Pobaltí a skandinávie 2009

12.7. - Den první



Z Ústí vyrážíme v deset, což je sice později než bylo v plánu, ale na naše poměry docela včas. Jedeme kus Německem a pak už jenom Polskem. Jsme připraveni na hrozný stav silnic v Polsku, což se plně potvrzuje. Oproti očekávání tomu tak není po celou cestu. Poláci mají speciání značku - pozor koleje (kolainy) zpravila optimisticky doplněnou vzdáleností v jednotkách kilometrů. Optimismus vás však brzy přejde, když zjistíte, že jedna tato značka následuje další v nekonečné řadě... Jsme nadržení a proto jedeme stále dál, z čehož nás vyruší pouze zabloudění, které nás zavede přímo do centra Varšavy. Potěší nás zjištění, že parkování je po sedmé hodině zadarmo a trochu se procházíme městem. Nakonec frčíme až do 0:22 kdy se ukládáme ke spánku na benzínce. Nocleh ve felicii se ukazuje jako realizovatelný a i celkem pohodlný.
 

 


 


13.7. - Pryč z Polska 429km



Ráno vstáváme již v sedum a na snídani přejíždíme do blízkého lesíka. Vaříme si kafe a dorážíme zbytek pečených zásob od babičky. Poté vyrážíme směr hranice. Po přečtení cestopisů našich předchůdců jsme připraveni na zlé celníky, jaké je však naše překvapení, když je po úzké odbočce objedeme. Naše radost z toho jak jsme nad nimi fikaně vyzráli však trvá krátce. Za chviličku již vidíme nápis Lietvia ohraničný hvězdičkami EU - celníci jsou již minulostí. Nic nám již nebrání pokračovat směr Kaunas, na štěrkové odbočce ze silnice si jenom chvíli zastavíme na oběd. V kaunasu zjišťujeme, že má krásnou promenádu se stromy, ale ducha sovětské éry nezapře. Největší dojem zanechávají vyrabované stavby stylu hotel Máj. Získáváme také další poučení - chce to v každá další zemi vyměnit alespoň nějaký jejich frfník, Ály pohledy a případné WC se kartou platí špatně. Na nocleh míříme ke Kaunaské přehradě. Po chvíli hledání dokonce nacházíme místo u vody. Z plánovaného koupání (alespoň někteří z nás) kvůli sinicím slevujeme alespoň na umytí nohou. Pak už jen dáváme romantickou večeři na břehu jezera a po vybití komárů v autě uleháme ke spánku.
 


 


14.7. - Cesta Litvou



Probudili jsme se do krásného dne už v 7 hodin. Ráno u jezera s kafíčkem a mazancem bylo užasná. Hned poté Ála drcla do zpětného zrcátka v autě a ono se odporoučelo na zem. Doufáme, že narazíme na nějaký litevský baumax, abychom pořídili vhodné lepidlo. Dnešní naším cílem je Hora křížů, Litevské národní místo, kam lidé nosí vlastní kříže a které bylo za sovětské éry několikrát zničeno. Je jich tam opravdu hodně. Cestou, ač jsme v to nedoufali, jsme narazili na Maximu, což byl Litevský Baumax, do kterého by se vešlo asi tak deset Ústeckých. Takhle obří obchod jsem ještě neviděl. A ceny víc než lidové. Toho jsem využil a pořídil imbusy na gola sadu. Byla to dost sranda, protože vysvětlení prodavači za přepážkou co vlastně chci trvalo asi 10 minut rukonožního divadla. Cesta k hoře křížů byla naprosto rovná bez jediné zatáčky asi hodinu. To je tady normální... Nejsou tu ani kopce, takže cesta je monotónní a zvládl by jí v pohodě autopilot. I samotná hora byla kopečkem vysokým asi 10m. Ale křížů je tam oppravdu nepočítaně. Turista v pobaltí si může být jist, že se při výletě nezadýchá, kopce tu totiž opravdu nejsou. Taky tu jezdí fůra cyklistů... Z křížové hory už jsme frčeli na hranice. Na posledních kilometrech jsme zjistili, že jsme celou cestu měli mít dálniční známku, tak jsme jí raději koupili kvůli hranicím. Ale skoro zbytečně, na přechodu opět ani noha. Odpoledne jsme frčeli do lázeňského města Jurmaly, uvítání bylo vtipné, protože nás čekali turnikety na poplatek za vjezd do města. Samozřejmě na Lotyšské mince, které jsme fakt neměli. Řešil to bankomat a rozměňovačka. Ale bylo kolem toho docela lítání. Poprvé jsme spolu dorazili k moři, já se vykoupal celý. K mému překvapení to bylo i docela teplé. Pak jsme prochodili Jurmalu a vyrazili do lesů hledat místo k noclehu, což se po středně dlouhé době vydařilo. Drobný zpestřením byla totální hejna komárů, takže jsme museli okamžitě zalézt do auta. Po jejich vybití jsme mohli ulehnout. Dobrou noc...
 


 


15.7. - Lotyšsko - Riga a Sigulda



Komáři naštěstí ráno ulehli ke spánku, tak jsme mohli vyzkoušet naší přenosnou sprchu.Funguje bezvadně:-) Po snídani vrážíme do Rigy. Vychytali jsme parkoviště zadáčo u supermarketu kousek od centra. Riga je hezká, ale oproti očekávání docela malá. Protože jí stihneme ojít vcelku rychle, odjíždíme směr Sigulda, na lotyšský hrad. Kolem hradu teče krásná říčka Gauja, ve které jsem se vykoupal a zavzpomínal na vodácké časy (taky jsem u ní zapomněll stativ k foťáku, takže je v p...). Hrad je parádní, postavený z cihel. Nosit bych je tam opravdu nechtěl, zdi měl opravdu široké... Pak jsme odjeli do sousedního městečka, ale nic speciálního jsme nenašli tak jedeme k moři hledat místečko na spaní. Po asi hodinovém hledání to vzdáváme, protože jsou všude chaty a zákazy. Vaříme si ale na pláži a vychutnáváme kolínka se svíčkovou s křupáním písku mezi zuby. Nocujeme nakonec na louce u lesa.
 


 


16.7. - Estonsko a národní park



Ráno trochu zapršelo ale nic zásadního. Neni ale nijak vedro a proto místo koupačky plánujeme prohlídku národního parku. A dobře jsme udělali. Příroda na okraji moře je opravdu úchvatná. Jsou tam i dřevěné vyhlídky a nikde nejsou žádní lidé. Občas se musí chodit kolem krav, před nejhezčí vyhlídkou bylo fakt velký stádo, tak jsem tam odmítl přez protesty Ály jít. Ale zase jsme zdraví a celí... Krávy jsme pracovně nazývali plemeny byk... Došel nám plyn, protože v Estonsku se pumpy moc nevyskytují. Auto benzín po dlouhé cestě na plyn nechutná. Potřebuje poladit pomocí notebooku, který jsem ovšem večer zapomněl vypnout a on se vybil. Při provozu z ěniče zase nefunguje komunikace s autem. Po čtvrthodince nabíjení se úprava hodnot v ŘJ daří a frčíme vesele dál. Poprvé na cestě nás staví policie, formální kontrola dokladů na minutku a přejí nám šťstnou cestu. Jen tak dál :-) Navečer ještě prohlížíme městečko Parnau a nocujeme opět v lese uprostřed cesty do Tallinnu. Také se nám povedlo potkat pumpu s plynem...
 


