Pařba v Bangkoku / Thajsko 2023

Thajsko 9.-27.3.2023

Fotky a snad i pár videí zde: https://www.icloud.com/sharedalbum/#B0wJEsNWnG5Ihxk

9.3. – odlet
Naplánovaný odlet z Ruzyně je v 19 hodin. Dneska zůstávám doma na homeoffice, takže si dodělávám byrokracii na žaluzkách, dodělávám resty pro Seznam, balim. Nevim co s sebou do Thajska vlastně brát, takže krámuju i blbosti, jako třeba nepromokavou bundu viď.
Ve 14:15 vyjíždím na Prahu, nabírám JG s Jardou. Všude total stojící kolony, nemá smysl jezdit z Klamovky na Anděla 40 minut, otáčíme smět Ladronka (hospoda za Kavalírkou) a sem požádám Táboráka ať přijede sockou, jsme dohodnuti, že nás hodí na letiště. Ušetřili jsme tak hodinku určitě. Na Ladronce tedy dáváme úvodní startovací dovolenkové pivko, neplánovaně. Táborák nás odváží, v autě necháváme bundy, tam je potřebovat nebudem.
Odbavení hladké, JG zkušeně, já neletěl už dlouho, tak dělám co se po mě chce, stíháme ještě poslední Plzničku na dobrý let a ten tedy s malým zpožděním směr Istanbul, kde jsme ani ne za dvě a půl hodinky.
Na přestup máme dvě hoďky, než to projdem, dáváme jedno pivo tamní. Nejdražší na světě, vypadá to, že v ceně bylo sklo i židle (280,- v přepočtu za pivko). Hrajem karty (poprvé a naposled za dovolenou) a za chvilku odlet směr Bangkok. Sedíme na čtyřce uprostřed, jedno místo je volné, využíváme ho k rozvalení se. No, o rozvalení se nedá mluvit, spíš k přetékání na prázdné místo  Let 9,5 hodiny už je znatelnější, Já se ani nehnul (JeD), ostatní max. na záchod. Trochu dřevění vylézáme v Bangkoku v 15:40 tamního času, u nás je 9:40. Tak… aspoň půjdem brzo spát, v letadle jsme si nijak zvlášť neodpočinuli. Na letišti se připojuju k tamní wifi aktivuju si e-sim přes aplikaci Airalo, kde si kupuju neomezená data na 15 dní, tzn. poslední den budu bez dat, stálo mě to tušim 30 $. JG si kupuje u stánku simku klasickou, předplacenka na měsíc s 60GB a v přepočtu snad ještě levněji.

10.3. – Bangkok
Z letiště jedeme taxíkem skoro 2 hodiny, páteční odpolední kolony… Vezeme se na křižovatku Khao San Road, naproti je pak ulička klidnější, plná barů, stánků, jídla a cetek pro turisty. V té máme právě náš hotel – Rambuttri, zvenku moc pěkný komplex několika budov, na dvouch je na střeše bazén, pokoje pak lepší standard, v průčelí pak probíhala velká rekonstrukce, jako první hotový krámek tam byl s hulením, v ostatních se pilně pracovalo. JG v tomhle byl už několikrát, takže jsme jeli na jistotu, což takhle po příletu jsme museli ocenit. Cena za noc pro 1 vyšla na asi 900 BHT (tedy nějakých 600,- Kč). Bahty jsme vyměnili kousek pod hotelem, zastrčený směnárenský stáneček, ale výbornej kurz, měli jsme si vyměnit rovnou všechno. Za 300 EUR dostávám 11.000 BHT, Jarda si mění to samé, JG si mění nekonečno 
Zapínáme si aplikaci Settle Up, kam si zadáváme kdo co za koho kolik platil, rovnou vidíme, kdo si jak stojí a kolik kdo komu dluží. Super věc, zapisujeme tam poctivě úplně všechno.
Do hotelu přicházíme splavení, fofr sprcha, převlek a hurá na pivo do té uličky před hotelem. Vybíráme Busík bar, pivko Chang pinta (0,66) lahváč za 90 BHT, na tomhle teď budeme tři týdny. Dáváme si první thajské jídlo – 3 pár plněných rolet, já jen ochutnávám, ale dobrý, hlad v tom vedru a únavě fakt nemám (žízeň jo).
Na téhle uličce to fakt žije, ale jdeme se projít po okolí. Dostáváme se přes křižovatku na XXXXXXX, známou vykřičenou. První dojem na mě je, že jsem čekal větší extrém. Je to takovej divočejší Václavák. Rachot, různá muzika, stánky všeho druhu a hlavně nabízeči všeho možnýho, zejména do téměř prázdných klubů a restaurací. Hlavně se na nikoho nepodívat ani na moment, ani mu neříkat ne dík, jinak jsi v pasti. Anebo být trochu odolný a to jsme, po telefonu mi doma nabízí furt někdo něco, takže je se smíchem upřímně posílám někam (česky  Prošli jsme pár ulic a vrátili se zpět kousek od hotelu k našemu Busík baru. Zkoušíme krom pivka i koktejly (za 90, tedy za cenu piva), Thai Mai (dost sladký a nikdo neví co v něm bylo) a klasika Mojito, výborný. Pivko stojí v přepočtu zhruba jako u nás na Smíchově, ale koktejliky a jídlo, to je boží. Jídlo vlastně úplně nejvíc. Přeci jen jsme dostali trochu hlad a na spánek nebyl čas – ta nálada venku je boží, prošli jsme znovu tu naší ulici až na konec a vlezli do restauračky co nám byla sympatická a dali si pořádnej gáblík. Už pravý thajský, takže pálí dost, v tom vedru ze mě lije… Ale dobrý, moc dobrý. Začínáme si ty jídla fotit, no úplný influenceří. Spát jdeme po půlnoci a první večer musíme uznat jsme si docela užili.

11.3. – přejezd do Ayutthayi
Ranní budíček jsme docela dodrželi a v 9 vyrážíme ven na snídani. Opět v „naší“ ulici příjemná venkovní restaurace, možná trochu dražší. Dávám si konkrétně „typická thajská snídaně“, což je tedy horká polívka s nudlema, masem, zeleninou a samozřejmě pořádně ostrá, když mi to servírujou, pobaveně sledujou moje reakce. Normálka, nehnu brvou, ale samozřejmě čumim na to. Kafe, freshe, nějaká palačinka tam lítá, najedli jsme se. No a protože jsme na dovolené, slyšim se jak říkám, že dáme pivko, ne?  Na Jardu je to moc brzo, jde omrknout bazén, já na to moc nemám náladu a JG taky ne.
V půl dvanácté jsme zpět všichni na pokoji, bereme tágo směr hlavní nádraží. Taxikář teda povídal něco o tom, že je nový nádraží jinde a máme jet tam, JG si ale myslel, že to je nějakej trik a trval si na svém. No nakonec měli pravdu oba – ono fakt je nové nádraží, ze kterého jezdí hlavní vlaky, ale z toho starého furt jezdí takové ty obyč, třetí třída a podobně, což byl náš případ. Úmyslně třetí třídou, ať víme zač je toho loket (je to jako ČD starší vagony, v tom vedru tam maj aspoň důmyslné větráky a okna otevřený, druhá třída je to samé ale s klimoškou. Cena za osobu je 15 BTH, tedy asi 10 Kč. Za trasu 100 km do Ayutthaye, která trvá asi dvě hodiny. Seděli jsme si s těma báglama vedle nás úplně v klidu, lidí akorát. Okolo courají prodejci pití či s jídlem, když máš hlad, neumřeš, koupíš za 5 BTH toust od starší babky, která jich má plnou igelitku, evidentně to připravuje doma. Proč ne. Ayutthaya, vystupujem. Ayutthaya (neumim to vyslovit, ani napsat, ani teď po té době) je staré královské město, je tu spousta chrámů z dob cca 14.-17. století, po útoku Barmánců v roce 1767 jich bylo hodně zničeno, některé se restaurují. My se na výlet po nich vydáme zítra. Z nádraží jdeme k přilehlému přívozu, kde nám ženská prodá lístek, zavře kasu, skočí na loď, převeze nás a jede zpět. My jdeme dálavu (asi 800 m) obtěžkáni batohy v tom šíleném vedru k našemu dalšímu obydlí. Byli jsme v takové obyčejné části města, říkám si tady asi nic extra nečekej, ale naopak – za plotem najednou oáza s chatičkami (každá klimošku, lednici, koupelnu, hajzlik), uprostřed jezírko, nad kterým je velká otevřená chata s recepcí a barem. No neskutečný, hned se dáváme do řeči s recepčním a dáváme malé Changy, které jak zjišťujeme stojí jen o drobák víc než v obchodě, takže jsme jich tam vylemtali hned půl lednice :D No a pak jsme šli omrknout bazén, kde teda nikdo nebyl a tak jsem se dvakrát nerozmejšlel ani já. Voda krásně teplá, ostatní remcali, že to vůbec neosvěží. Je kolem 18 hodiny a už se zase začíná stmívat, vedro nepolevuje. Vydáváme se na night market, kde jsou desítky stánků s jídlem a pitím, fakt naprostá všehochuť. Dlouho to oblejzáme, nemůžeme si vybrat, když máme zhruba přehled kde nás co zaujalo, dáváme si rozchod a za chvíli se potkáváme zpět u plastového stolu, každý se svou kořistí. Opět fotíme, že jo. Jako již zkušenější turisté si vše kořeníme, aby to nebylo mdlé :D Zpátky jdeme asi v devět, máme nakoupeno ještě ovoce na ráno, já jsem zvolil supr sladký ananas a asi mango, neseme si i pivka na večer, předpokládáme, že chvíli posedíme. Na každém rohu je 7Eleven, což je prakticky nonstop, nebo přinejhorším večerka mající otevřeno přes půlnoc, cestovatelé jistě znají. Sedáme na verandu a s prvním otevřením pivek se na nás vrhají komáři. Já se tlemim, na mě moc nejdou, ostatní jsou vybaveni repelenty z ČR. Jsou super, ale na místní komáry jaksi nefungují, nebo jen málo. Při další obnově pivních zásob tak JG kupuje místní, který už má účinek lepší. A hlavně spirálky, budeme je vytlačovat z našeho území vonným dýmem. Jen dneska teda nemůžeme najít zapalovač a v krámě si to neuvědomili. Cestou z krámu nás krom komárů málem sežrali místní potulní psi, ale to voni si tak jen hrajou, že jo. Ve vedru jsou zalezlí a v noci jim město patří. Protáhli jsme to do tří do rána, ale ta pohodička k tomu prostě lákala. Všichni jsou pokousaný, já moc ne, směju se, ale nevim co mě čeká…

