Po vopruzáckém průjezdu Prahou přijíždíme do hlavního města Lhota. Na cestách jsme strávili 20 dní, najeli přes osm tisíc kilometrů, což je asi 400 km na den. Navštívili osm zemí a spoustu zajímavých míst a měst. Určitě jsme si přivezli kromě naturálií taky spoustu příjemných zážitků. Jinak ještě pro doplnění, trambus žral průměrně 8 litrů nafty na 100 km.
 

 

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.