 


17.7. - Tallinn



Tallinn je zatím nejhezčí město které jsme na naší cestě potkali. Prolezli jsme celé centrum a jeli se ještě podívat na výběžek za Tallinnem do moře. Zde tak odvážně vyrážíme na pláž, ale je tu dost zima. Já se koupu, Ála by se nejradši slunila v zimní bundě. Voda je ale fakt studená jsme od Jurmaly taky o dost severněji. Ála bundu nakonec na chvíli sundala a sluníčko toho využilo a trochu jí přismahlo ramena. Ale snad to nebude nic hroznýho. Oběd jsme si uvařili uprostřed vilové čtvrti a kolemjedoucí docela koukali. U moře jsme chvíli pozorovali surfaře, jezdilo jim to fakt slušně, byli tam i dva s padákama... Večer se opět vracíme do Tallinnu, teď zrovna sedíme v kavárně u kafe a píšeme deníček. Byli jsme i kouknout v přístavu, Byla tam zrovna akce, na kterou se sjíždějí školní plachetnice - byly ta čtyři a bylo možné si je prohlédnout i uvnitř. Bohužel ne zrovna v době kdy jsme tam byli my... Ráno nasedáme na loď a frčíme do Finska...
 

 


 


18.8. - Finsko nadohled



Ráno vstáváme již v půl sedmé a jedeme na odbavení do lodi. Vše probíhá bez problémů, přístav známe již od včera. Moře je skoro úplně klidné a loď uhání vpřed. Ála vyhlíží delfíny a donitř jí dostávám až na zřejmé projevy omrzlin mých končetin a na slib, že okny je také vidět poměrně slušně. Estonsko se rychle vytratilo za obzorem a stejně rychle se objevilo Finsko. Cesta je cca na dvě hodinky. Přemýšlíme kam ještě vyrazit, abychom si nechali něco k prohlédnutí v okolí našeho budoucího pracoviště. Volíme vyhlídku na moře uprostřed přírody přesně odpovídající okolí Máchova jezera (teda kromě těch finských domků a moře brázdících jachet). Pak navštěvujeme druhé nejstarší finské město Porvoo, kterým protéká říčka Borgaa. Je zde přístav lemovaný strašně starými dřevěnými domy. Z městečka dýchá duch starých časů... Na vlastní oči jsme také okusilli, že finská drahota není jenom pověra, ale tvrdá realita. Všude placené záchody minimálně za 50 centů, ale spíše za euro a kopeček zmrzliny pod dvě eura nepořídíte. Také benzín je tu pěkně drahý a LPG pro jistotu vůbec není... ale s tím vším se počítalo, takže žádné překvapení. Krajina je tu od poballtí dost odlišná a sluníčko už skoro nezapadá. Ještě o půlnoci je jako ve dne pak se na chvíli sešeří a začíná nový den. Je to také masakr na oči, protože slunce je nízko a je často nutné koukat přímo do něj (obzvlášť při řízení). Jinak je tu krásně, mají malebné vesničky, kde hospodaří na každém volném kousíčku půdy. Z Porvoo jsme ještě na doporučení průvodce vyrazili k tzv. Hiidenkirny-česky prý Čertova máselnice. Jsou to hluboké díry v žulové skále, které vznikly při tání ledovců, kdy byly vymlety víry proudící vody, která unášela spoustu kamenů a tak... Díry jsou opravdu efektní a vypadají, jako by je tam vyvrtal člověk. Je to až neskutečné, protože místní žula je opravdu tvrdá a není šance do ní udělat ani rýhu... Víc už jsme nestihli, dopisujeme deníček a zalézáme ke spánku na lesní cestě za hromadou klád. Zítra nás čeká cesta do Karjay (cca 70km), kde nás ve čtyři očekávají naši šéfové a kolegové...
 

 


 


19.-30.7. - Workamp in Karjaa



Dorazili jsme do místa našeho dalšího vícedeního pobytu. Sraz byl ve čtyři hodiny na nádraží, my jsme dorazili dříve a tak jsme měli možnost odhadovat nově příchozí zda patří k nám nebo ne. Nutno podotknout, že na nádraží se vyskytovalo dost zvláštních týpků. Všechny nakonec ovšem překonal poslední námi registrovaný příchozí, který se ukázal být naším vedoucím - číro na hlavě bylo vidět už z dálky a všechny piercingy by člověk nespočítal. Nu což, s myšlenkou, že podle vzhledu nelze soudit člověka jsme se vydali vstříc novým zážitkům. A kupodivu to docela vyšlo, protože všichni účastníci kempu se ukázali vcelku seriózními a až na občasné vtipné úlety stravitelnými lidmi. Národnostní složení je dost pestré - pár Finů, Slovák, tři Češi, Italka, Ukajinka, Ruska, Srbka, Jordánec, Španělka, Polák a na závěr jedna dost ulítlé děvče z Turecka. Práce je zatím dost odporná, protože je to spíš úklid po předchozích ročnících festivalu, který se stěhuje do nových prostor a staré je nutno vyklidit. Jedinou zábavou na celé věci je pozorovat činnost ostatních členů party, protože mnoho z nich se nejspíš ještě s manuální prací nesetkalo a tudíž se o ní pokoušejí dost vtipně... Organizace taktéž dost vázne a nechápu, jak je možné, že se vůbec festival povede rozjet. Vzhledem k tomu, že je to už jedenáctý ročník, tak asi jo :-) V sobotu byl volný den, tak jsme se rozhodli navštívit město Turku. Protože je to nejstarší město Finska a původně i město hlavní, očekávali jsme starý vzhled a mnoho památek. Nějak se k nám nedostalo, že město v devatenáctém století vyhořelo a tudíž je postaveno nově. Centrum je ve stejném duchu, jako centrum Ústí, t.j. samé moderní budovy. Naše zklamání podtrhlo i totálně hnusné počasí, kdy i deštník byl málo a museli jsme se schovávat do obchodních domů... Jediný kladný dojem byl z přístavu, kde kotvilo mnoho účastníků plachetního závodu severním mořem a množství plachetnic a velikost některých z nich byla úchvatná. Cestou zpátky jsme si ještě pro upravení nálady zajeli kouknout na krásy přírody, oblast kolem Turku je plochou, která je tvořena tisící ostrůvků. Ovšem pro mlhu, která by se dala krájet jsme z celé oblasti viděli jenom 50 kilometrů na tachometru auta, které jsme ujeli zbytečně. No nemůže být každý den sluníčko... Dnes jsme v rámci "práce" byli společně v Helsinkách. Na centrálním náměstí byl koncert popagujícím festival. Naším úkolem bylo rozdávat letáčky, což byo za chvíli vyřízeno a my jsme mohli vyrazit po městě. Cestou zpět nás ještě vysadili v přírodním amfiteátru, kde jsme ve dvaceti lidech zajišťovali pořadatelskou službu pro cca 50 diváků. v praxi to vypadalo tak, že jsme pár lidem ukázali kam se mají posadit, shlédli jsme představení ve švédštině (nutno podotknout že výkony a nasazení pravděpodobně amatérských herců a kapely bylo na hodně vysoké úrovni) a nakonec vynesi koše a sebrali ze země asi 4 odpadky které tam po ukázněných divácích zbyly. Samostatný odstavec si zaslouží jídlo, které je drobným problémem této části cesty. Obědy a večeře totiž fasujeme na pracovišti, kde je vytváří pro všechny jeden Íránec v krásném kebab stánku. Nutno podotknout, že v ČR Ála obdobné provozovny obchází obrovským obloukem a nedostal by jí tam nikdo ani párem volů. Zde chudák trpí a postupně i díky vegetariánské stravě přivyká. Korunu všemu nasadili dnes v Helsinkách, kdy jsme na oběd byli pozváni do čínské restaurace... Zděšení očích bylo vidět veliké, ale pomlčela a díky hladu dokonce i pozřela svou porci bez větších následků... Zatím se jim prostě daří, kromě hamburgeru z MCDonaldu už nám dokázali uvařit všechno a všude, co Ála nesnáší (a to fakt není vybíravá, nekecám...) Jinak jsou dojmy z pobytu zde vcelku pozitivní, parta je docela družná, vzali nás do finské sauny, do hospody a vlastně se o nás vcelku starají... No co dodat? Prostě vstříc nový zážitkům.
 