12.3. – Ayutthaya
Budíček jsme slušně natáhli, až k půl jedenáctý. Snídáme letmo na verandě, ovoce z trhu, ice coffee z krámu, nějaký sušenky ani nevim odkud. Ananas co jsem z půlky sežral už včera mi asi úplně nesedl, páč jsem měl prakticky od kolen dolů slušnou vyrážku. Naštěstí mě to nesvědilo, ale vypadal jsem, jako kdyby si mě komáři podali. Hehe. Okolo poledne usoudíme, že je ideální čas vyrazit na výlet. Chytrý. Vedro jak blázen, chytáme tuk-tuka a domlouváme 4 hodinový okruh kolem chrámů – celkem za 600 BHT (bez vstupného, jen odvoz). Myšlenka to byla dobrá.
Prosvištěli jsme většinu města, vzal nás na významnější chrámy, celkem 5 z celkových 8 plánovaných. Názvy sem můžu dopsat, vzal bych si na pomoc ale fotky nebo bedekr.
Po dvou a půl hodinách z plánovaných čtyř říkáme tuk-tukáři, ať nás vezme zpět, máme toho až až. To vedro je zabijácký. Na ubytku se chladíme – pivo a bazén současně. Trochu jsme si to tam zabrali, no a co. Vydáváme se na něco k jídlu. Potkáváme prakticky mimo turistickou oblast takový stánek se sezením jako z bývalé garáže – dělají jen dvě varianty polévky. Dáváme ji a zpětně jsme se shodli, že lepší jsme nejedli. Byla fantastická. Ostrá, horká, v tom vedru, hele vypotili jsme snad i rakovinu. Ale bylo nám blaze. Polívka stála 40 BTH, nepochopíš.
Pak jdem na noční trh, ale jiný. Tenhle se mi líbí víc. Vše je v řadě, jedna dlouuhá ulice, po obou stranách stánky, za nimi sem tam sezení. Prošli jsme to tam a zpět a zase každý pak letěl pro to co ho zaujalo nejvíc. Já dlabu sushi, čerstvoučký a za pár korun. Opět fotíme :D Skvěle najedeni se vracíme asi o půl deváté. Sedáme na verandu, plech plech, Jarda vodka s Redbullem. A slivovici, tu taky koštuju teda. Následně letí do melounového freshe, to je skoro škoda, ale v tu chvíli se to zdálo jako supr nápad. Komáři se opět žení, na mě nejdou (díky vyrážce si myslí že už mám dost), zapalujeme spirálku, nepomáhá, ale atmosféra víš co. Jarda jde spát dřív, my s JG dřív než včera, ale ne o mnoho. Naštěstí nikoho nerušíme, vedle nás nikdo není.

13.3. – Krabi
Budíček 7:30, uff uff, k snídani dojídání zásob, ledový kafe. Já kropenatý nohy, takže ovoce – ne děkuji. V 9h vyklizeno a už na nás čeká auto, které nás odveze zpět do Bangkoku na letiště Domestic (taky mezinárodní, ale menší a tuším že vnitrostátní linky létají jen odtud?). Auto za 1100 BHT, jako dobře, je to dálka, ale srovnej s cenou vlaku. Jedeme málo přes hodinu, odlet na Krabi v poledne. Na letišti zima jak blázen, to jsme ale měli vědět, nicméně nejsme připraveni tak klepeme kosu. Let trvá přes hodinu, včetně jídla, tím že nesedíme úplně podle zasedacího pořádku vytváříme trochu chaos (JG dostal místo jinde, asi mě bylo letuškám líto, že přetékal ke mně :D Z letiště na Krabi taxik do hotelu, ten se mi asi líbil nejmíň. Fakt na přespání. Asi v půl třetí jsme se vydali trajdat, tedy nejdřív pivko hned vedle - v baru u Huliče, tedy jaksi bar s pani domácí a dvěma totálně zhulenými dredaři, jen na nás kulili oči. Podle fotek snadno přiřadíš. Výzdoba stylová, ceny bohužel taky, sem se na pivo evidentně nechodí. Tady se hodí poznamenat, že v Thajsku je nově pro podporu turistického ruchu hulení zlegalizováno, tedy jak držení, tak prodej, takže se všude rojí stánky a zažívá to pravý boom. Tady byl ale jen bar, kde sis mohl zapálit, tak nevim. No vim – JG se šel v noci trochu projít ještě sám a docela slušně tady nakoupil :D No nic. Procházkou jsme šli jpodél řeky co tu ústí do moře, fouká, tak to vedro lze přetrpět. Nic zajímavého nicméně, snad jen kromě systému ukládání skůtrů na převoznickou kocábku, maj to už trochu v ruce. JG byl pečenej vařenej, tak šel zpátky, já s Jardou se jdeme podívat na chrám nedaleko. Sluníčko praží, ale pomalu zapadá, i na fotkách to vypadá docela pěkně. Vracíme se k ubytku a jdem do vedlejší restauračky, ta je taková na pohodu, ceny fajn, lidi fajn, velký výběr, takže Jarda zase zrdžuje luštěním lístku. Jako prakticky rozený Thajec volím Green curry s mořskými potvorami, Jarda s rybou, JG nějaké nudle s ani nevim čim, zase fotíme, vypadá to prostě parádně a chutná ještě líp. Ceny od 60 do 90 BHT, tedy 40-60 Kč. Rozumíš? Tady budu trávit stáří! Kecáme, popíjíme, no a kolem 22h už balíme. Já slušně vytuh, JG se šel projít jak jsem psal výš, přinesl si toho… no dost 

14.3. – Koh Lanta
Na snídani jdeme do restauračky vedle baru u Vyhulence, tam jak jsme večeřeli a byli spokojeni. Teď nás ale obsluhovala nějaká pomocná síla zřejmě a prakticky nikomu nepřinesla nic správně, aspoň teda pití. Ostrá polívka s mořskýma potvorama pro každého byla cajk. Posilněni jdeme balit, což je vlastně hned, vyklidíme pokoje a na recepci čekáme na odvoz. Vyzvedává nás minibusík, nacpe nás mezi stávající cestující (hlavně ty bágly, my máme místa rezervovaný) a jede se na Koh Lantu, vlastně až přímo před naše další ubytování. Cesta trvala asi 3 hodiny a průběžně se nabírali další a další lidi, nedivil bych se, kdyby někdo seděl místo na sedadle na báglu. Cesta vyšla každého asi na 350 BHT. Dřív se na Lantu jelo dvěma přívozama, teď je tam novej most a jeden přívoz teda. Naštěstí se nemusí vystupovat, takže i chvíle čekání je v pohodě v klimatizovaném autě. Měli jsme vlastně štěstí na řidiče, nikdo se nepředváděl jak mu to hezky mrazí na max, takže se cestovalo fakt příjemně.
K našemu resortu přijíždíme v půl čtvrté, jmenuje se Lanta Pearl Beach Resort, tvoří ho samostatné chatky asi dvou nebo tří kategorií co by bramborou dohodil od moře, s bazénem, barem a tak. Chatky známe z Ayutthayi, naprosto nám to vyhovuje a vypadá to tu skvěle. Rychle se ubytujeme (hážem bágly dovnitř) a vyrážíme obhlídnout okolí, tedy pláž. Ta je nádherná, moře taky, na obzoru jsou sotva rozpoznatelné další ostrovy (Phi Phi?). Pár desítek metrů vpravo je první plážový bar, takže sedáme do stínu palem a dáváme si pocestovní pivko. No, jenom jedno, páč za něj chtěj 150, což překračuje naši psychologickou hranici  Nohama zkoušíme moře (supr teplý, to se mi líbí), čistý a průzračný jak z katalogu, JG se šklebí jako že nuda. No tak vyrážíme do města kouknout po restauračkách, kde si dáme něco pořádnýho ale za normální peníze. Do jedné jsme vlezli a dali si něco malýho, bylo divný, že tam jsme úplně sami, vlastně nám bylo blbý hned odejít. Pak jsme se kousek vrátili a vlezli do jedné, která předtím byla ještě zavřená – no a z téhle jsme si pro pobyt na Koh Lantě udělali takovou domovskou. Výběr víc než pestrý, ceny solidní (80-150 BHT), pivko a koktejly za normální cenu (100 BHT) , ovocné a kávové shaky taktéž (50-60 BHT). První večer výborný, popili jsme, pokecali, komáři se do nás zase pustili. Já stále kropenatej, takže v pohodě. Pod stolem jsme si všimli, že hoří ty spirálky jako jsme zkoušeli my předtím, no bez většího úspěchu. Pak se přesuneme zase na verandu, všude klídek, gekoni řvou to je randál, pivka z krámku před resortem velkej plech za 60 BHT, takže jsme vzali karton. No budeme tady 5 dní viď, to zmizí. Na zítřek žádný plán než moře, pláž, pivko, okukování bikin, prostě ráj 