 


30.7. - Bod zlomu



V zásadě jsme si již zvykli na workcampový život, když přišlo úterý, kdy jsme měli být dle plánu maximálně pracovně vytíženi. Prostor festivalu se ovšem ocitl v organizačním chaosu a nikdo vlastně nevěděl co má dělat, židle jsme nosili tu tam, potom zase zpátky, pak seděli s tím, že práce je hodně, ale musí zjistit co a jak máme dělat, aby se to neudělalo špatně, prostě totální nuda přerůstající v naštvanost. Korunu tomu nasadili v pět hodin, tedy v době konce naší oficiální pracovní doby, kdy nám bylo řečeno, že ještě nemáme odcházet, že je ta ještě plno práce, která není hotová. Protože nám nedali klíče od domu, tak jsme tedy zůstali, výše jmenované židle přenesli na další místo a nic víc se nám uděla nepoštěstilo. Po dvou hodinách čekání nám bylo řečeno, že tedy můžeme jít, že se to dodělá ráno. Tímto chaotický dnem naše touha býti dobrovolníky klesla k nule a my začali přemýšet o odjezdu. Nastudovali jsme program festivalu, zjistili, že něco zajímavého je až v sobotu (t.j. ještě za čtyři dny nudné práce), vyhodnotili tyto pracovní dny jako totální ztrátu času a stanovili čas odjezdu na čtvrtek ráno. Vyprali jsme všechny špinavé věci (docela šichta) a začali plánovat další cestu. Ve středu jsme byli ještě naposledy pracovat na festivalu, organizace se sice trochu zlepšila, sami si byli vědomi, že to v úterý byl chaos, ale již je rozhodnuto. Večer bylo slavnostní zahájení festivalu a koncerty prvních tří kapel. Nezaujal nás ani jedna a tím jsme byli utvrzeni v odjezdu. Večer jsme zbalili věci, ráno při snídani oznámili našim šéfům, že odjíždíme a proč, se všemi se rozloučili a pápá workcampe. Shodli jsme se s Alčou na tom, že toho i přes dřívější odjezd nelitujeme, byla to dobrá zkušenost a poznali jsme z Finska mnoho věcí, které by jsme jako turisté neměli šanci vidět. Kupodivu i všem ostatním tento způsob prázdninového cestování doporučujeme. Za málo peněz toho lze hodně vidět a poznat... Ale je asi lepší tam nejezdit v páru, protože pak člověk není tak nucen komunikovat s ostatními. Dopoledne jsme se ještě jednou vrátili do Helsinek, prošli znovu centrum a pak se zajeli podívat na vyhlídkovou věž olympijského stadionu. Byl to rozhodně dobrý nápad, protože Helsinki z ní byly jako na dlani. Pak jsme nasedli do auta a vyrazili na sever, kde chceme projít tři největší finské příodní parky. Taky jsme u silnice viděli svého prvního losa, otočili jsme se zpátky a Alča ho mazala vyfotit. Byl však potvora za křovím a než zmáčkla další snímek, byl los v tahu... Ale už víme, že tu opravdu jsou :-)
 


 


31.7. - Změna pohledu na Finsko



S každým kilometrem k severu se Finsko stává přátelštějším a rozmanitějším. Když srovnám, že v prvním městě, které jsme navštívili, nás čekaly jediné dostupné záchody za jednou euro a platilo se za cokoli na co se podívalo, zde severněji je tomu přesně naopak. Uprostřed naprosté pustiny se nacházejí podél silnice parkoviště se stolečky, popelnicemi na odpadky a boudičkami s WC, kde nechybí ani toaletní papír. To vše většinou dokresleno nádherným výhledem na jezero, proti kterému je Mácháč naprosté prdítko (navíc špinavé) a navíc je tu jenom pro vás, protože kam oko dohlédne není ani baráčku ani chatičky natož člověka... Taky se občas vyskytne nějaký kopeček, takže sem tam (po cca 2000 km roviny) v autě je nutno i podřadit. V podstatě celý den jsme trávili v autě s malou přestávkou na kuchtění a vyhajání (leze na mě nějaká brutální rýma a pálí mě v krku), jenom odpoledne jsme se zastavili ve městě Kaajani, abychom přišli na jiné myšlenky a neměli na sítnici vypálené čáry od silnice. Městečko je pěkné, uprostřed řeky je zřícenina hradu, kterou Finové "zatřešili" nový betonovým mostem přes řeku. Kombinace vcelku zajímavá, asi tu nemají památkáře:-)
 

 


 