15.3. – Koh Lanta
Snídaně „doma“, je tu k dispozici rychlovarka, takže kafe na verandě. Jdem se projít po pláži, vlevo jsou vidět na konci nějaký skaliska, tak mrknem tam ať máme cíl. No, nic zajímavýho, je tam akorát spousta bordelu, takže otáčíme zpět a děláme, jako že jsme to věděli. Cesta tam a zpět trvala asi hodinu, už to zase pálí, lezem do vody. JG na moře není zvědavej, prej jde do bazénu. No asi se mu líbí spíš bar u něj. Posléze se k němu přidáváme. Bar je ale předraženej, takže si na pohodu přinášíme vlastní zásoby. No co. Aspoň to teda nedáváme moc na odiv, máme to mezi lehátkama… Zašli jsme si na jídlo do „naší“ restauračky a pak zase hurá moře. Jsme na dokonalém místě, takže v půl sedmé sledujem západ slunce. Hele to nemá chybu, tady zapomeneš na každou starost. Pak se chvíli civilizujeme a jdem zase na jídlo. Už si dáváme běžná pálivá jídla (tedy palí všechny, ale už si dáváme i ty extra označené jako pálivé), případně si dochucujeme sami. Zbytek večera trávíme na verandě, ale už snad ani nic nepijem, jen relax a relativně brzo spát.

16.3. – stále Koh Lanta
Dneska máme v plánu půjčit si skútry a projet se po ostrově. Půjčovnu jsme chvíli hledali, byla dál než jsme čekali, ale to bylo asi jen pocitově. Velký výběr, cena srandovní (250 BHT za kus a den včetně helmy), měly dva typy, nějaké Yokomako co vypadají jak z kolotoče a Hondy PCX, tak bereme Hondy samozřejmě. Na skútrech tady jezdí všichni, včetně dětí, jako i 10 leté děti, i dvě nebo tři na jednom stroji, zpravidla bez helem (podle nich spíš poznáš turistu). No a kolem 10 hodin vyrážíme. Jezdí se tady vlevo, tak je to trochu nezvyk, při odbočování dávám radši přednost všemu  Stavíme už asi po deseti minutách, JG bere benzín, asi se bojí větší spotřeby? :D Benzín se tady kupuje kdekoli, třeba v restauraci, v obchodě, nebo ve stánku jen s benzínem. Ten se prodává v lahvích, kam ho předtím někdo přelil. Zpravidla to jsou skleněné lahve od kořalek (Hong Tong), 0,7 litru za 40 BHT. Tam kam máme namířeno jedeme asi půl hodiny, nezávodíme a vlastně není ani kam spěchat, on ten ostrov není zase tak velkej. Projíždíme okolo dalších resortů, většinou z nich z ulice ale moc vidět není, některý vypadaj ale dost luxusně. Zastavujeme u jedné restauračky na takovym krpálu, tzn. je z ní nádhernej výhled na pláž pod ní – pod skálou a na moře do daleka. Dáváme shake (řidiči no) a malý jídlo, fotíme. Zkusíme popojet asi km dál, kde by mělo být centrum pro výlety se slony, nebo za slony, vlastně ani nevim. Tak koupání se slony za 1500 nebo 2 hodiny procházka na slonovi za 2000, s díky odmítáme. Vracíme se na tu pláž co byla pod restauračkou, je zas vedro jak blázen, takže jdeme do vody a pak zase do baru, ale zase nealko. To je nezvyk :D V podstatě zjišťujem, že tady toho moc nevymyslíme a tak jdem zpátky k mašinám. No a tady to začne. Totiž, já si už prve dával pod sedlo batoh s věcma a všiml jsem si, že zámek sedla nefunguje – je furt odemčený. No a jak jsme teď šli z pláže, sedlo bylo otevřený (měl jsem tam helmu jen), vyndal jsem helmu, dal tam batoh a jen tak z legrace jsem to sedlo zkusil zavřít třísknutím a: povedlo se. No jo, ale, klíčky od mašiny mám v tom batohu, kterej jsem si právě zavřel, že jo. A bez klíčku nejen že neodjedu, ale ani to sedlo neotevřu. Super. Než mi to všechno tak nějak proleze hlavou, hoši už jsou pryč. No ty jo!! Chvíli přemýšlím co dělat, v tom batohu mám samozřejmě i mobil. Vybloumám se z hliněného parkoviště na silnici a vidim JG, jak na mě asi o 100m dál čeká. No sláva, chytrej kluk. Doběhnu k němu a řikam že mám problém. Takže se vrací, po chvíli přijíždí i Jarda. Jsem jim samozřejmě pro srandu, ale co, hlavně že to nějak vyřešíme. Já navrhuju, ať jedou do půjčovny, řeknou o co jde a třeba tam budou mít náhradní klíč. To kluci zavrhujou, zkoušej tam volat (na motorce je samolepka s číslem) a rukama nohama přes telefon říkaj co se stalo. Prej máme zkusit to sedlo násilím nadzvednout a zkusit batoh vyndat, ale to nejde, škvíra je tak 2-3 cm. Tak že prej přijedou za půl hodiny. Čekáme ve stínu nějakýho roští, není kam sednout, sluníčko pere, no peklo. Řikám ať jdou do baru nebo do vody, nechtěj. Mlaďoši z půjčovny jsou za 45 minut tady, jeden velí, druhej maká, ve svým skůtru maj nejrůznější nářadí. Chvilku to okukujou a pak začnou odstrojovat celej předek motorky. Dostali se ke spínačce, přemostili ji, zmáčkli tlačítko, sedlo se otevřelo, zase vše vrátili zpátky. Měli to během čtvrt hodiny hotový. To jen až si budete myslet jak jsou PCX zabezpečený  Tahle sranda mě stála 700 nebo 800 BHT, ale co už. Cestou zpět jsme tyhle maníky viděli jak telefonují a pak to otáčejí, asi zase někomu na pomoc. Teď už se tomu smějem, ale v tom roští, vedru, mezi odpadkama v plavkách… nás to pěkně sralo. Při každym zamykání čehokoli se mě 3x ptají, kam si dávám klíče a jestli si je nechci třeba někam schovat, nebo třeba zahodit. No nic. Nakupujem zasloužený pivka (druhý karton) a po sprše a převleku jedem vrátit motorky. Nikdo se mi nesměje, tak dobrý.
U krámku s pivkem jsme okukovali možný výlety, tak jsme se tam stavili a zabodli prst na okruh po 4 ostrovech na celý den, včetně zastávek na šnorchlování, prohlídky pláže z Pláže (no ano, nekomentuj), oběda. Cena na osobu 1600 BHT, pak jsme viděli to samé za 1400, ale to je jedno. Hodili jsme si věci do prádelny a pak zasloužený relax, z výletu mám ponaučení: musim si dát do kupy skůtra doma a začít na něm jezdit, to je jedno kam, ale hlavně jezdit 
Večeřet jsme šli do restauračky na rohu hlavní a uličky k našemu resortu, dřív jsme tam nebyli, protože tam nikdo moc nebyl a to bylo divný. Personál byl ale abnormálně milý a jídlo vynikající a snad i za lepší peníze. Večer pak opět pohoda na verandě. Zapomněl jsem zmínit, že z baru u Huliče (nebo jsem to zmiňoval?) si JG přivez pytel (to není pytlík) hulení, takže krom pivek si tu ještě trochu pokuřujeme. Možná i díky tomu nevíme co je kocovina, což je super. Ono se to nezdá, ale to pivo mizí. Přeci jen, tropické noci, furt žízeň, furt žvaníme, sedíme třeba od devíti do jedný. Zítra nás čeká tedy loď, měli bychom jít spát dřív.