1.8. - První přírodní park



Dnes jsme dorazili posledních 200 km do prvního z parků (Oulangan kansallispuisto), který chceme projít. Začali jsme návštěvou města Kuusamo, které je jeho vstupní branou. Nabrali jsme vodu v supermarketu (další zdejší vychytávka - hned u vchodu do většiny obchodů je hluboký nerezový dřez, který je určený k nabírání vody), koupili nějaký ten chleba, navštívili infocentrum - bylo již zavřeno, ale všechny dostupné letáčky mají venku nachystány v obdobě poštovních schránek, aby niko nezůstal bez informací - a vyrazili dál na sever. Cestou se projevuje zvýšená divokost přírody a značky upozorňující na pohyb zvířat po silnici tu nejsou pro nic za nic. Zatímco prvního soba jsme si nadšeně fotili, nyní už nechávají klidnými. Potkali jsme mnoho dalších, jeden před námi dokonce mazal po silnici asi 100 metrů, než si usmyslel odbočit do lesa. Na dnešek jsme naplánovali jen malé 6km kolečko kaňonem řeky Oulanky, abychom viděli co to udělá s mojí rýmou. Rýma to přežila, já taky, takže vše OK. Výhledy nádherné, řeka teče hlubokým kaňonem, který lemují skály, jediné trošku zvláštní jsou cestičky, které jsou minimálně z poloviny vysypané štěrkem, asi aby se trekerům dobře chodilo. To Finové trošku přehnali, nejen že to musela bejt strašná makačka tam ten štěrk natahat (autem se tam fakt nedostanete), ale navíc to vypadá hnusně. Co je fakt nutno pochválit jsou upravená a připravená tábořiště. Na každém je ohniště s roštem, koza na řezání dřeva, dřevo pod přístřeškem, pila, sekera, kadibudka s hlínou na zasypávání a tím vznikáníí kompostu a mnoho dalšího... Prostě dokonalost. A to nemluvím o mnoha srubech, které tu jsou zadarmo k dispozici a jsou fakt krásný, vybavený vším, včetně nádobí a plynového vařiče, který dokonce funguje, protože má plnou bombu. No čech prostě nechápe... No ale rádi se necháme rozmazlovat. Také jsme dneska potkali dvoje čechy, jedny na odpočívadle u jezera (jeli v pěti Getzem někam jezdit o jezerech na lodi, nechápu jak se tam mohli vejít), jako druhé se k nám na odpočívadle přihlásily dvě holky kovbojského vzhledu (nejdřív jsme si mysleli, že nás jdou okrást), které jedou celou naší cestu stopem akorát v opačném směru. Vyprávěly nám spoustu zážitků z cesty, některé byly dost zajímavé, nejspíš bych už pak dál stopem nejel... Ale byly živé a dost nadšené... Málem bych zapomněl na ještě jednu drobnost, kterou je místní houbaření. To tu probíhá tak, že si člověk odběhne do lesa na záchod, ze zde nalezených hub vybere ty hezčí kousky a ty vezme s sebou. Všechno se to pobrat fakt nedá. No a to je zatím vše, musíme se pořádně vyspat na zítra...
 


 


2.,3.,4.8. - Přírodní park Oulanka



Na následující dva dny jsme si naplánovali průchod nejhezčí částí parku Oulanka. Protože to nemáme nacvičené a chceme to otestovat, plán byl rozdělit výlet na dvě etapy po cca 15 km. V informačním centru jsme nechali auto, dle plánu se pro něj vrátím autobusem z cíle naší cesty (Juuma). Díky autobusu se protáhl výlet na dvě noci v přírodě mimo auto, protože jede jenom jeden denně a to ještě v osum ráno... Park byl dle očekávání krásný, každý kousek cesty odpovídá nějakému kusu krajiny v Čechách, chvíli jste na Mácháči, chvíli na Jizerce, chvíli rašeliništích na Šumavě, chvíli na skalách v Tisé :-) Ale dohromady to má krásnou atmosféru podtrženou tím, že za celý den skoro nepotkáte člověka a kole sebe slyšíte jenom zvuky přírody. Cestou také potkáte fůru sobů, působí skoro jako dekorace. Jsou dost ochočení, ale pohladit se potvory nedají. Provokujou, nechají vás příjít na metr a pak zdrhnou. To zejména Alča těžce nesla a už po 85 marném pokusu to vzdala:-) V jezerech je také plno malých rybiček. Při nabírání vody není problém mít jich plnej kastrůlek. Přesto jsme rybí polívce odolali. Opět bylo krásné počasí, není si tudíž vůbec na co stěžovat. V chatě kde jsme chtěli spát bylo sice ještě místo, ale pro klid a zároveň kvůli komárům jsme zvolili jako místo přespání stan(když už se s ním táhnem :-). V noci už byla slušná zima, ale přežili jsme. Večeři a snídani jsme uklohnili na plynovém vařiči v chatě, budiž pochváleno vybavené Finsko. V pondělí navečer jsme dorazili do cíle cesty v celku bez následků, jen s pár štípanci od komárů navíc a Ála i s pár otlačeninami od batohu. Po zjištění, že za jednu noc v kempu chtějí 10 euro jsme si u nich na vařiči uvařili večeři, nabrali vodu a stan jsme si postavili v blízkém lese. Kromě kolem projíždějícího traktoru proběhla noc v pohodě, takže šetření zdar. Ráno dokonce jel autobus a auto jsem našel v pohodě, takže první park je za námi, zbyl nám z něj dobrý pocit a těšíme se na další. Během dne jsme se přesunuli do Rovaniemi (cca 200km), hlavního města Laponska. Vypadá to tu všude jako v centru Ústí, za války bylo celé zničeno a je postavené nově. Samé nové "moderní" stavby se nám moc nelíbí. Ale zase tu mají free internet :-) Mají tu celkem dost muzejí, včetně prý největšího ve Finsku - tzv. Arktika. Pro nezaměstného a budoucí učitelku jsou však trochu cenově nedostupná. Je tu také hezký most přes řeku s věčným plamenem, ten jsme nezapomněli vyfotit. Zítra nás čeká překročení polárního kruhu a také završení 4000km od vyjetí z Ústí.
 


 


5.8. - Z polárního kruhu do parku Urho Kekkonen



Ve středu jsme ráno zaběhli do informací, kde jsme včera stihli jenom posledních pět minut a získali letáčky z informacemi o dalších parcích. Je jich tady plno a nevěděli jsme, do kterého se vydat. Nakonec jsme vybrali tři, které časem potkáme. 8km za městem je městečko Santa Klause (český průvodce překládá jako Ježíškovo městečko). První atrakce je obrovský podzemní komplex, kam jsme ale kvůli drahému vstupu a zaměření na děti nešli. Součástí byla ale rozhledna na vrchu skály, ze které byl krásnej rozhled. Přímo na poledníku je plno krámků se suvenýry, santa klausova pošta a plno dalšího. Byli jsme i u Santy doma, ale na kafe jsme nešli, protože do obýváku byla velká fronta a nechtělo se nám čekat. Umějí Santu dobře prodat. Třeba turistické razítko vám orazí za pouhého půl eura. No neberte to. Jinak městečko působí elegantně a vcelku vkusně. Další cesta již pokračovala do parku. Nutno podotknout, že za polárním kruhem je úplně stejné teplo jako před ním. Je ale fakt, že netrvá moc dlouho, protože vrcholky kopců, které nejsou moc vysoké, tak do 400m, jsou už bez stromů a rostou tu již jenom borůvky, něco jim podobného, ale borůvky to nejsou a pak mech, mech a občas lišejník. Je tu i speciální lišejník, který vypadá jako mořské řasy a ten bere živiny jenom ze vzduchu a tudíž je i na větvích a tak. Je to potrava pro soby, kteří díky němu přežívají, když je ostatní potrava pod sněhem. V parku jsme si dali 6km kolečko naučnou stezkou z městečka Tankavaara a abychom šli další den jinou trasou, přejeli jsme ještě do horského městečka Saariselka. To je skoro celé nově zbudované, jsou tu i sjezdovky s lanovkami, což vypadá fakt vtipně, protože kopečky jsou opravdu prťaté. Je tu ale fůra běžeckých tratí, jejichž velká část je i osvětlená. Moc sluníčka tu v zimě asi neužijou.
 


 


6.8. - Urho Kekkonen v celé kráse



Ráno jsme vyrazili na další výlet, naplánovaný na 15km. Krajina je pro čecha fakt krásná, mráz a zima tu nedovolí růst žádným stromům a tak je odevšad krásný výhled. Většina cesty vedla po cestách, které jsou v zimě běžeckými trasami. Sezóna jim tu začíná říjnu, takže je celkem užijou. Během cesty se začalo schylovat k bouřce, ale zrovna jsme dorazili ke srubu. Byl tu ovšem zájezd Němců, kteří nevěděli, že jim rozumíme. Byl to zajímavý boj dvou mocenských skupin na které se rozdělili, kdy jedna chtěla jít dál (té jsme samozřejmě fandili) a druhá chtěla zůstat. Nakonec vyhrál náš favorit a Němci k naší radosti odešli. Asi udělali chybu, protože lilo a blejskalo se dost fest. Zato my měli srub pro sebe, opekli jsme si buřty, natáhli se na postelích a v klidu a v suchu přečkali bouřku. A mlátilo to dost hrozivě, srub nadskakoval v základech. Závěr výletu byl na konečné lanovky, na sjezdovkách se pásli soby a nikde ani noha... Tak jak to má být. Protože jsme byli rychlí, přejeli jsme večer ještě do parku Lemenjoki. Cestou jsme měli tip na vyhlídku na jezero Inari, ale vjezd byl zpoplatněn a navíc již bylo zavřeno. Asi si taky uzavřu vjezd na nějaký kopec a budu tam vybírat vstupné... no nic Ustlali jsme si přímo na parkovišti před infocentrem, abysme to měli hned u ruky... Taky tam jsou pěkné záchody což byla prémie navíc.
 


 


7.8. - Park Lemenjoki



Protože jsme již nechtěli jezdit nikam autobusem a park nenabízel žádné vhodné kolečko, rozhodliijsme se jít tam a zpět stejnou cestou, kromě asi třetiny trasy, které vedla po druhém břehu řeky. Cesta vedla hodně dlouho lesem a nebylo z ní nic moc vidět. Dojem vylepšily loďky, kterými bylo možno se dostat na druhý břeh. Byla to vceku sranda, protože loďky byly přivázané na laně a to se dost zadrhávalo, takže se muselo veslovat dost naplno. Značení bylo dost ubohé, takže jsme trochu bloudili, Ála vymyslela, že se půjdeme zeptat v lese usazených osob, které si zrovna vařili oběd. Nápad se ukázal jako velmi dobrý, protože nám nejen dobře poradili, ale ještě jsme dostali mapu. Závěr cesty po stejné trase byl dost nudný a už jsme se fakticky těšili do auta, protože to celkem dalo třicet kilometrů.
 


 


8.8. - Volný den a přejezd do Kevo



Vzhledem k luxusu, který parkoviště nabízelo jsme tu ještě přespali a ráno jsme vyrazili směr poslední park, kterým je rezervace Kevo.Je to nejsevernější Finský park, tak jsme byli zvědaví. Po včerejší cestě jsme ale byli vcelku rozlámaní, tak jsme jen zašli do infocentra, nakoupit zásoby, nabrat vodu a tak... Večer jsme ještě pocourali po městečku a zkoušeli internet, ale nic...
 


 


9.8. - Rezervace Kevo a přejezd do Norska



Původně jsme měli v plánu asi 27km douhý okruh z vesnice Mantojarvi, ale protože celou noc lilo a tvářilo se to, že déšť bude pokračovat, zkrátili jsme plán na 10km naučné stezky a 5km zpátky po silnici. Počasí nás má opravdu rádo, protože déšť nakonec nedorazil a ač bylo zataženo, tak byly hezké výhledy. Většina cesty vedla tundrou a byl hezký výhled na řeku. Čím jsou parky severněji, tím je vybavení ohnišť skromnější, ale lavičky, ohniště a nasekané dřevo tu nechybí nikde. To jsme tak využili opět na buřty... Na konci cesty byl malý skanzen na břehu krásného jezera. Byly tu dřevěné sámské domky a nutno říct, že žili dost skromně. Protože jsme zkrátili výlet, bylo po návratu brzo, tak jsme přejeli hranice do Norska a vyrazili směr Nordkapp. Bylo to asi 400km a cesta byla v pohodě. Z průvodce jsme se dočetli, že se platí mýtné 150NOK (450Kč) za průjezd podmořským tunelem. Finta ovšem byla, že se platilo nejen za obě cesty, ale ještě navíc za každou osobu v autě celkem teda asi 1200Kč. Po krátké poradě jsme si řekli že OK, když už tu jsme, tak to dáme... Tunel tu nakonec nebyl jenom jeden, ale tři a byly fakt dlouhé, ještě jsem ničím podobným nejel. Ten podmořský byl nejdřív asi 2km totální kopec pod moře, pak chvilku rovinka a zase 2km do kopce, kterej felda sotva zvládla na trojku. Celkem zajímavých 6km. Druhý byl z řidičského pohledu ještě zajímavější, po spatření cedule NO LIGHT jsem chvílli myslel, že mám zhasnout světla což se mi jevilo jako blbost a tudíž jsem to neudělal, ale za chvíli jsem pochopil, že mě informují, že uvnitř není žádné osvětlení. U více jak 4km dlouhého tunelu to celkem chybí. Místo osvětlení tu byla fakt slušná mlha, takže jestli bylo vidět na 5m, tak to bylo hodně. K tomu Pink floyd z rádia a scéna jako z horroru. Taky jsem koukal, že Ála s vytřeštěným výrazem v očích křečovitě svírala dveřní madlo. A když už jsem u mlhy, tak ta nebyla jenom v tunelu, ale s malými přestávkami po celých posledních 90km. Když už jsme se blížili k cíli, z mlhy na nás vyskočila informační cedule, o zpoplatněném vjezdu na Nordkapp a to celých 215 NOK (645 Kč) na osobu. To už na nás bylo trochu moc, v totální mlze jsme našli něco jako odpočívadlo a šli asi ve dvě v noci spát s heslem ráno moudřejší večera.
 