17.3. – Výlet na Phi Phi
Dneska budíček v půl osmé, za hodinu nás na recepci má vyzvednout odvoz na výlet. Jsme tam o chlup dřív, řidiči jsou dost nervózní když musí čekat, nicméně za chvíli jsme byli nervózní my, když bylo po 8.45 a nikde nikdo. Jarda chodil a ptal se kohokoli, kdo byl nejdál metr od volantu, jestli náhodou nejede pro nás, tak byl tentokrát terčem fórků on. Nakonec si to přihasil pick-up a jelo se. Na loď nasedáme po deváté, ono je to od nás kousek, asi bysme to dali i pěšky. S námi nasedá asi dvacet lidí, možná ani ne, mezi nimi 6 asi Američanek, mladých, vnadných, dobře rostlých, tak bylo trochu na co koukat no. Jinak lidi všehochuť. Sedíme vzadu, máme krásnej výhled, řev motorů mi nevadí. První zastávka je hned Maya Bay. Dnes těžce turistická atrakce, jedna z nejhezčích pláží po proslavení filmem se stala pastí na turisty. Teď se to pokusili nějak zredukovat, takže se tam chodí přes druhou část ostrova, loď vás vysadí na molu, odrazí, zakotví a za půl hodiny vás zase vyzvedává. Jenže se tam těch lodí takhle točí milion, lidi se valí třeba ze dvou lodí zároveň, no peklo. Každej přijde na Pláž, vyfotí se, nejlépe v nějaké póze (něco jako u Šikmé věže jako že ji podpíraj), na pláži jsou hlídači s píšťalkama, do vody se smí jen pod kolena, víc ne, na pláž bez bot. Frčíme dál, ani nevim přesně kam, zastávka na šnorchlování. Fasujeme brejle a trubičky, mě stačej brejle, ale posléze lituju. Něco málo vidět bylo, sem tam hejno rybiček, ale hlavně ta průzračnost moře byla boží. Já jsem plaval tak, abych na ně dobře viděl, ale je fakt, že se mi do záběru nechtíc dostaly i zadky Američanek, což ale fajt nebyl cíl. No, byl jsem pak zase terčem vtípků že jo. JG se pak dost ztěžka dostával na loď a teda docela ho obdivuju, nevim jestli na to existuje nějakej trik, mě to dalo dost zabrat taky. Popojeli jsme jinam a tam: opět šnorchlování. To mi přišlo ujetý a do vody jsem nešel, podle programu mělo bejt něco jinýho, možná oběd? To už teď nevim. JG taky nešel, nedělalo mu to dobře na bebí, které mu teda dávalo docela zabrat a do slané vody už vlastně pak nelez vůbec. Pak byl konečně oběd, vylodili jsme se v takové malé zátoce, posádka udělala z přepravek improvizovaný pult a každý si mohl nabrat co chtěl. Jako první šli Rusové, mladý pár, který odcházel s asi pěti plnými talíři všeho, tak to jsme ocenili. Nicméně jídla bylo hodně, i když to tak zprvu nevypadalo, nikdo si nemohl stěžovat že něco nezbylo. Teď bych si šel zaplavat či šnorchlovat, ale další zastávka byla jaksi komerčnější – prostě nás vyvezli na ostrov určený k utrácení za blbosti. Loď vás vysadí, máte hodinu rozchod a dělejte si co chcete. No tak buď restaurace předražený, nebo obhlížení spousty stánků, nebo si můžete na pláži za 100 pronajmout lehátko. Na hodinu. Když jsem měl skůtra na den za 250. To určitě. Jenže tady není kam si někam sednout, sluníčko praží, nakonec sedíme na nějakých schodech do místního minišpitálu nebo co to bylo. Vypili jsme asi dva litry vody a fakt jsme to pročekali. Konečně se přiblížil čas odjezdu a jdem zpátky. Tohle teda fakt mohli vynechat, možná jsme je mohli uplatit aby to přeskočili  Čeká nás poslední ostrov, který je určen na koupačku. Jsou tam hodně velké pláže s velmi pozvolným vstupem do vody, i ty davy se tady docela rozptýlily, potíž byla jen najít místo ve stínu když JG do vody už nejde, našli jsme, ale až hodně dál od vody. Voda skoro horká jak byla mělká. Jako, bejt tam desetina lidí, tak je to taky jak z katalogu, moře krásný tyrkysový, bílej písek, tady by to šlo 
Na koupání je 40 minut a jako bohatě to stačí. Ve tři nasedáme do lodi a vyplouváme zpět, cesta trvá zas tu hodinu, auto nás opět hází až k recepci resortu. Zařízený to tady mají dobře. Teda, i když v průběhu cesty na nás průvodkyně divně koukala, někde se stala nějaká chyba a tvářila se, že jsme na špatné lodi, ale je to blbost, protože u ní jsme podepisovali papíry na tuhle cestu, která i programem odpovídala tomu, co jsme měli na letáku. Nicméně najíst jsme dostali a do vody nás nehodili, tak asi dobrý.
První cesta vede přes prádelnu, kolik to stálo si už nevybavim, asi 40 BHT za tašku, která měla něco 2-3 kila? Prostě pár babek. Pak hned pivko, no představ si, celej vejlet bez vychlazenýho piva. Pak se jdem ještě vykoupat do moře vybaveni mobilama – chci si vyfotit západ slunce, když je tady tak krásnej. No a zase večeře v naší „domovské“ restauračce, dávám si obyčejné Pad Thai, který ale nemá chybu. Spát jdeme před půlnocí, jsme nějaký mrtví.

18.3. – Koh Lanta
Dneska se můžeme válet dle libosti, máme tzv. dovolenou na dovolené. Jdeme se mrknout na opačný konec pláže, JG se nechce, je lenoch. No asi v tom vedru courat po pláži když ví že nemůže do moře… My po 10h vyrážíme, je to zase asi půl hodiny, takže třeba 2 km? Okolo nás běhaj vysportovaná těla, čím dál, tím v horším stavu podél pláže baráky jsou. Ve finále na konci pláž končí zase skálou, vedle níž je cosi, co bývalo zřejmě kdysi barem, teď tam možná občas zapaří místní omladina a venku si udělá oheň. Vysportovaná těla přiběhnou, vylezou na skálu, udělají selfie a běží zpět. My zkoušíme skálu obplavat, což jde, ale za ní je další dlouhá pláž, další resorty. Tak se vracíme, načež si v rohu skály všímáme lezoucích mořských potvor, jsou hrozně mrňavý a srandovní, tak jsem si je natočil. Prostě škeble různejch tvarů, jak prchaj z moře po písku někam do skrýše, vždycky se schovaj když cejtěj nebezpečí, chvilku vyčkávaj a pak si asi něco řeknou a všechny ve stejnej čas zase vyrazej a utikaj dál.
Vracíme se a dáváme polední siestu. V půl druhé vyrážíme na oběd, jdem do té hned na rohu. Ať si dáme cokoliv, je to dokonalý, nepamatuju si, že by mi něco chutnalo málo nebo vůbec. Třeba kuře v kokosovém mléce se zeleninou a houbama. Luxus. Následuje siesta, prostě se houpem v hamakách (JG radši ne teda), srkáme pivko a sem tam něco plácnem, možná polochrníme. To je taková pohoda nemuset vůbec nic! K moři jdem zase až k večeru, tedy nějak před západem. Děláme si srandu, že všichni fotěj a budou tam mít naše hlavy. Ale je to fakt nádhera. Akorát jsem si tady zničil brejle, což mě štve.
Čeká nás poslední večeře tady, tak jdeme někam úplně jinam. Vlastně jsme vždycky šli z resortu na hlavní a pak doprava, teď jdeme vlevo a jdeme hodně daleko, nic nás cestou neoslovilo a ani tam toho moc nebylo. Skoro na konci města (ani náhodou, jak jsme posléze zjistili, prostě za dvěma zatáčkama od nás) byla fakt velká restauračka, pěkně vyzdobená, příjemná, velký výběr a dobré ceny. Tak šup tam. Dali jsme si červené curry s masem a zeleninou, JG obrovskou rybu, když mu ji přinesli, úplně se rozsvítil štěstím  Vyšla ho na 430 BHT a dvacka za rejži, mě 160 BHT, ale zase bylo úplně skvělý. A pálivý teda. Ale to už jako znalec ocenim. S plnými pupky se vracíme a zahlídnem ještě krámek na téhle straně, tak tam mrknem pro pivka, měli velký Changy za 52. No ty jo. Vykupujem skoro všechny co maj, i když zejtra je odjezd. Noa, večer bude dlouhej. I když už je devět. Na chatě už je jen zbytek Hong Tongu a kola. Bavíme se výborně a v dobrém rozmaru jsem se vsadil, že se pudu ještě ráno vykoupat / rozloučit s mořem. Takže budíček v 7:30. Jak je to blbej nápad mi došlo až ráno.