 


10.8. - Expedice Knivkskjelodden



Ráno nás probudil náznak sluníčka, takže jsme byli potěšeni. Po vykouknutí z okna to sice nebylo ideální, po okolí se všude válí mlha, ale rozhodně lepší než večer. Navíc jsme zjistili, že okolí je dost hezké a zajímavé, samé kopce, skály a kolem jen divočina. Znovu jsme hledali po průvodci a deníčku našich předchůdců jak naložit s načatým dnem, který jsme si navíc předplatili 1200Kč, které hrozily, že byly vydány zbytečně. K našemu potěšení jsme zjistilli, že na výběžek Knivkskjelodden, který vybíhá do moře ještě asi o půl kilometru víc na sever než Nordkapp, se dá jít z parkoviště mimo placenou zónu. Bylo vyhráno. U parkoviště teda byla opět pořádná mlha a ta nás provázela skoro celou cestu k moři (celkem 9km od parkoviště). Jak se však cesta začala svažovat, mlha se postupně rozestoupila a začaly se vynořovat nádherné výhledy na moře, fjord, útesy... Prostě paráda. Občas vykouklo i sluníčko, akorát vršek slavného Nordkappu (cca 300m vysoká skála spadající přímo do moře) byl po celou dobu zahalen do mlhy. Chudáci platící turisté si to tam jistě užívali. A že jich tam nebylo málo, jenom včera v noci jsme potkali snad 50 autobusů vracející se s půlnoční návštěvy mysu (včera bylo ještě hnusněji než dneska) a dnes nebyl provoz o nic menší. Nechápem, kam se tam ti lidé vůbec mohli vejít. To my jsme si to krásně užili, byli jsme tam skoro sami a navíc ještě víc na sever. Na nejsevernějším místě byla návštěvní kniha a skříňka s letáčky, bylo tam i pár Čechů, nechali jsme tam mapku ČR. Cesta zpátky byla dost nekonečná, skoro celá v mlze, několikrát jsme oba byli přesvědčeni, že už budem na parkovišti a ono houby, jen další kus cesty do kopce... Večer jsme ještě sedli do auta, cestou uvařili špagety s omáčkou od Součků (díky) a dojeli do Alty, kde jsme u moře přenocovali. Celou cestu jsme fotili nádherný hory, rokle a jezera, která jsme včera pro mlhu neviděli.
 


 


11.8. - Kaňon Altaelvy



Ráno jsme zajeli do města natankovat zase LPG, zajeli do obchodu, před kterým se vyskytoval internet, čehož jsme bohatě využili. Stáhli jsme mapu Švédska do navigace, na kterou někdo zapomněl, vyřídili maily, pokecali s Ústím a tak. Tímto se odjezd na další atrakci, kterou byl 400m hluboký kaňon řeky Altaelva, dost posunul. Je nejhlubší propastí v severní Evropě. Docela jsme to hledali, informace v průvodci byly opět dost strohé, ale dobří lidé opět poradili. Od parkoviště byl kaňon asi 7km podmáčené cesty, kde se několikrát muselo po kamenech přeskakovat horské říčky. Skoro jako v pohádce - byl za devatero horami a devatero řekami a opravdu stál za to. Skály, které spadaly do kaňonu byly převislé, takže nespadali jenom pod úhlem 90 stupňů, ale ještě trochu ustupovali. Pohled z vyhlídky zabezpečené pár shnilými prkny byl úchvatný. Něco takového se jen tak nevidí. Dole po řece jezdili lodičky s turisty a byly tak mrňavé, že skoro nebyly vidět. A kromě rodinky němců opět nikde ani noha. Po návratu z kaňonu jsme se opět zdrželi na internetu, a tak jsme k další plánované atrakci dorazili až po zavírací době asi v jednu v noci. Jednalo se o skalní rytiny, které jsou staré až 6000 let a jsou na seznamu Unesco. Původně jsme tam chtěli přespat do rána, ale naučná stezka byla otevřená (smělo se na ní teda jen s platnou vstupenkou, ale kde ji v jednu v noci vzít že :-)), světlo skoro jako ve dne, tak jsme si to prošli hned. Na skalních masivech jsou vyryty lodě, zvířata, lidé a je tam toho opravdu dost. Musela to být dost šichta, protože žula ve které to je, je totálně tvrdá. Dozvěděli jsme se ještě, že podobné kresby ze stejné doby se nacházejí na celém světě, jsou si hodně podobné, ač se ti lidé nejspíš nikdy nemohli vidět a že není jasný jejich význam. Spekuluje se o tom, že lidé kreslili své zážitky po konzumaci drog, které si vysvětlovali jako komunikaci s božstvem. No stihli jsme toho dost a tak se nám krásně spinkalo...
 


 


12.8. - Ledovec Oksfjordlokul



Na dnešek byla v plánu návštěva jediného finského ledovce (Oksfjordjokul), jehož ledový jazyk spadá až do moře. Ráno nás ale vzbudil totální lijavec, takže jsme se rozhodli ledovec vynechat a v dešti radši ujet nějaký ten kilometr. Cestou jsme však narazili na odbočku k ledovci, kde bylo jenom 8 km (průvodce říkal mnohem víc) tak jsme si řekli, že to zkusíme. Z parkoviště se muselo ještě 8km pěšky a protože bylo hnusně a mlha, tak jsme ušli jenom kousek, ledovec si vyfotili a vrátili se zpátky do auta. Pak už jsme jenom jeli a jeli, abychom dojeli až do města Narvik. Cestou byly nádherné scenérie, něco jsme měli snahu i fotit, ale počasí nám na horách nepřálo. Bylo to opravdu škoda, protože krajina je fakt nezapomenutelná. Před Narvikem jsme zaparkovali pod mostem přes fjord a jako správní bezdomovci se pod ním vyspali...
 

 


 


13.8. - Narvik a polární kruh



Dopoledne jsme se prošli Narvikem, je to podhorské středisko pod krásnými horskými štíty, které byly opět v mlze. Město má i pohnutou válečnou historii, kdy bylo srovnáno se zemí. Prošli jsme si centrum a obchůdky, opět natankovali plyn a vyrazili na další cestu. Ještě ten den jsme přejeli hranice do Švédska a po chvíli i polární kruh. Švédové si s ním nedělali takové násilí jako Finové, byla tu jen cedule a informační tabule, která skoro nešla přečíst.
 

 


 


14.8.



Pátek byl opět ve znamení nahánění kilometrů. Jeli jsme asi až do šesti večer, kdy jsme přijeli pod město Umea. Je zde oblast pobřeží, která se od doby roztátí pevninského ledovce, který jí zatěžoval, pozvolna zvedá z moře. Nyní je rychlost asi 8mm za rok (zvedá se celá skandinávie, ale asi pomaleji. Zvedání hladiny moře jim nehrozí). Tímto procesem vznikly celé kopce a skaliska nad mořem. Celá oblast je opět na seznamu Unesco. Na jedné skále (Skuleberget Hill) asi 280 vysoké jsme se byli podívat, z druhé strany jsou sjezdovky a je tu nádherný výled na moře. Pod ním je naučné centrum Naturum, které popisuje tento jev a je hezky udělané a dokonce zadarmo. Večer jsme se ještě zajeli podívat do města Harnosand, kde jsme taky přespali u Lidlu. Městečko švédská klasika, možná jenom víc kamenných staveb. Kousek od Harnosandu jsme ještě přejeli deltu řeky Angerman Alv po jednom z nejdelších zavěšených mostů na světě, je to opravdu obrovské dílo... Malinko jsem si vzpomněl na ústecký most, jaký se s ním nadělali scény a jaký je to proti tomuhle prdítko...
 


 


15.8.



Ráno jsme zašli do opravdické švédské Ikey, abysme porovnali, jestli do čech vozej to samé co mají tady. A opravdu jo, obchod na chlup stejnej, akorát ty cedulky... A ještě jeden výrazný rozdíl tu je, je vidět typická švédská důvěra v serióznost zákazníka, kdy je čistě na něm, jestli za zboží zaplatí nebo ne... Třeba čokoládu pro Álu jsme vzali na obrovské hromadě už za pokladnama a zalatit se museli až v pokladně občerstvení, která byla minimálně 50m daleko. A je to tak i s mnohem dražším zbožím než jsou čokolády. Nízká kriminalita je tady na severu vůbec všude znát, drahé značkové helmy bez zajištění pověšené na řidítkách zaparkované motorky, všude opřeno spousty nezamčených kol atd. A je mi tahle atmosféra dost sympatická. Škoda, že v Čechách to nejde. Třeba to tahání helmy od motorky po městě mě fakt štve. Ale když jí tam nechám, tak nejen že mi jí někdo ukradne, ale cestou zpátky mi policajt místo lítosti ještě dá pokutu, že jedu bez ní... No doma je prostě doma. Další program byl cestovní, jeho uzavřením byla prohlídka universitního města Uppsaly. Má příjemnou atmosféru a dokonce i malý kopeček se strohým zámkem, ze kterého je hezký výhled.
 


 


16.8.



V neděli ráno jsme dorazili do Stockholmu. O víkendu je parkování zadarmo, takže jsme si zaparkovali hezky v centru. (mysleli jsme si teda, že je sobota, ale o tom až dále). Stockholm mi přišel jako klasické hlavní město a nijak zvlášť mě i přes pojmenování "Benátky severu" nenadchnul. Možná je to tím, že řada za sebou navštívených měst už je celkem dlouhá a jsem trochu otupělý. Prošli jsme základní památky, potkali hradní stráž jedoucí z výměny stráží v celku slušné koloně na koních zkrátka standartní prohlídka. Když už jsem u hradní stráže, ta si s nějakým stáním bez pohnutí a reprezentaci svého státu jakožto symbol serióznosti hlavu moc nedělá, vesele se tam vrtěj, koukaj po holkách a vůbec nepůsobí seriózně... No mě by to taky nebavilo:-) Večer jsme ještě přejeli do městečk Vadstena, kde jsme chtěli strávit neděli, abychom mohlli v pondělí natankovat plyn.
 


 


17.8.



Na noc jsme zaparkovali na parkovišti před infocentrem, což se ukázalo jako dost dobrý nápad, protože tam byly nejen celou noc dostupné luxusní toalety, ale pokrytí free internetem, čehož jsme bohatě využili k pokecu s domovinou a plánování další cesty. Díky hovoru s Alči mamkou jsme také zjistili, že vůbec není neděle, ale už pondělí (ta sice věděla, že je pondělí, zato si zase myslela že 15. Hovor by tedy vskutku oboustraně datumovo informačně přínosný). Když už jsme tam ale byli, vyrazili jsme na prohlídku. A udělali jsme dobře. Vadstena leží na břehu druhého největšího jezera ve Švédsku (Vattern), které je známé tím, že má dokonale průzračnou vodu. (je napájeno spodními prameny s nízkým obsahem živin). Voda byla opravdu neskutečná, ale ke koupání moc nesváděla. Počasí totiž bylo spíš na zimní bundu. No ale zpět k Vadsteně. Město je z větší části tvořené historickými stavbami, je tu zámek obehnaný vodním kanálem, který slouží jako přístav, úzkokolejná železnice, kde se jezdí turictické projížďky, zkrátka plno hezkých věcí na malém prostoru. Určitě jsme neprohloupili, že jsme zajeli. Odpoledne jsme se ještě cestou zastavili v Jonkopingu, kde jsme natankovali a udělali si malou procházku na protažení nohou. Noc jsme strávili na odpočívadle u silnice, večer jsme se troškuu naháněli s jedním Norem, mysleli jsme si že odjede a tak jsme zaparkovali skoro vedle něj pak nám to bylo blbý a kus jsme popojeli, pak popojel on, prostě legrace. Nakonec tam spal taky. Ráno se s námi zdravil a ptal se, jestli tam hledáme práci. On asi jo, protože tam pořád obcházel, asi se bál abysme mu jí nevyfoukli.
 


 


18.8.



Zvolili jsme cestu přes Halmstad kde jsme se chtěli vykoupat na nejdelší švédské písečné pláži (asi 12km). Počasí ale opět za nic nestálo a samotné městečko nic moc, takže jsme vyrazili dál. Odpoledne jsme vyrazili směr Helsinborg natankovat. Navigace nás vedla po rozmlácené štěrkové cestě uprostřed lesů a polí naprostou samotou. Čerpací stanici bych tu opravdu nečekal. Ale opak byl pravdou, za stodolou opravdu byla (asi 3km od hlavní silnice). A dokonce tu brali karty. Hned jsem si vzpomněl na Cimrmanovu Hospodu na mýtince s hostinským, který neměl rád lidi. Ale sem lidé cestu našli, měl otevřeno teprve hodinu a říkal, že jsme dnes už třetí češi. Reklama na internetu se prostě vyplatí... Večer jsme ještě zajeli do posledního švédského města na naší cestě. Jmenuje se Malmo a od doby dostavby Oresundského mostu do Dánska prý prošlo nebývalým rozvojem. Trefili jsme dobrý termín protože zrovna probíhaly nějaké slavnosti. Všude spousta atrakcí, z nichž převážná většina se točila kolem jídla. Zkuste si představit, že jste měsíc na instantní stravě a pak procházíte kolem padesáti stánků, kde se představují kuchyně různých zemí světa, všude to voní (No občas i dost smrdí. Švédská delikatesa je prý sleď, který se nechá nakvasit až se nafoukne a praskne, prostě ňam. To jsme naštěstí nepotkali.) Jinak Malmo byl parádní zážitek všude davy lidí, neskutečné množství kol, všechno nasvícené, prostě parádní atmosféra.


 


19.8.