19.3. – Trang
Vstávání bylo krušný. No ano, trochu kocovinka. Ale moře osvěžující, nikde nikdo, jen vysportovaná těla běhající tam a zpět. Zjišťuju, jak se mi odsud nechce, ale je pravda, že vlastně tady nějak už není co dělat. Znova si půjčit motorky, ale kam jet?
Tímto nám končí dovolená na dovolené, shodli jsme se. Dáváme kafe, balíme a uklízíme. Check out je v 11 a do 12 čekáme na minibus. Čekání mi přijde dost dlouhý, no vedro no. Přijíždí asi 15 místný busík, řidič organizuje kam co dát, pohodlně se usazujem a čeká nás zase asi 3 hodinová cesta do Trangu. Řidič je vtipálek, na každýho troubí mává, frontu na trajekt předjede protisměrem a týpkovi, kterýmu tam pak těsně vjede pak koupí lízátko či nanuk nebo co to bylo, aby se nezlobil. V Trangu se nenechá rozhodit bandou turistů, kteří si mysleli, že je tenhle busík odveze až do Bangkoku (jakože co??), takže se od nás nechá ukecat, aby nás vyhodil na křižovatce kousek od hotelu – on že nebude nikam zajíždět – říkáme vůbec ne, je to přímo na trase, jen tam není zastávka – tak prej v pohodě. S báglama tak nejdeme štreku, ale jen asi 300 metrů, což zní srandovně, ale ve 40 stupních to není taková prdel. Bejt to dál, budu remcat. Hotel je NokHook a je dělanej v moderním stylu, dole je recepce a spousta různých sedaček, židlí, stolů a stolků, taková všehochuť, nejrůznější dekorace, majitelé asi budou cestovatelé. Pokoje jsou útulný, ale je tam asi 80 stupňů, takže zapínáme klimošky a jdem rovnou zase ven. Hledáme nějaký stánek či restauračku, ale potkáváme jen stánky s ledovym kafem různých druhů. Jsme mimo turistickou oblast a je to znát, až po docela dlouhé době konečně zapadneme do čínské restaurace, nic jiného jsme prostě nepotkali. Je tu klimoška, mají Changy, tak co. Najíme se, zchladíme se, jídlo vlastně fajn, pivo nám nosili po jednom – to jsme si rozlili do malejch skleniček, tak jsme ukázali, že chceme ještě tři piva – tak zase přinesli jedno pivo a tři skleničky… No, trochu se děvče naběhalo. Večer plánujeme jít zase na noční trh, na dobroty, tak jsme se shodli, že nemá cenu chodit se pařit ven a počkáme tady. Okolo půl šesté tedy odcházíme. Ten noční trh je prakticky hned za rohem, zase jedna dlouhá ulice, stánky ve třech řadách. Mají tady ale i hadry a cetky, jídlo je tak ve dvou třetinách. Zase si dáváme nějaký dobroty na tyčkách, kolikrát ani nevim co to je, ale vypadá to dobře a chutná ještě líp. Jsme ale docela plní z té číny, takže to nemáme na dlouho a docela brzo se vracíme na hotel. Na pokoj se nám nechce, u recepce je lednice, ze které si bereme postupně jeden plech za druhým. Malej Chang za 45, ale nemusíme nikam chodit. Hulíme, popíjíme, kecáme, nad hlavou nám běhaj po stropě gekoni (sedíme jakoby pod jedním pokojem, jinak je to otevřený). Dostáváme hlad, tak co, tak jdem zase na ten trh si něco dát. Tady se nejí v režimu snídaně – oběd – večeře, tady se jí, když máš hlad. Nakoupíme si všemožný masový tyčinky i do zásoby (stejně skoro všechno cestou zpátky do hotelu sežerem), jdeme trochu oklikou, koukáme na asi jediný objekt v mapě, jakési hodiny uprostřed kruháče. Je to věž nasvícená všema barvama které se mění, sbíhají se tu 4 široké silnice, podle všeho se tu slaví hlavně Nový rok. Pokračujeme do hotelu, sedáme si zase k tomu „našemu“ stolku a zase ulevujeme lednici. Nakonec jsme šli spát rozumně do půlnoci, postel maximálně pohodlná, v pokoji chládek, klimoška tichounká – bez ní to bohužel dost dobře nejde, zkoušeli jsme. Vyspal jsem se jako miminko.

20.3. – přejezd do Kanchanabury
Dnes nás čeká přelet z Trangu do Bangkoku. Na otázku proč jsme nevolili stejnou trasu jako sem, tedy přes Krabi a odlet do Bangkoku, odpovídám – protože to je úplně jedno a nechtěli jsme stejnou cestou. Po minimalistické snídani v hotelu (kafe, volský voko, topinka) jdeme s bágly najít tuk-tuka aby nás hodil na letiště. JG si není jistej, furt mu zbylo nějaké hulení a nechce ho vyhazovat, jenže dá se s tím cestovat letadlem? No dá, zabalil to všechno pěkně do báglu, odbavení je ok a nikdo ho nevyvolává. A vygooglil si, že se na to ptají lidi ofiko docela hodně a že to je fakt v pořádku. Tedy, pozor – v rámci vnitrostátních letů prosím pěkně, na mezinárodní lety bych to nezkoušel. Odlet je asi za dvě hodiny, ale po půl hodině docela znervozňujeme, všichni tuk-tukáři ve městě mají asi poradu, protože nikde není ani jeden. Nakonec stopujeme prvního co vidíme – řídí ho dědula, tuk-tuk načinčanej, když u nás zastavil, zjistíme, že vedle dědy sedí babka. To nás asi nesveze, ale přesto se ptáme. Děda babku vysazuje ať jde po svých, ta nadává a odchází  Vlezeme na korbičku, což tři chlapi s báglama a JG postavou znamená, že skoro courá zadek po silnici. Když jedeme, všichni se otáčí a smějou, z okolních aut na nás mávaj. Jen co jsme nasedli, vidíme tuk-tuků zase hafo, no fakt měli asi nějakou pauzu. Letiště v Trangu je roztomile malé, má dva gaty, tady se fakt nedá ztratit. Čeká se na židličkách s výhledem přímo na plochu, takže když letadlo roluje, jede přímo na vás. Při odbavení nám personál kreslí na letenky srdíčka, je to tu takové jiné, osobní. Na letadlo čekáme asi hodinku, JG to nevydrží a za chvíli se vrací se třema plechovkama, každé pivko jiné. Chang, Sfinga a Leon. Sfinga je jak limonáda a Leon sladkej. Chang je pro nás top. V letadle sedíme zase až úplně vzadu, zase baštíme. Po hodině přistáváme na Domestic. Na letišti jdeme na taxika, tady to mají tak, že si vezmete pořadové číslo, za pár minut na vás přijde řada, řeknete kam potřebujete, zaplatíte, přijde řidič, vezme vás do taxiku a jede se. Žádné smlouvání, žádné pasti. Během chvilky se dostáváme na minibus station, tady parkuje spousta busíků s cílovou stanicí, odjíždí se v momentě, kdy se naplní. Žádné autobusy a jízdní řády. Tohle se mi líbí. Vlezem do terminálu či jak to nazvat a hned nás začnou strašně nahánět, až nás to vylekalo. Nevim jestli dostávají body za to, kolik cestujících ukořistí, nebo jen zahání nudu, ale je to sranda. Chtěl jsem to natočit, ale nakonec to byl takovej fofr, že jsem to nestih. Hned se nás ujímá přepážka co vypravuje mimo jiné do Kanchanabury, platíme, říkaj kde ten minibus najdem, naučí nás správně vyslovovat „děkuji“ (dva týpci a holka no, maj z nás srandu) a mažem. Jízdenka stála každého 120 BHT (80,- Kč) a přitom je to asi 200 km? Do Kanchanabury přijíždíme kolem 17:30, ještě nás sveze tuk-tuk z minibus station k hotelu. Resort se jmenuje Sabai & Kan, je to zase něco jiného, budova do L okolo zahrady, kde je posezení, bazén, vodní prvek, světýlka, houpačka, taková oázička. Nicméně bydlí se v pokojích, my v patře, tak se to do zahrady trochu obchází. Vypadá to ale luxusně. Lidí je tu první večer pomálu, jestli dohromady 10 kromě nás? Pak přijede dalších 10 číňanů další dny, ale prakticky se nepotkáme. Po příjezdu si musim vyměnit prachy, poslední dva nebo tři dny už jedu na dluh. Směnárna tady ale nikde není, takže bankomat. 10tis BHT, asi 500 BHT si to vzalo na poplatkách. Aspoň myslim. Aplikace Dlužníček (Settle Up) nám to pěkně rozpočítává, kdo co komu dluží, to je super. Dovolená by vyšla na pár kaček, to pivko nám v tom trochu dělá díru do rozpočtu  V pokojích je nedýchatelno, pouštíme klimošky a odcházíme na véču, máme hlad. JG nás vede do restauračky, kde v minulosti byl a byla super. No jo, jenže jí teď provozují jinde a možná někdo jiný, je to mrňavý a divný, asi bych tam běžně nechtěl. Nicméně vaří fantasticky a cena ok. Pivko měli asi poslední, takže obsluha letěla do sámošky pro další tři a modlila se, abychom nechtěli víc. Co s načatým večerem? Vydali jsme se na druhou stranu než jsme původně šli a došli až k slavnému mostu – tomu přes řeku Kwai. Je tma, není tu ani stánek, naproti přes řeku něco bliká, asi diskotéka, to nás jaksi neláká. Zkusíme sem zajít ještě za světla někdy, teď alespoň fotíme. Cestou zpět nakupujeme v 7eleven, kupujeme hlavně pití, že jo. Na JG přichází sraní, utíká napřed, my couráme za ním. Zbytek večera si lebedíme na zahradě, komáři útočí, no jo, asi ten vodní prvek či nedaleká řeka. Hele, už nejsem ani tak moc kropenatej, takže jdou i po mě. Ve 22:30 pohasíná fontánka, my jdem chrupat před půlnocí.