Ráno jsme požádali paní navigaci, aby nás zavedla někam, odkud je možné nafotit dánsko švédskou chloubu - most přes Oresundskou úžinu spojující Švédsko s Dánskem. Vcelku se jí to povedlo, byl vidět v celé své kráse, dokonce nám pod ním i projížděla lodička... Netrvalo ani deset minut a byli jsme v Dánsku. Cestovní čas se jim výstavbou mostu opradu dost zkrátil. Samotný most má 7845m a pak se ještě pokračuje 4km podmořským tunelem. Z tunelu se vyjede již přímo v Kodani. Kodaň se mě osobně líbila víc než Stockholm. Z internetu jsme měli staženou jednodenní prohlídkovou trasu, kromě zábavního parku Tivolli jsme stihli asi ve důležité. Hned první ulice kterou jsme v centru šli nás trochu překvapila. Nejprve jsme se podivovali obrázkům nahých žen ve výlohách, poté již stáli na každém rohu "pracovnice" a každý druhý obchod byl sex shop. Alče se tam obzvláště líbilo a táhla mě pryč... Prošli jsme taky většinu expozic obrovského národního muzea a byla to fakt dost šichta. Akorát popisky v angličtině byly dost náročné a zjistili jsme, že jakmile se angličtina odkloní od běžné anglické konverzace, tak jsme v kýblu... No ještě se musíme hodně učit... Stihli jsme ještě královské paláce, radnici, zámek, sochu malé mořské víly, přístav, stále bylo na co koukat. Když připočtu, že jsme auto v rámci úspor měli 5km od centra, byl celkem náročný pěší výlet. Ale stál za to. Večer jsme ještě přefrčeli další dánský most, který spojuje dva ostrovy. Ač bylo mýtné levnější a nenadělají s ním takovej teátr, nám se zdál ještě monstróznější než Oresundský. Navíc za ním zapadalo sluníčko, takže to byl hezký zážitek.
 


 


20.8.



Dnešní úkolem bylo válení u moře, užívání sluníčka a dohánění letní akumulace tepla, což nebylo na severu možné. Počasí bylo kupodivu našemu záměru nakloněno a svítilo od rána sluníčko. Vhodnou pláž jsme našli až na třetí pokus někdy kolem druhé odpoledne. Předchozí pokusy byly celkem nepovedené. Jednou byla v blízkosti továrna a moře samá medůza a řasy a humus, podruhé soukromá pláž hotelu a okolo samá skála a nemožnost parkovat... To třetí pokus byl pravý opak. Plážička vyčištěná, krásné moře, vlny tak akorát na houpání se na matraci, krásné záchody s teplou vodou, na pláži sprchy a parkování zadarmo. Krásně jsme si tam užili celé odpoledne... Až při návratu zpět k autu jsme si všimli něčeho jako parkovacího automatu, kde se měl vhodit obnos za vstup na pláž:-) Nu což, co oči nevidí, to srdce nebolí... Zatímco na pláži už bylo na večer dost zima, na místě nocování bylo totální dusno. Asi proto, abysme si užili léta dokonale. Bylo tam i dost komárů, takže jsme po dlouhé době zažili opět kombinaci komáři a vedro versus spaní v autě... No nějak jsme přežili a tak už jsme byli jednou nohou ze severu doma.
 


 


21.8.



V původním plánu bylo užívání si moře, když už jsme tu, že. Ale počasí dost nesouhlasilo, od půlky noci totálně lilo a ráno bylo taky dost hnusně. Zvolili jsme teda variantu návratu do ČR, pokud teda řidič nebude moc usínat... Neusínal a tak jsme posledních 650 km zvládli bez problémů a asi v jedenáct večer dorazili do Aše. Cestu nám okořenil zážitek, který nám připravila naše paní navigace. U města Halle nám nařídila sjet z dálnice. Zrovna jsme moc nedávali pozor, takže jsme její komentář "sjeli jste z trasy" vyhodnotili, jako že jsme sjezd přejeli. Po 5km po dalším sjezdu jsme se teda otočili a vrátili se zpět. V místě kde nám navigace velela sjet však žádný sjezd opravdu nebyl. Dojeli jsme tedy zase k dalšímu sjezdu, odbočili do směru, který jsme vyhodnotili jako vhodný a jeli dál. Navigace se chytla a začala zase udílet pokyny. Ty jsme poslouchali a jeli po stále užších silničkách, dlažebních kostkách a tak. Zbývající kilometry však ubývali a tak jsme to brali jako spestření cesty. Z klidu nás ovšem vyvedl striktní pokyn "Naloďte se na trajekt!" To jsme po tisících kilometrech krajinami jezer a řek, kde jsme se bez trajektu obešli v suchozemském Německu na trase Hannover - Selb opravdu nečekali. Ale bylo to tak, za kopečkem na nás vykoukl přívoz přes řeku. Cenu 1,4 eur ze převezení jsme vyhodnotili jako odpovídající vtipnému zážitku, přeplavili se na druho stranu a pak již po nudných německých dálnicích dofrčeli až do cíle...
 

 


 


- Závěr



Po cca měsíci a půl na cestách a 9500 km jsme se ocitli zpět v ČR. Počasí nás uvítalo celkem přívětivě a nebyla moc vedra, takže to nebyl takový šok. Ze Skandinávie jsme oba nadšeni a všem doporučujeme ji navštívit alespoň v rozsahu obdobnému našemu. Atmosféra je tam příjemná a nakloněná turistům, všichni lidé se kterými jsme se setkali byli příjemní a snažili se maximálně pomoci, navíc k tomu všichni ovládali angličtinu. Příjemný pocit vzbuzuje i nízká kriminalita, nikdo si nedělá potíže se zamykáním či uklízením čehokoli a chráněním před zloději. Motorkáři nechávají helmy na řidítkách, rafty před půjčovnou jsou přes noc nezajištěny položeny před objektem atd... Z hlediska krajiny jsou krásné severní partie Finska, kde je klima nejspíš drsnější než ve stejně severně položených částech Švédska, jsou tu nádherná jezera s plážemi, kde nenarazíte na člověka a nádherně čistou vodou, národní parky s dokonalým zázemím pro turisty, kde vzhledem k rozloze máte pocit, že jste tam sami. Samostatnou návštěvu si určitě zaslouží Norsko, kde je ráz krajiny naprosto odlišný, je dost hornaté a fjordy jsou nádherné. Z toho jsme si jen trošičku nakousli a doufáme, že do Norska se ještě někdy podíváme. Pár technicko-finančních detailů: Ceny potravin a vůbec všeho jsou ve skandinávii dost vysoké (2-3 násobek ČR), např. kopeček zmrzliny nevidíte pod 2,5 eura, malý chleba minimálně 2 eura... Rozhodně se vyplatí (tak jako nám) vzít si co nejvíc potravin z ČR. Ceny benzínu jsou také vyšší, v době kdy v ČR tankujete za 27kč, ve skandinávii počítejte s minimálně 38. LPG se nachází po celé cestě s vyjímkou Finska, kde pumpy vůbec nejsou. Norsko a Švédsko lze celé přejet na LPG, je nutno ale počítat s delší cestou, kdy pupmy jsou otevřeny většinou od 8 do 17, což je přesně v rozporu s časovým plánem cesty a dojezdem auta 500km na LPG nádrž. Tankovací pistole jsou (s vyjímkou Německa) všude stejné jako u nás. Na LPG ušetříte cca třetinu nákladů na palivo. Celkem jsme ujeli 9500km, spotřeba byla 8l LPG a 6l benzínu na 100km. Veškeré náklady na dvě osoby (včetně 2x2000 kč poplatku dobrovolnické agentuře) byly 32000kč (bez amortizace auta, 13 let stará felicie už stejně skoro žádnou amortizaci nemá). Většinu potravin jsme však vezli z ČR a kupovali jen to nejnutnější (chleba, ovoce). Děkujem za pozornost a ti, kteří to dočetli až sem, mají náš obdiv :-) Vlasta a Alena

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.