21.3. – Kanchanabury
Dneska dáme výlet. Včera jsme se dohodli s tuk-tukářem, co nás vezl do hotelu, že se ráno zastaví a vezme nás po nej turistických atrakcích v okolí. Okruhů je několik, atrakcí dost, vmysleli jsme si tak trochu vlastní. Dostal zálohu 500 BHT a v devět sraz před hotelem. Nic se nepíše, je to na chlapské slovo. Jdeme na snídani, páč to může být na dlouho poslední jídlo, takže i já si dávám do rypáčku. Vybíráme jedno ze 4 snídaňových menu, ženská zařve do vysílačky a za chvíli se již servíruje. Další dny už je to normálně pestrý výběr ala švédské stoly, takže to tak mají asi při malém počtu hostů. V devět lezem před barák a tam je tuk-tukář s pick-upem, jiný, ale prej jsou domluveni. Ověřujeme telefonicky (hahaha, tuk-tukáři absolutně nerozumí anglicky), ale jako dobrý. Vyrážíme směr vodopády, je to 7 vodopádů nad sebou, podél kterých vede stezka, ve většině z nich se dá osvěžit, koupat. Další zastávka měla být ani nevim co, celkem výlet na půl dne, delší po zkušenosti z Ayutthayi jsme nechtěli riskovat. Teploty kolem druhé hodiny počítej fakt 40 stupňů.
Přijíždíme tedy k národnímu parku s těmi vodopády (Erawan watterfall), cesta je asi 65 km, jedeme si 80-90 km/h, na korbě absolutně bez nějakých pásů, sedíme bokem ve směru jízdy, sice pohodlí, ale podaří se mi ostatní strašit tím, že v případě ani ne nehody, stačí prudce zabrzdit, tak si rozbijeme hlavy o kovovou konstrukci stříšky korby… No aspoň nám cesta hezky utekla. Projíždíme branou do parku a tam si tuk-tukář s nějakou ostrahou parku něco švitoří. Pak k nám přijde a kříží ruce, chápem z toho, že park je zavřenej. Cejtim habaďůru, řikám jako jestli je zavřenej vodopád, tak že chcem na to parkoviště pod nim, on že ne, že celej park. To se mi prostě nezdá, načež v protisměru vidíme pick-up s pár turisty, jak mají protažená ústa a jedou pryč. Tak asi fakt? Čučíme do mapy a vymýšlíme náhradní program, nechce se mi jet zpět a doplatit 700 BHT prakticky za nic. Otevírám Mapy.cz a píchám prst na jiné vodopády, které jsou ale dalších 50 km odsud. Dohodneme se, že to celkem nebude stát 1200, ale 1500,-, což se mi zdá více než akceptovatelné.
Ty další vodopády jsou sice hezké, ale až trochu úsměvné. Od silnice jsou asi 20 metrů. Všude spousta dětí, ty se tam cachtají, no, necejtili jsme se tam zrovna komfortně. Fotíme, procházíme stánky, kupujeme něco na zub a ice coffee, už je zase vedro. Kousíček vedle vodopádu je pak pomník Železnice smrti, která se tu stavěla během 2. světový války, stavěli ji zajatci, teď už nevim jestli Japonci, Barmánci, nebo naopak Thajci, zájemce nechť si dohledá. Pointa byla v tom, že během stavby zemřely tisíce stavitelů, podmínky šílené. Nad pomníkem v podobě parní lokomotivy, kolejí a info cedulí byl na kopečku ještě pietní koutek, kde hrála tiše hudba, zapálené svíčky a vonné tyčinky, obrázky… A třeba sem snad žádný turista nevylez. Já jo a z toho objevu jsem měl takovou dětinskou radost, že vidim něco víc než ostatní  Jdeme zpátky k tuk-tuku a rukama nohama se domlouváme co dál. On někam telefonuje, my mluvíme do telefonu, že bysme chtěli prostě ještě něco vidět, vracíme mu to a podle mě mu ta protistrana řekla „tak jim ukaž ještě něco, vždyť je jedno co“. Nasedáme, vyrážíme, netušíme kam. Koukám do mapy a podle všeho nás veze na nějakou sloní farmu. Panebože, to praskne peněz a já asi ani nechci? Farmu míjíme, silnice je slepá, na konci má být nějaká jeskyně. Tak asi tam. Moment překvapení: ano, je to tak. Vysazuje nás a ukazuje ať jdeme dopředu dál. Vedro na chcípnutí, stánky všude s cetkama, ale více méně zavřené. V tom vedru mají asi siestu. Jeskyně je malá, spíš je tu zastávka zase té železnice smrti, na tomhle úseku vlak jezdí, je ale patřičně drahý, protože je vlastně jen pro turisty. Drahý znamená asi 100 BHT jednosměrně, dalo by se dojet zpět do Kanchanabury. Je to tady ale docela příjemný, železnice je tady na kůlech vedle skály, nad řekou Kwai, tady asi bylo to správný peklo. Jeskyně trochu příjemnější klima s místem pro modlení, budha, krátká, nikam dál nevede. Je tu i restauračka, na sezení to ale nevidíme, takže za chvíli se vracíme, kupujeme aspoň osvěžení v plechu. Myslíme si, že nás už poveze domů, jsou asi dvě odpoledne. Jedeme, na nic se nás neptal, sjel z asfaltky na prašnou cestu, jedeme furt dál a dál, z ní pak odbočujeme na nějaký pozemek, nevidíme žádný baráky, povidám hele, tady nás normálně zabijou, zakopou a nikdo o nás už nikdy neuslyší. Smějeme se nuceně, je to fakt divný. No, přijíždíme na sloní farmu, v mapách jsem ji nakonec našel, ale je úplně bokem, neviděli jsme na ni žádnou reklamu, nikde není uvedená. Možná o to líp, jsme tu úplně sami, na farmě je možný si půjčit čtyřkolky, rafty (jsou hned u řeky), nebo blbnout právě se slonama. Ale nevypadá to jako továrna na peníze, je to takový v klidu, všichni v pohodě, na uvítanou dostáváme vodu, ptají se odkud jsme, líbí se mi tady. Ukázali nám co je možný absolvovat, doporučujou koupání slonů, podle fotek mi to přijde spíš pro děti, radši bych asi jen projížďku, týpek ale říká neblbni, je vedro, uvidíš jak se vám to bude líbit. Tak souhlasim, plavky vlastně mám (jeli jsme k vodopádům), tak proč ne. JG nejede, prej to tomu slonovi nemůže udělat, ale hlavně to už taky kdysi absolvoval. Sedám na slona, předemnou jeho vodič. Je to zážitek, slon se courá, cestou ožírá co vidí, evidentně žádnej spěch, vodič ho přemlouvá prakticky jen zvuky. Přicházíme k řece, zase ta Kwai, je to docela sešup do ní, slon si s tim ale ladně poradí. Hnedka se potopí, takže jsem hned po ramena ve vodě, vtipálek. Slezu z něj a prej – tady máš kartáč, tak kartáčuj. No dobře no, asi to slon bere jako odměnu, tak si s ním povídám a drbu jak nejlíp umim. Týpek pak něco hejkne, slon mě sprchuje z chobotu, děsná bžunda viď. Za trest jsem ztratil rejžák, myslel jsem teda že ho vidím, tak jsem se za ním rozplaval, ale bylo to sloní hovno. Tak jsem plaval zpět – a hele, on to byl přece jen docela proud. Týpek mě povzbuzuje, dělej dělej, budem se fotit. Řikám dyk plavu ne, vylezu na chobot, slon mi pomáhá, načež mě zvedne do vejšky a pomocník z břehu fotí nějakym starym androidem. Měl jsem strach o kvalitu fotek, ale jsou ok. Blbnutí se slonem mělo být půlhodinové, ale vracíme se zpátky a trvalo to hodinu určitě. Nazpátek už jedu sám, vodič jde daleko před náma, čehož slon využívá a láduje se dobrotama co vidí. I ve vodě jsem mu vlastně házel nějaké lusky co tam rostly, překvapila mě obratnost chobotu, zvládne to co já rukou. Na farmě nás vysadí, kupuju za stovku kyblík s banánama a odměňuju sloníka. Chtěl by víc, sorry no. Ten zážitek stál 600 BHT, stovka banány, další 200 pak fotka. Zeptal jsem se, jestli by nám je poslali když je maj na mobilu, to prej ne, ale můžu si je stáhnout z jejich FB. Tak prima. Jsem hodně spokojenej, já myslel že jedem domu a tohle… bylo fakt skvělý. Řidič viděl jak se usmíváme od ucha k uchu a kejvnul jestli už ok, říkáme že jo a jedeme na hotel. Tam jsme ve čtyři, necháváme ještě 200 dýško, jsme fakt spoko.
Večer jdeme na jídlo poměrně brzo a jdem hned naproti přes ulici, bar provozuje nějakej motorkář, je velmi úslužnej, mluví anglicky, ještě tam měl kámoše Filipínce, ten přines nějaký ovoce, který jsme v životě neviděli a ať ochutnáme, no já ne, sorry, jsem rád, že vyrážka zmizela  Jídlo opět báječné, kuřecí kousky s rejží a papayový salát na doporučení. Najíme se a protože pivko nemá úplně levné, přesouváme se zase na zahradu k nám. Okolo 22h nám ale pivko prostě přestává chutnat a tak jsem si vzpomněl, že vedle restauračky kde jsme večeřeli, otevírali bar se spoustou místa k sezení na takovym velkym prostranství, takže si tam určitě sednem, i kdyby bylo narváno. Šli jsme tam, bar prázdnej, asi před zavíračkou, uvelebili jsme se a obsluha nás překvapivě nevyhodila. Poručili jsme si kolu s rumem, načež dostáváme flašku Hong Tongu ještě v krabici, petku coly k tomu a kýbl ledu. To nás pobavilo, ale než jsme se dosmáli, rum byl vypitej (a tři coly k tomu teda). Byla to sranda, mám pocit, že jsme s JG tančili a Jarda nás točil, ale to už je asi jedno 

22.3. – Kanchanabury
Původní plán na půjčení skůtra jsme raději zavrhli. Přeci jen po včerejšku jsme se necítili úplně fit na řízení. Nevadí, půjdeme pěšky procourat město. Cíl jsme si určili městský trh, který jsme našli podle map. Podle Google map, nutno říct  Vyrážíme mezi 9-10 a už je pěkný vedro. Bude to náročný. Jdeme ulicí, všude stánky, jídlo, pití, dáváme si něco s ledem. Docela překvapivě cestou narážíme na zajímavé stavby, zákoutí a tak, vždycky si ofrknem, něco dáme a jdeme dál. Docházíme do areálu, kde je chrám, škola, druhý chrám kde je nějaká bohuslužba zrovna či co, dá se projít ale i k řece, kde jsou pontony se stříškou a sezením. V řece je spousta ryb, omladila vždycky přijde, něco tam vysype, vyfotí si ryby a jde pryč. Naproti přes řeku jsou dřevěné baráky napůl na vodě, asi původní, je to taková idylka. Relaxujem, do vedra se nám teď zpátky moc nechce, no ale musíme. Kupuju si ledový kafe v igelitovym pytlíku s brčkem za 10 BHT, proč ne. Paní tam neprodávala nic jiného, já jí nedokázal vysvětlit co chci, musel přijít asi syn nebo vnuk, povidám ice coffe, on kejvnul a mámě řek: ice coffee. Až teď pochopila. Zvláštní no, asi si myslela, že se jí ptám, jestli je vdaná. V centru je pak válečné muzeum, tam se mi nechtělo. Šli jsme dál, jakože k tomu trhu co byl původní cíl, ale on tam prostě nebyl. Ještě že jsme na něj nespoléhali a už cestou narazili na trh, který byl obrovský, pod barákama, takže docela přívětivý klima, trochu to tam teda smrdělo, ale taky to byl trh spíš pro místní, spousta masa, ryb, potvor, ovoce, zeleniny, koření, ale i hadrů, plastovejch věcí a různý haraburdí. Naopak že by sis koupil něco k zobání, to úplně ne.
Na zpáteční cestu koukáme po nějakym tuk-tuku, vedro se nedá a chození nás už štve. Jenže tady prostě jsme mimo turisty a tuk-tuka potkáváme až úplně vyřízení, kdy jsme vlezli snad k někomu do obejváku a vykoupili zmrzlinu (měli tam pohovku, na tý spalo dítě, židli, na tý spala ženská, televizi, ta neběžela a mrazák se zmrzlinou, tak snad to obchod byl).
Odpoledne pak trávíme u bazénu, zaslouženě. Užíváme pohodu, plech, kecáme. Kolem šesté, když jsme chtěli vyrazit na jídlo, se přihnala bouřka. Leje skoro hodinu, ale aspoň to srazilo teplotu, takže je moc příjemně. Objevili jsme zajímavou restauračku s mladym nadšenym číšníkem, je fakt, že tam moc lidí neměl, tak se mohl přetrhnout. Zase moc dobrý, pár piv k tomu, pak přišel pokecat majitel, jak se nám u něj líbí. Odchod a zalejzáme docela brzo, to vedro nám dalo zabrat. Tyhle 3 dny nám nějak utekly, zítra už se přesouváme zpět do Bangoku, kde chvilku pobudem, ale každému je jasné, že už jsme vlastně na konci dovolené…

23.3. – zpět do Bangkoku
Po snídani balíme a kolem 11 nasedáme do vozítka – sajdkáry přivařené na skůtr. Říkáme, že se tam nemůžeme vejít, ale řidič se směje a prej v pohodě. No, doufal jsem, že se ta sajdka neutrhne  Dovezl nás na minibusové nádraží, kde se nás hned ujímají a posazují do 18 místného busíku směr Bangkok. Cesta trvá asi 3 hodiny a není nijak zábavná, zkouším spát, ale neúspěšně. Z nádraží bereme taxi zase do toho hotelu kde jsme začínali – Rambuttri. Teď jsme dostali pokoje ve 4.p, takže máme docela výhled, oproti minulému čučení do střechy baráku naproti. Po rychloubytku si jdeme zase vyměnit peníze, prostě došly. Už ale pečlivěji počítám, kolik budu ještě potřebovat. Pak se jdeme občerstvit a obědovečeřet, zapadli jsme do restaurace, kde jsme úplně poprvé snídali. No nebyla to asi správná volba, jídlo fajn, ale všechno dost drahý. Ani pivo si nedáváme, jen melounový shake. Takže balíme a jdem vedle busík Baru, který je ještě zavřený. Jarda chce jít do bazénu, mě to nějak neláká, tak se rozdělíme. Prej tam bylo dost plno, ale začalo se to dost vylidňovat a nakonec tam zůstalo jen pár lidí, kdy všichni fotili západ nad Bangkokem a v bazénu nebyl nikdo. Tak… to jsem jít moh no.
Večer jsme si prošli nejbližší okolí, ulovili nějaké mňamky po stáncích, koupili vodu na ráno. Pak trávíme zbytek večera v busík baru, tam to docela žije, sledujeme ruch ulice, hulíme, je nám fajn.

24.3. – Bangkok
Snídáme zase jinde, v restauraci u paní v klobouku. Dneska vyrážíme na výlet, tak jíme páč asi budem bez oběda. Jdeme na loď, která jezdí jako MHD skrz Bangkok. V bedekru tomu říkaj říční tramvaj a něco na tom je, jezdí to často (10-15 minut), je to perfektně organizovaný, stojí to pár kaček a je to fofr. Loď přibrzdí, přirazí k molu, vyběhne týpek, zajistí lanem, lidi vystoupí / nastoupí, týpek zapíská, čapne lano a odjezd. Celá zastávka netrvá déle než minutu. Na lodi hlášení „příští zastávka…“, takže i méně orientující se turista může být v klidu. Moc se nám to líbí, krásně profukuje a je toho docela dost vidět. Jedeme asi ¾ hodiny prakticky na kraj Bangkoku na konečnou Nonthaburi. Tady je dnešní cíl – trhy, určené spíš pro místní než pro turisty. Ale ono je to stejně smíchané. Jsou tu super ceny za jídlo, ale najdete tady i cetky, kabelky a batohy Adibos… Kupuju si konečně sluneční brejle, teda jestli to má ještě cenu viď. Ale za 79 BHT neber to. Kupujem i koření a papričky, aby nám thajská kuchyně moc nechyběla. Prošli jsme toho tak půlku a přišlo nám, že vidíme už furt to samé, vedro úmorné, tak jsme to stočili zpátky k řece. Loď akorát přijela, kupujem lístky zpět (16 BHT jedna cesta, jedno jak dlouhá). My vystupujeme jednu stanici před naší, JG nám chce ukázat skrytou atrakci. Prodávají tady obrovské pytle plné natrhaného starého pečiva, no a pod molem je asi miliarda pangasů. Já myslel jaký to nejsou malý rybičky a ono prd, to jsou ryby jako kráva. Během krmení se tam míhá i sumec, celý je to ale taková masa ryb, neuvěřitelný. 1 pytel stojí 50 BHT, naházeli jsme tam asi tři. Pak sedáme zase na loď a vezeme se do naší nástupní. Splaveni se zastavujeme u paní v klobouku, je asi půl třetí. Dáváme si něco malého a pár piv, jenže lahve se tu neodnášejí, tak jich máme na stole devět. Toho si všímá rodinka, my slyšíme češtinu, oni vidí spoustu lahváčů, tak říkají áá – češi. Tak jsme dali řeč, oni vyrazili do Thajska s dětma přes jarní prázdniny, útrata stejná jako kdyby byli ve Špindlu. No náramně mě to inspiruje, hned si říkám, že to za rok udělám úplně stejně.
Je vedro, ale sedět se nám nechce, tak jdem nakupovat suvenýry a na čumendu. Zašli jsme na místní trh, kde rozbalili vývařovnu místo parkoviště, tady jsme si dali snad nejostřejší jídlo vůbec. Obsluhovali nás prakticky děti a asi nám to chtěli zpestřit. Já měl curry polívku, ohnivou, Jarda rybí karbanátky ostrý jako žiletky a JG vlastně ani nevim. Odnášíme si věci do hotelu a jdem omrknout bazén, je tam dost lidí, ale zbylo na mě lehátko a tak mi to až tak nevadí. Lidí hafo zůstává i po západu, takže se balíme, tady vypadáme mezi těma dvojicema trochu jako blbci. Večer trávíme v busík baru, vedle pak sem tam něco koupíme na zub, maj tam báječný Pad Thai, trochu opivněn jim říkám, že maj nejlepší co jsem v Thajsku za skoro tři týdny jedl. A nekecal jsem náhodou, shodli jsme se všichni. Je to fakt žrací a picí dovolená, co si budem povídat, myslim že jsem přibral pár kilo. Spát jdem docela pozdě, na to, že jsme na ráno naplánovali výlet s brzkým vstáváním, to jsem nějak nedomyslel.

25.3. - Bangkok
Budíček v 6. Jo, strašný. Vůbec se mi nechce. Trochu kocovina, únava, víceméně bez snídaně vyrážíme na vejlet. Dokud není takový hic, bereme taxika a vyrážíme na Lumpini Park. Je to park uprostřed města no, takže v rušném místě, hluk, smog, nicméně spousta běžců, jogínů a taičistů. My jdem procházkou, já se těšim na nějaký stánek s jídlem, ale skoro nic tu není. Aspoň že je příjemně, vyfotíme si jezírko s mrakodrapama a klidně bych šel. Park máme projitý za hodinu kolem dokola, jdeme hledat odvoz na další cíl – Královský palác. Je to komplex královského paláce Grand Palace a budhistický chrámový komplex Wat Phra Kaeo. Necháme se odvézt tuk-tukem, s tím, že nás vezme do nějakého krámu na pět minut, že stačí když tam budem chvíli bloumat a pudem, nemusíme nic kupovat, že z toho má provizi. Říkáme že ok, JG povidá, že to je prostě klasika a nemáme náladu se s někym handrkovat, aspoň to řek na férovku předem. Děláme že si chceme koupit ty nejdražší saka, pak kouknem na hodinky a pakujem se. Tuk-tukář nás teda stejně obere, nejdřív nás odvez jinam než jsme chtěli, pak nás vysadil správně, ale chtěl o stovku víc, no neměl jsem náladu se hádat, tak dostal kolik chtěl (300). Kdybychom byli najezení, napití, asi by se potázal se zlou.
U královského paláce si můžete půjčit dlouhé oblečení, kraťasy nestačí. My jsme si půjčovat ani kupovat nechtěli a vlastně nám stačilo courat jen podél. Udělali jsme pár fotek a obešli to skoro celé, vedro šílený. Velíme k ústupu, na Pražskej hrad taky nejdeš když je 40 ve stínu. Královskej palác na mě počká na příště. Přicházíme pěšky až do hotelu, není to nepřekonatelná dálka, je asi 11h, ale leje z nás jako blázen. Dáváme sprchu a siestu, v tomhle vedru venku není co dělat. Ani bazén mě neláká, radši dospávám. Okolo třetí vylejzáme ven, jdeme naší uličkou až úplně dozadu, mají tady akční ceny a točené pivo, to nás zajímá, ale prý až od čtyř. No tak se jdem ještě projít po okolí, zajdem i do Khao San Road, to je ta divoká ulice, ale přes den je tu klídek, draho, ale klídek, spíš se uklízí a chystá na další večer. Vracíme se k točenému pivu, je 16:01, akční ceny platí, tak usedáme  Točené pivo znamená takovou tu plastovou věž, doprostřed se nasype led, okolo je zásobník na 3 litry piva, no a ty si čepuješ do sklenice. Stálo to 560 BHT, takže vlastně standard. Jídlo bylo fajn, ale dlouho se na něj čekalo, k tomu nějaký neumětel zapojuje audio, takže každou chvíli nám ostrý zvuk rve uši, no a když tam začne ladit nějaká kapela, s díky rychlým tempem mizíme pryč. Volíme jistotu – paní v klobouku, cestou ještě omrkáváme suvenýry. Končíme v busík baru, Pad Thai od vedle, klasika, zkoušíme i sladký – banánový placky s čokoškou a banány. K pivku vynikající. K tomu dokuřujeme hulení, páč přeci to nevyhodíme (jo, JG mezitím dokupoval vlastně, to není ta původní zásoba). Spát jdem kolem půlnoci, možná pozdějc.
26.3. – Bangkok a odlet domů
Poslední den tady. Ach jo. Pokoj máme zaplacenej až do zejtra, chceme mít dostupnou základnu až do večera, kdy odjedem na letiště. Vyspáváme. Nikam nespěcháme, nemáme žádný program. Přemejšlim nad bazénem, nad masáží… lenost vítězí. Jsem hroznej 
Kolem poledne se zvedáme a jdem jíst. Sedíme v restauraci určené asi víc pro turisty, jídlo tu nemá ten správnej říz. Nevíme co s časem a tak se došouráme zase k paní s kloboukem. No co, sedáme. Pak si jdem zabalit, to máme hned, suvenýry nevezem skoro žádné, batohy tak nijak nenakynuly. Jdem zase před hotel a sedáme si do restauračky vedle busík baru. Tady nás zkouší číšník obrat, ptám se za kolik má pivko, protože jsem zaslech, jak jiným turistům účtuje 130, povidám hele ale na ceduli máš 100, to je prej jen happy hour, povidám ok, ale na ceduli je happy hour od 8 do 20, což je, prej ne, tak se zvednu. V ten moment se začne smát a že prej ok, 100 za pivko. No štval mě, páč jsme mu tady už předtím nechali slušnou útratu a ne jednou. I jsme tady jedli řekl bych a podle mě nejsme zas tak nezapamatovatelná banda  Necháváme tady poslední peníze a kolem 19h se tedy sbíráme vzít bágly a vypadnout. Po osmé už jsme v taxiku na letiště, všechno uteklo hrozně rychle. Cesta trvá ani ne hodinku, máme spoustu času. Letadlo letí ve 23. Loučíme se s vedrem a pohodičkou. V Istanbulu přesedáme, máme to prakticky do kroku, jestli čekáme 20 minut, je to hodně. Je tu 5 hodin ráno jejich času, v Praze přistáváme v 8:40 27.3., venku čerstvě sněhový poprašek, teplota na nule. Ehm. Táborák na nás čeká hodinu a půl u OC Šestka, přílet se několikrát měnil, Turkish airlines neumí příliš pracovat se změnou času, která právě dneska proběhla  Já mu neměl pořádně jak dát vědět, v Istanbulu mi data nefungovala a poslat klasickou sms mě fakt nenapadlo :D Ale prej mu to nevadilo, tak ok. Hodil JG a Jardu na Smíchov a sebe do Seznamu, já si vzal služebák a mastil domu na homeoffice. Kolik jsem toho ten den udělal těžko říct, ale moc asi ne.

Celkové náklady na 18 dní v Thajsku:
Letenka zpáteční z Ruzyně: 15.000,- Kč
Letenky vnitrostátní 2x a ubytko placené předem: 6.775,-
Pojištění: 2.000,-
Útrata: do 15.000,-, nebejt pivní kultury, byla by to půlka
Celkem tedy s přehledem do 40 tis.

A dál? No do Thajska se ještě podívám, o tom není pochyb 